Bruce Springsteen: Američani, mějte mě rádi

Začít psát analýzu populisty Sringsteena jinak než touhle citací je skoro nemožné. V podstatě je v ní totiž shrnuto všechno důležité. A vězte, že nejde vůbec o to, že Springsteen v rodném New Jersey vyprodal Giant Stadium šestkrát po sobě. Vyprodal by ho totiž i desetkrát a vyprodával by ho nejspíš zas a zas. Ostatně takové pompéznosti tehdejší doba přála. Pop-ikona Michael Jackson měl o rok později na tomtéž stadionu show čtyřdenní. A taky bylo narváno. Ne, důvod k pozastavení se nad úspěchem Springsteena je v něčem jiném.

… a taková byla léta osmdesátá
Píší se v Americe nudné osmdesátky. Studená válka má po svých největších krizích, ve Vietnamu utichly boje už dávno a Černobyl je hrozně daleko. V Americe vládne Reagan – týpek, co to jakžtakž urovnal s Ruskem. Benzín je už zase za hubičku a v televizi běhá koumák McGyver. Do rodin se pomalu začínají dostávat komunikační vychytávky, které u nás poznáme až za patnáct, dvacet let – mobily a internet.  Springsteen už má v té době za sebou šest řadovek a i když si zatím může nechat zdát o síních slávy, lidi o něm vědí. V té době se věří mnohem víc než kdy jindy v politiku.
A tak není divu, že se v hudbě prosazují Madonna a Jackson a ovládnou pop music svou elektronikou a syntezátory. Přesně v rámci konceptu „když nuda, tak aspoň show“ se navíc začíná prosazovat MTV. Všechno to vypadá logicky, všechno pěkně zapadá. Všechno, až právě na Bruce.
Ten v létě 1984 přichází s novou deskou Born In The U.S.A. a rozpoutává brucemánii. Bez pozlátek a sexu, bez uhrančivého tance a bez skandálů. Prostě jen tím, že reflektuje Ameriku. Zpívá o nezaměstnaných veteránech z Vietnamu, o vylidněných městech. O deziluzi a nejistotě. Ukazuje na temnou stránku amerického snu. A vedle toho vydělává v Londýně na Live Aid pro Afriku, angažuje se proti jaderným zbraním a rozplakává věrné Američany svým patriotismem – skoro nikdy se nezapomene na svých show zmínit, že je z New Persey, ze státu, kde lišky dávají dobrou noc. Ze státu, kde je nuda.
  
Zásadový Bruce
Springsteen ten rok právě nudu povýšil do hvězdných dimenzí. A co víc, dokázal z ní udělat rebelii. Pomohl mu k tomu tehdejší prezident a kandidát na tentýž post i v dalším období, Ronald Reagan. V roce 1984 Reagan mimo jiné pronesl řeč v rámci volební kampaně v Hammontu v New Jersey. Springsteena v té době už znalo každé malé dítě a sentiment obsažnosti desky Born In The U.S.A. by hrál kdykoli do noty každému americkému státníkovi. „Americká budoucnost odpočívá v tisících snech uvnitř našich srdcí,“ řekl prezident. „Odpočívá v písních o naději od muže, kterého tolik mladých Američanů miluje, v písních Bruce Springsteena.“ A protože každý znal bicí Maxe Weinberga a jiskřivé klávesy Roye Bittana a každý (to slovo zde má absolutní význam) si prozpěvoval „born in the U.S.A., I was born in the U.S.A...“, dav zajásal. Všichni se ztotožňovali s nezaměstnanými vojáky, spolu s nimi zuřili, spolu s nimi plakali.
„Down in the shadow of the penitentiary/Out by the gas fires of the refinery/I'm 10 years burning down the road/Nowhere to run ain't got nowhere to go,“ zpíval Springsteen a pracující americká třída mu k tomu skandovala.
Jenže světe div se, Bruce nijak nepotěšilo, že by se na jeho úspěchu měl svézt taky někdo jiný, natož muž, který stojí v politice tak vysoko: „Lidé mají potřebu mít pozitivní vztah k zemi, ve které žijí. A co se děje ve skutečnosti? Tahle touha a potřeba je manipulována a zneužívána.“ A lidem se tahle zásadovost a postavení se vyšší moci líbila. Navíc jim nikdo nebral jejich milované songy.

