Zaprášené dálnice, poušť, dinnery, bary s coronou, bourbonkem a tequilou, zapomenuté zastavárny a fantomatická města, filmy Jean-Luka Godarda a Sama Peckinpatha. Vítá vás Tucson, Arizona.
Calexico - Krystalovou hranici odnesl prach
12. 11. 2008 - Láska k Velvetům, country, Leonardu Cohenovi, vnitřní svobodě a hispánské kultuře, vyjádřená twangy kytarami, osudovým zpěvem, mexickými trumpetami, vzdálenými slidy a přeechovanými jazzy bicími. Cool kovbojové s evropskou senzibilitou. To vše a více jsou Calexico. Po pěti albech, hrsti EP a singlů, tuctu kompilací, živáků a rarit, a nespočtu bočních projektů tito gentlemani nadále fascinují s novým albem Carried To Dust.
Dean Martin v opiovém černém světle
Vše začíná v L. A. u výtečné kapely Giant Sand Howieho Gelba, geniálně míchající country, americanu a nezávislý rock v řádně zahuštěné, až hypnotické atmosféře. Zde se
někdy kolem roku 1990 setkal bývalý student Kalifornské univerzity a příležitostný baskytarista Joey Burns s originálním bubeníkem Johnem Convertinem. Kapela se přesouvá do Tucsonu a vydává na tucet velmi ceněných alb. Joey a John se přidávají k projektu Friends Of Dean Martin (vzhledem k tomu, že božský Dino nedal svolení k použití svého jména, se později překřtili na Friends Of Dean Martinez) a tvoří instrumentální, lehce ambientní rock někde mezi ranými Pink Floyd a cákanci electra. Aby to nebylo málo, Joey a John neváhají propůjčit svou pevnou rytmickou sekci okolním kapelám, což nakonec výustí v založení vlastní skupiny Calexico, pojmenované podle kalifornského hraničního města. V roce 1996 vydávají album Spoke a poté The Black Light, které se setkává s nečekaným úspěchem. Je to „indie“ hit, vychvalovaný jako album roku. Notorieta se stvrzuje koncerty s nezávislými hrdiny Pavement a Lambchop. Na Giant Sand už není čas a Calexico je silně přerůstají, a tak se osamostatňují. Enigmatický Howie Gelb to komentuje: „Začali fungovat proti Giant Sand a chodit na jídlo do jiných restaurací než my.“ Nic nebude tak horké, protože spolu nadále spolupracují, jako na famózním projektu OP8 s Lisou Germano. Jejich album Slush je zapomenutým zářícím klenotem pozdních 90. let.
„Nešťastné Mexiko, nešťastné Spojené státy. Tak daleko od Boha a tak blízko každý k sobě.“ (Carlos Fuentes, The Crystal Frontier)
V roce 2000 vydávají Calexico Hot Rail s obalem svého dvorního ilustrátora, malíře Victora Gasteluma, a přidávají do své palety dechy a housle. Kromě koncertování se podílejí také na desce Giant Sand Chore For Entretaiment. Po dalších bočních kolaboracích vydávají živák a přelomové Feast Of Wire, plné jak popovějších postupů, tak i nálad jak z nočních detektivek. Tex-mex melodie, originální aranže, propletence akustických a zmutovaných elektrik, zkreslující efekty vedle akordeonu, a to celé s neodolatelným jižanským šarmem a vyzrálým songwritingem. Odkud se to všechno vynořilo? Joey Burns vzpomíná: „Má matka je sociální pracovnice. Když jsem byl malý, brala mě do různých latinských barrios, kde vypomáhala a učila angličtinu, a já si tam hrál s místními dětmi. Rodiče často jezdili do Mexika a přiváželi odtud písničky. Máma hrála na piáno a zpívala nám je ve španělštině. Takže to bylo vždycky ve mně, stejně jako standardní rock třeba od Kiss. A také folkové věci a ukolébavky. Zpívala nám svou oblíbenou All The Pretty Horses. Když jsem se přestěhoval do Tucksonu, byl jsem okouzlen hispánskou kulturou a chtěl jsem se o ní dozvědět víc. Chodíme si zahrát s mariachis, od kterých se stále hodně učím.“
Prostředí, atmosféru a inspirace hledalo Calexico také v literatuře Jižní Ameriky a Mexika. Jako kdyby autoři Carlos Fuentes a Cormac McCarty psali libreto na hudbu Morriconeho, Fernandeze a Grama Parsonse. Burns popisuje, jako ho Fuentes ovlivnil ve skladbě Crystal Frontier: „Je to o lidech, co tvrdě pracujou na mexické straně. Přitom koukají na americkou hranici, na ten úžasný horizont plný naděje v lepší budoucnost když ne jich, tak alespoň jejich dětí.“
Stále většího úspěchu na turné se jim dostává v Evropě. Vydávají živé DVD a jejich hudba zazní v thrilleru Collateral. V roce 2004 hostují (i jako producenti) vedle Jona Spencera, Thurstona Moorea, Jarvise Cockera či Morriseyho na albu duetů s Nancy Sinatrou. Po dalších koprodukcích (např. s folkovými Iron & Wine) vychází intimnější a sevřenější album Garden Ruin. Je také přístupnější a notně politické, neboť reflektuje frustrující vládu Bushe jr.
