Brian Wilson - Plážová nemoc vzala nečekaně šťastný obrat

Po dlouhých desetiletích potupy a bolesti se najednou srovnaný, stabilizovaný Wilson znovu vynořil s dopsaným životním dílem Smile. Se svou novou, z oddaných mladíků sestavenou kapelou koncertuje na vysoké úrovni po celém světě a konečně se mu dostává respektu od okouzleného publika. Brian Wilson právě vydává velmi kvalitní album That Lucky Old Sun. Zázrak.

„Byl to můj dětský sen. Vytvořit hudbu, která lidi přiměje pociťovat lásku.“ (Brian Wilson)

Brian Douglas Wilson se narodil 20. června 1942 v kalifornském Inglewoodu do rodiny tupého, sadistického despoty Murraye a beznadějně deprimované alkoholičky Audree. Pak přibyli tři bratři. Zakomplexovaný agresivní ožrala Murray se rozhodl, že ze svých synů vychová za použití neustálé šikany a bití muzikanty, co vydělají majlant v úžasném mlejně na peníze, nazývaném showbusiness. Ve svých padesáti Brian Wilson zdravotně poněkud pookřál, takže si vybavil ve vzpomínkách: „Vracíš se do svého dětství a najdeš tam otce, který je k tobě neuvěřitelně surový a terorizuje tě. A Carla a Dennise taky. Je to už všechno hrozně dávno… Pokaždé vzal ten řemen a přehnul ho nadvakrát, a pak nás řezal s nejvyšším soustředěním a s maximální silou: Bum! Bum!! Bum!!! Vymlátil by z nás duši. Nakonec mi došlo, k čemu to všechno vedlo. Zlý otec z nás vychoval nemocné egocentriky, protože jsme se cítili tak nejistí, že naše ega zkrátka musela narůst. Byl to děsivý pocit.“
Křehký a přecitlivělý Brian je i bez fotrova teroru naprosto posedlý hudbou a již v raném věku vykazuje velké schopnosti. Je unesen Chuckem Berrym, vokálními kapelami jako The Four Freshmen, R & B a celkovou optimistickou atmosférou prosluněných 60. let. Se svými značně natvrdlými a v hudbě průměrně schopnými bratry Dennisem a Carlem a debilně nafoukaným bratrancem Mikem Lovem dali dohromady skupinu. Brian je z nich jediný výrazný talent a po pár pokusech vytvoří lokální hit Surfin´, postavený na tématu tenkrát módního surfování, lehkém rock´n´rollu a líbivém trojhlasu. Pojmenují se Beach Boys (to jméno všichni v kapele samozřejmě nenávidí) a ještě v teenagerském věku jsou z nich velké hvězdy. A to se píše teprve rok 1963...
Brian Wilson rozpoutal „surfovou mánii“, podle níž je opěvovaná Kalifornie pupkem světa, kde na jednoho kluka připadá minimálně osm sexy blondýn. Kde všechno jde lehce, slunce věčně svítí a když se zrovna nekoná mejdan nebo sex, můžete si zaplavat v průzračném, hřejivém moři bez žraloků. Do této nálady převzali  Beach Boys Sweet Little Sixteen od Chucka Berryho a změnili text na přihlouplou rýmovačku Surfin USA. Následují další hojně prodávané šlágry o surfování a kráse místních děvčat („kéž by všechny holky byly Kaliforňanky…“), motorkách a závodních autech.

„Jsem perfekcionista, co přijde do nahrávacího studio a srdce mu panicky tluče. Byl bych nešťastný, kdybych neuspěl. Strach z toho, že bych mohl být odmítnut, mě hnal k tomu, abych byl ten nejlepší.“ (Brian Wilson)