Sentiment v plastu
Born In The U.S.A. v podstatě elegantně shrnuje Reaganova osmdesátá léta. Byla to dekáda nových jiter v Americe a taky půlnočních misí, jak o nich zpívají dlouholetí členové undergroundu Los Angeles Textones ve svých trecích o bezdomovcích a vyvrhelích společnosti. Optimismus si v té době podával ruce s cynismem a v rámci jadrného postmodernismu nezáleželo ani tak na zpěvákovi, jako spíš na posluchači, co si nakonec z tehdejší muziky vezme. Springsteen zjednodušil americký sentiment a zabalil ho do plastové krabičky s americkou vlajkou a týpkem s kovbojským páskem a baseballovou čepicí. Prodával americký sen i s jeho temnou stránkou v instantním balení.
Člověk hrabající se v dobových análech se tak sotva ubrání dojmu, že to celé nebyla čistá láska k vlasti, ale spíš velmi dobře promyšlený marketingový tah. Takový, který přijde jednou za život – aspoň ten dosavadní Springsteenův. Muzikant těžil z americké nálady pošramocené válkou ve Vietnamu a zabalil ji velmi prozíravě do rozhlasově přijatelného zvuku. A tak se jen v USA ten rok prodalo přes sedm a půl milionu kopií desky. Víc než dvojnásobek prodeje desky Born To Run z roku 1975, díky níž se stal Springsteen poprvé známým v USA. Lidé stáli v mnohahodinových frontách na lístky na jeho koncerty. Album bylo v Top 10 prodejnosti víc než jeden rok. A bylo prvním lisovaným CD v USA. Do té doby se stříbrné placky do Ameriky vozily z Japonska.
Píseň po písni Springsteen vypráví příběhy nešťastných amerických dělnických měst zahalených v továrním dýmu.  Hlavní postavy jednotlivých písní jsou pracující oběti systému, které si ani nedovedou představit, že by cokoli ve svém okolí (nebo i sebe) řídily. Nezaměstnanost je pro ně konstantou. V písni Dancing In The Dark vypravěč vstává večer. V Darlington County se poohlíží po nějaké práci a Downbound Train začíná slovy „I had a job, I had a girl.“ Zlepšení se neočekává, na dobré časy se jen vzpomíná.
Prakticky vzato tak měl v osmdesátých letech Bruce Springsteen velmi tradiční populistický přístup. Mluvil a zpíval přesně tak, aby byl slyšen. Fakta vytrhával z kontextu a jen čekal, jak moc se posluchači identifikují. Navíc nebyl politik, a tak mu bohatě stačilo, aby věci pojmenovával. Nemusel vymýšlet plány na zlepšení situace. Dost na tom, že písně plné triumfu jsou v instrumentální složce podložené zvonícími kytarami a rozkošnicky podanými bicími. Lidi to hrozně baví, identifikují se a kolektivně nadávají a teskní.
A tak se tedy stalo, že Springsteen v osmdesátých letech udělal komerční blockbuster z něčeho, co se může na první pohled sotva dostat pod kůži konzumním americkým masám. Postavil se tím po bok jednorozměrných: nahého puberťáka Prince, vypočítavě sexy Madonny, Tiny Turner coby zamyšlené babičky i Michaela Jacksona, jehož texty v té době vyvolávají paranoiu a strach a skoro nesouvisejí s jeho statutem zářivého tančícího a zpívajícího popového fenoménu.