Zvuková katedrála mimo čas
„Carried To Dust je víceméně příběh spisovatele z Los Angeles v době scenáristické stávky v roce 2007,“ objasňuje teď už kytarista Joey Burns téma nové desky. „Vyrazí na východ směrem k Santa Ana. Zastaví se v Yucca Valley a koupí si starou mapu, kde je už trasa vyznačená červenou tužkou. Ta ho dopraví k jednomu malému městu, kde ve výprodeji nakoupí štos starých National Geographic. Příběhy o sněžení v Moskvě, šikmých domech ve Valparaisu, opuštěných čtvrtích v New Orleans a o umělých rybnících plných stromů z mobilů se plíží do jeho poznámek. Další „inspiración“ nalezne ve starých motorestech, když naslouchá servírkám, které nad mizerným kafem vyprávějící o místních novinkách. Jeho pauza se ukáže jako poučná. Zamiluje se do nově nalezeného prostoru a spontánní jiskry, která ho unáší.“
Hudba zdánlivě lehce vlaje, nesena jemností country a hispánskou příchutí v její spaghetti-westernové představivosti. Jsou to delikátní pop songy, bez styčných, jasných bodů, které si tím zachovávají svobodu. Jako by tohle byla opravdová muzika bez hranic, vystavěná ve zvukové katedrále, která je mimo čas, ale má v sobě čerstvost současnosti. Žádný jasný hitový singl, žádná vulgárnost, nebo pózy. Piáno, všemožné kytary, housle, harfa, vihuela, guitarrón a trumpety. Zvuk a přístup Calexika se od začátku příliš nezměnil. I když Joey Burns tvrdí opak a klade důraz na neustálou touhu vyvíjet se a zkoušet nové věci.
Na albu se objevuje řada hostů. Douglas McCombs z Tortoise dodává duchařský cit závěrečné Contention City. Je tu i frontman Iron & Wine Sam Beam. Zpěvačka Pieta Brown se objevuje na „jedné z mála milostných písní“ v Slowness. Do toho počítejme latinskou výpomoc od pánů Sancheze a Zavalai. Harmoniky se ujal slavný Mickey Raphael, kterého Burns a Convertino potkali při práci na dylanovských předělávkách, určených pro film I´m Not Here. „Pro nás je to důležité. Chtěli jsme pozvat kamarády a lidi, s kterými jsme vždycky chtěli pracovat. Velmi nás to obohatilo,“ hrdě se usmívá Burns. Zároveň se ale vytvořil prostor pro tvrdé jádro kapely. Burns popisuje celý proces nahrávání v jejich domovském studiu Wavelab Studios v Tucsonu, jak proběhl během zatím nejdelší pauzy mezi hraním a studiem: „Deska má velmi skromný začátek. Nejdříve jsem to já s Johnem, pak se přidala kapela. Pak přišli hosté, kteří si pohrávali se zvuky a přidávali další vrstvy. Do toho se ale opět vrátila kapela a zase se to trochu předělalo. Chtěli jsme, aby to byla zábava, ale taky aby to nebylo přeplácané.“
Kam až vás zavede spontánní jiskra
Fakt, že strávili tolik času na cestách, dodalo Calexiku další inspiraci. Nejlépe je to vidět na písni Victor Jara´s Hands. Jara byl chilský divadelní režisér, zpěvák, skladatel a politický aktivista, který byl zatčen, mučen a zavražděn po puči v roce 1973. „Setkali jsme se s ohromnými lidmi, když jsem jeli turné po Argentině a Chile. Ti nám přiblížili spoustu neznámé skvělé hudby včetně díla Victora Jary. Jeho příběh rezonuje s tím, co se dneska děje – Guantanamo Bay, Abu Ghraib. Také jsme potkali spoustu mladých lidí z Chile, kteří v 70. a 80. letech vyrůstali v exilu. Jejich příběhy si našly cestu do naší písně House Of Valparaiso.“
„Piéce de resistence“ alba Carried To Dust je předposlední song Red Blooms. Nad suchými vynalézavými bicími Johna Convertina a lehce strašidelnými aranžemi skupiny šeptá Joey Burns mírně surrealistický text o chudobě a opuštění, aby se poté dostal k „zakroužkovanému místě na mapě jménem Prospekt Mira“. Losangeleský spisovatel se dostal na své cestě až do Moskvy. To dokazuje, že „spontánní jiskra“ Calexico vás může dopravit kamkoliv. V jakémkoliv čase na jakékoliv místo.
Vše začíná v L. A. u výtečné kapely Giant Sand Howieho Gelba, geniálně míchající country, americanu a nezávislý rock v řádně zahuštěné, až hypnotické atmosféře. Zde se
někdy kolem roku 1990 setkal bývalý student Kalifornské univerzity a příležitostný baskytarista Joey Burns s originálním bubeníkem Johnem Convertinem. Kapela se přesouvá do Tucsonu a vydává na tucet velmi ceněných alb. Joey a John se přidávají k projektu Friends Of Dean Martin (vzhledem k tomu, že božský Dino nedal svolení k použití svého jména, se později překřtili na Friends Of Dean Martinez) a tvoří instrumentální, lehce ambientní rock někde mezi ranými Pink Floyd a cákanci electra. Aby to nebylo málo, Joey a John neváhají propůjčit svou pevnou rytmickou sekci okolním kapelám, což nakonec výustí v založení vlastní skupiny Calexico, pojmenované podle kalifornského hraničního města. V roce 1996 vydávají album Spoke a poté The Black Light, které se setkává s nečekaným úspěchem. Je to „indie“ hit, vychvalovaný jako album roku. Notorieta se stvrzuje koncerty s nezávislými hrdiny Pavement a Lambchop. Na Giant Sand už není čas a Calexico je silně přerůstají, a tak se osamostatňují. Enigmatický Howie Gelb to komentuje: „Začali fungovat proti Giant Sand a chodit na jídlo do jiných restaurací než my.“ Nic nebude tak horké, protože spolu nadále spolupracují, jako na famózním projektu OP8 s Lisou Germano. Jejich album Slush je zapomenutým zářícím klenotem pozdních 90. let. „Nešťastné Mexiko, nešťastné Spojené státy. Tak daleko od Boha a tak blízko každý k sobě.“ (Carlos Fuentes, The Crystal Frontier)
V roce 2000 vydávají Calexico Hot Rail s obalem svého dvorního ilustrátora, malíře Victora Gasteluma, a přidávají do své palety dechy a housle. Kromě koncertování se podílejí také na desce Giant Sand Chore For Entretaiment. Po dalších bočních kolaboracích vydávají živák a přelomové Feast Of Wire, plné jak popovějších postupů, tak i nálad jak z nočních detektivek. Tex-mex melodie, originální aranže, propletence akustických a zmutovaných elektrik, zkreslující efekty vedle akordeonu, a to celé s neodolatelným jižanským šarmem a vyzrálým songwritingem. Odkud se to všechno vynořilo? Joey Burns vzpomíná: „Má matka je sociální pracovnice. Když jsem byl malý, brala mě do různých latinských barrios, kde vypomáhala a učila angličtinu, a já si tam hrál s místními dětmi. Rodiče často jezdili do Mexika a přiváželi odtud písničky. Máma hrála na piáno a zpívala nám je ve španělštině. Takže to bylo vždycky ve mně, stejně jako standardní rock třeba od Kiss. A také folkové věci a ukolébavky. Zpívala nám svou oblíbenou All The Pretty Horses. Když jsem se přestěhoval do Tucksonu, byl jsem okouzlen hispánskou kulturou a chtěl jsem se o ní dozvědět víc. Chodíme si zahrát s mariachis, od kterých se stále hodně učím.“
Prostředí, atmosféru a inspirace hledalo Calexico také v literatuře Jižní Ameriky a Mexika. Jako kdyby autoři Carlos Fuentes a Cormac McCarty psali libreto na hudbu Morriconeho, Fernandeze a Grama Parsonse. Burns popisuje, jako ho Fuentes ovlivnil ve skladbě Crystal Frontier: „Je to o lidech, co tvrdě pracujou na mexické straně. Přitom koukají na americkou hranici, na ten úžasný horizont plný naděje v lepší budoucnost když ne jich, tak alespoň jejich dětí.“
Stále většího úspěchu na turné se jim dostává v Evropě. Vydávají živé DVD a jejich hudba zazní v thrilleru Collateral. V roce 2004 hostují (i jako producenti) vedle Jona Spencera, Thurstona Moorea, Jarvise Cockera či Morriseyho na albu duetů s Nancy Sinatrou. Po dalších koprodukcích (např. s folkovými Iron & Wine) vychází intimnější a sevřenější album Garden Ruin. Je také přístupnější a notně politické, neboť reflektuje frustrující vládu Bushe jr.