Písnička jako dárek
A pointa tohohle návratu do let dávno minulých? Letos proběhly v Americe prezidentské volby. Bruce stál na správné straně vítěze a věnoval singl z nové desky Baracku Obamovi. V přestávce zápasu amerického fotbalu mezi Dallasem a Washingtonem to viděly miliony diváků. A všichni tleskali songu o tom, že i přes všechen marast světa je třeba pracovat na dosažení svých snů. Nebylo to nic moc. Tak trochu ufňukaně avizuje Springsteenovu novou desku, která vyjde v lednu. Ale i přes rozpaky, které z tohohle singlu člověk má, je naprosto jasné, že se božský Bruce nejspíš zase trefil do srdcí všech těch Bushem utahaných a ztrápených Američanů.
A tak, i když se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, aspoň drobná paralela tu s dobou před dvaceti lety je. Bude to dobrá deska (nebude ale ve Springsteenově tvorbě originální) – ať je Working On A Dream bída s nouzí, ztratí se v setu dalších lepších. Jen naivka by si ale mohl myslet, že se posune někam dál od dva roky staré desky Magic. Už proto ne, že Bruce to s E Street Bandem nahrával v přestávkách své tour právě k poslednímu počinu. Takže čekejme zase ten starý dobrý klasický formát téměř ikonického, lehce patetického a uměle adorovaného zvuku kapely. Budou tam parádní saxofonová sóla a skvěle vystavěný klavír. A Bruce rozhodně ani nelže, když říká, že když jeho kámoš a producent Brendan O´Brien slyšel nové písničky, sednul si z nich na zadek. „Hlavně pokračuj!“ měl zvolat v extatické křeči. A tak i s kapelou pokračovali a v pořadí čtyřiadvacáté album namixovali spolu s O´Brienem v Atlantě. Tohle podtrženo je prostě záruka Bruceova standardního, v kontextu dalších muzikantů nadstandardního hudebního kousku. A víme to sami.

Krůček po krůčku k marketingovému sukcesu
Pak jsou tu ale ještě věci, které Springsteen slibuje. Třeba že deska bude velmi energická. Je to propagační krok pod pracovním názvem „dobré zboží se chválí samo“. Energičnosti nahrávka dosáhla tím, že vznikala během šňůry koncertů a všichni si ji měli neskutečně užívat. Songy proto bez výjimky vznikaly neuvěřitelně hladce a rychle a kapela zařadila na desku vždy jeden z prvních pěti pokusů nahrávaných skladeb. A to se opravdu jen tak nevidí.
Nu, a protože jsme v době, kdy se cédéčka moc neprodávají, tahá Springsteen z rukávu další trumf relativně silného kalibru. Na přiloženém DVD jsou autentické záběry z nahrávání desky a je to vůbec první making of, které kdy v kontextu se Springsteenem vyšel. Zpěvák se navíc dušuje, že ani jediný záběr není nafintěný a všechno se reálně stalo. Existují hned dvě možnosti, co bude DVD zač. Buď to bude stát opravdu za to a člověk se dozví novinky, které předtím ani netušil – a pak to pravděpodobně bude mít mnohem větší výpovědní i dokumentaristickou hodnotu, než deska samotná, nebo (a hádám, že pravděpodobněji) to bude hodinová nuda k utrápení, plná hurónského smíchu a plechovek budweiseru na mixácích.
Proti těmto čistě profesionálním propagačním krokům se ale v důsledku nedá říct ani popel. Jedna z žijících ikon současné hudby a slovníkové heslo z kategorie „kdo je někdo“ v tom šlape už přes tři desítky let a podobných fines si vyzkoušela dlouhou řádku. A tak Springsteenovo dostaveníčko s americkým fotbalem nebylo v této sezóně poslední. Zahraje si totiž i 1. února ve finále Super Bowl. A kdyby do té doby nějakou náhodu Američané a zbytek světa netušili, že vydal před deseti dny novou desku, tak tohle je reklama, která se počítá do milionů dolarů za každou minutu. Nevěříte? Fakta jsou taková, že drtivá většina reklamních spotů, které během akce běží v televizi, je fungl nová. Je to doslova svátek kreativity, který se v médiích i mezi obyčejnými lidmi analyzuje ještě týden po fotbale. Někteří diváci koukají na Super Bowl jenom kvůli reklamám. A tenhle neodmyslitelný symbol amerického konzumu stál tenhle rok 2,7 milionu dolarů za třicet vteřin. Víte, jak dlouhé bývají písničky páně Springsteena? V tomto kontextu si Bruce vydání alba na poslední dekádu ledna načasoval na výbornou.