Zvuková katedrála mimo čas
„Carried To Dust je víceméně příběh spisovatele z Los Angeles v době scenáristické stávky v roce 2007,“ objasňuje teď už kytarista Joey Burns téma nové desky. „Vyrazí na východ směrem k Santa Ana. Zastaví se v Yucca Valley a koupí si starou mapu, kde je už trasa vyznačená červenou tužkou. Ta ho dopraví k jednomu malému městu, kde ve výprodeji nakoupí štos starých National Geographic. Příběhy o sněžení v Moskvě, šikmých domech ve Valparaisu, opuštěných čtvrtích v New Orleans a o umělých rybnících plných stromů z mobilů se plíží do jeho poznámek. Další „inspiración“ nalezne ve starých motorestech, když naslouchá servírkám, které nad mizerným kafem vyprávějící o místních novinkách. Jeho pauza se ukáže jako poučná. Zamiluje se do nově nalezeného prostoru a spontánní jiskry, která ho unáší.“
Hudba zdánlivě lehce vlaje, nesena jemností country a hispánskou příchutí v její spaghetti-westernové představivosti. Jsou to delikátní pop songy, bez styčných, jasných bodů, které si tím zachovávají svobodu. Jako by tohle byla opravdová muzika bez hranic, vystavěná ve zvukové katedrále, která je mimo čas, ale má v sobě čerstvost současnosti. Žádný jasný hitový singl, žádná vulgárnost, nebo pózy. Piáno, všemožné kytary, housle, harfa, vihuela, guitarrón a trumpety. Zvuk a přístup Calexika se od začátku příliš nezměnil. I když Joey Burns tvrdí opak a klade důraz na neustálou touhu vyvíjet se a zkoušet nové věci.
Na albu se objevuje řada hostů. Douglas McCombs z Tortoise dodává duchařský cit závěrečné Contention City. Je tu i frontman Iron & Wine Sam Beam. Zpěvačka Pieta Brown se objevuje na „jedné z mála milostných písní“ v Slowness. Do toho počítejme latinskou výpomoc od pánů Sancheze a Zavalai. Harmoniky se ujal slavný Mickey Raphael, kterého Burns a Convertino potkali při práci na dylanovských předělávkách, určených pro film I´m Not Here. „Pro nás je to důležité. Chtěli jsme pozvat kamarády a lidi, s kterými jsme vždycky chtěli pracovat. Velmi nás to obohatilo,“ hrdě se usmívá Burns. Zároveň se ale vytvořil prostor pro tvrdé jádro kapely. Burns popisuje celý proces nahrávání v jejich domovském studiu Wavelab Studios v Tucsonu, jak proběhl během zatím nejdelší pauzy mezi hraním a studiem: „Deska má velmi skromný začátek. Nejdříve jsem to já s Johnem, pak se přidala kapela. Pak přišli hosté, kteří si pohrávali se zvuky a přidávali další vrstvy. Do toho se ale opět vrátila kapela a zase se to trochu předělalo. Chtěli jsme, aby to byla zábava, ale taky aby to nebylo přeplácané.“
Kam až vás zavede spontánní jiskra
Fakt, že strávili tolik času na cestách, dodalo Calexiku další inspiraci. Nejlépe je to vidět na písni Victor Jara´s Hands. Jara byl chilský divadelní režisér, zpěvák, skladatel a politický aktivista, který byl zatčen, mučen a zavražděn po puči v roce 1973. „Setkali jsme se s ohromnými lidmi, když jsem jeli turné po Argentině a Chile. Ti nám přiblížili spoustu neznámé skvělé hudby včetně díla Victora Jary. Jeho příběh rezonuje s tím, co se dneska děje – Guantanamo Bay, Abu Ghraib. Také jsme potkali spoustu mladých lidí z Chile, kteří v 70. a 80. letech vyrůstali v exilu. Jejich příběhy si našly cestu do naší písně House Of Valparaiso.“
„Piéce de resistence“ alba Carried To Dust je předposlední song Red Blooms. Nad suchými vynalézavými bicími Johna Convertina a lehce strašidelnými aranžemi skupiny šeptá Joey Burns mírně surrealistický text o chudobě a opuštění, aby se poté dostal k „zakroužkovanému místě na mapě jménem Prospekt Mira“. Losangeleský spisovatel se dostal na své cestě až do Moskvy. To dokazuje, že „spontánní jiskra“ Calexico vás může dopravit kamkoliv. V jakémkoliv čase na jakékoliv místo.