Springsteen + Obama = útok na čisté svědomí
A ještě to není všechno. Barack Obama sice vyhrál volby už před pár pátky, jenže jmenován do úřadu nového prezidenta bude 20. ledna 2009. Jak už jsem zmínil, Springsteen nejen že Obamu obdivuje a fandí mu, ale dává to jaksepatří najevo. Stačí ocitovat pár vět z jeho komentáře k lidem Clevelandu, kteří vesměs volili Obamu: „Ahoj, Clevelande, je úžasné být tady mezi svými přáteli. Moc rád bych poděkoval senátorovi Obamovi a jeho lidu, že mě sem pozval. Byl jsem tady od roku 1973 už mockrát, ale nikdy v tak úžasný den, jako je ten dnešní. Jsme na křižovatce. Je tu ZMĚNA.“
Dál ve svém projevu mistr Springsteen rozebírá, jak moc vždycky psal o americkém lidu, jak se zasazoval o transparentnost, o svobodu, a jak se snažil poukazovat na bídu, která se v Americe občas objevila. Hodnotí sám sebe (!) jako bojovníka za realizaci snů všech Američanů. To nejpodstatnější ale přijde až nyní. „Při  své práci jsem projel svět a hrával na ohromných stadionech, stejně jako senátor Obama. Celý svůj život, a je jedno, kde hraju, vidím, že Amerika znamená pro ostatní záruku plnění lidských tužeb a přání. A ani tisíc Bushů, ani tisíc Cheneyů nikdy nezničí naši budoucnost…“ A lidi tleskali a skandovali.

A kruh se uzavírá
Možná už tušíte, kam směřuji. Ano, chci se vrátit zase na začátek tohohle příběhu. Do doby, kdy Springsteen prohlašoval tohle: „Lidé mají potřebu mít pozitivní vztah k zemi, ve které žijí. A co se děje ve skutečnosti? Tahle touha a potřeba je manipulována a zneužívána.“
Snad když by Springsteen nevydával novou desku. Možná když by ji nevydával zrovna v čase, kdy ji vydává. Snad když by singlem nebyla písnička o plnění snů, dalo by se věřit, že to všechno dělá z čirého přesvědčení. Z mysli jasné a neposkvrněné vedlejšími úmysly. Ale takto? Takto je to víc než podezřelé a vypadá to jako propagační majstrštyk.
Otázka jen zní, jaký to přinese efekt. Šanci na megaúspěch má Working On A Dream pramalou. Amerika chce změnu (skutečnou změnu), klopýtá v ekonomické krizi a díky 11. září se rozhodně nenudí. Navíc i těch vykladačů pravdy a muzikantů s přídomkem sentiment má proklatě hodně. A spousta z nich stála za Obamou. Je sice pravda, že nikdo nebyl vidět víc, jak Springsteen, ale to k úspěchu desky, který by byl srovnatelný s Born In The U.S.A.,  pravděpodobně stačit nebude. Víc než s písničkářem a jeho songy se teď Američané budou ztotožňovat s prezidentem samotným. Se skutečnou hybnou silou (bude-li jaká). A Working On A Dream se sotva stane ikonou možné nové americké doby. Bude jí totiž chybět to, co Born In The U.S.A. nechybělo. Hudební originalita, která se nedá nahradit kňouráním a ještě větším sentimentem. Bude jí chybět ZMĚNA.