Wilson má talent na melodie a odvážné postupy. Jeho problém je, že je nejistý a neustále potřebuje někoho, kdo ho dotlačí k výsledku, dá jeho chaotickým konceptům jasný řád a pokud možno napíše texty. Načež přijde pro Briana životní zlom. Jede ve svém sporťáku po pobřeží a v rádiu uslyší Be My Baby od Ronettes, produkované démonickým Philem Spectorem. Mladý skladatel se málem vybourá, odstaví auto a dlouze kontempluje. Spector bude navždy pro Wilsona Nemesis, věčný rival, z kterého se nejednou nervově složí a zcela iracionálně začne paranoidně vyšilovat. 60. léta se rozjíždějí. Všichni jsou „hip“, naslouchá se swingovému Londýnu a povolují se extravagance. Brian a Beach Boys vydávají svůj první vrchol Don´t Worry Baby, romanticko-tragickou puberťálnu ovlivněnou Spectorem. Do toho kapela stále koncertuje, na Briana je vyvíjen hnusný tlak, očekává se od něho neustálá kreativita a vše spěje k jeho prvnímu a zdaleka ne poslednímu kolapsu. V letadle na lince z L. A. do Houstonu Brian zešílí: hystericky řve, celý rudý se rozbrečí a fyzicky se hroutí. Nervový breakdown údajně způsobilo napětí, nervozita z živého hraní a ztráty záchytných bodů. Od této příhody už Brian zůstává doma a v klidu skládá, zatímco Beach Boys hrajou jeho skladby po celém světě a jsou čím dál víc nafoukaní ze slávy, drog, peněz a fanynek.

Brian nadále sleduje rádio. Chce konkurovat Beatles, kteří ho mají upřímně rádi. Je až dětinsky znepokojený z Boba Dylana. Přátelům se svěřuje, že má velkou obavu, že Bobův talent zničí veškerou hudbu. Přes den spí, večer kouří hašiš a skládá. Pořád to jsou rozjívené vypalovačky, ale už se začínají objevovat vynalézavé harmonie, wagnerovská orchestrace a úžasné písně jako She Knows Me Too Well nebo In The Back Of My Mind. Následují dvě zbytečná, narychlo spíchnutá alba, aby skupina zbaběle uspokojila svou nahrávací firmu. Až pak přijde umělecké dílo.

„Dělali jsme do čarodějnictví, proto jsem se pokoušeli o čarodějnickou hudbu.“ (Brian Wilson)

Brian se podivně ožení s nepříliš zajímavou ženou. Pod nebezpečným vlivem feťáckých hoštaplerů čte lehce spirituální knihy (neškodné pohádky jako Malý princ), ale i sektářské příručky, Hermana Hesseho a hardcory od autorů, jako je Walter Benton, nebo manifesty od Kahlila Gibrana. Načež najde Boha přes koňské dávky LSD. To má pro Briana zcela katastrofický důsledek. Peníze letí oknem během jeho náladových extravagancí. Brian pracuje na předem vytouženém mistrovském díle, které má všechny srazit na kolena. K tomu potřebuje pomocníka. Naštěstí se kolem něj motá pragmatický reklamní agent a vcelku talentovaný textař Tony Asher. Přes svou andělskou trpělivost to po pár měsících vzdává vzhledem k čím dál divnějšímu chování infantilního, značně narušeného Wilsona. Mravenčí úmorná práce se táhne nezvykle dlouho. Brian pořád přepisuje aranže a kilometry nahraných pásů jsou nepoužitelné. Beach Boys nejsou schopni zahrát složité party a nedokáží uzpívat rozmáchlé vokály. Brian vše hraje a pěje za pomoci studiových hudebníků, zatímco přiblblí a zhulení Beach Boys se hihňají někde v rohu.
Výsledek Pet Sounds z roku 1966 je skvostný. Jedna z nejlepších desek na světě. Barokní psychedelický pop, vedený neuvěřitelně bohatou a vynalézavou orchestrací (od fléten a thereminů až po štěkot psíků), plný geniálních postupů a nadpozemských vokálních harmonií. Začíná to optimisticky rozjetým Wouldn´t It Be Nice, kde se zvažuje sňatek se snovou dívkou, ale má to svoji černotu a zmatek, jako na That´s Not Me, nebo v úchvatném popisu bloumání v I Just Wasn´t Made For These Times. A co říct na překrásné vyznání lásky v Don´t Talk? Nebo na God Only Knows? Něco tak krásného se musí slyšet. Ale pravda se odkrývá v Caroline No. Najednou dětství a bezstarostná naivita končí a přichází trápení nad rozchodem a zradou milované dívky. Mohlo jít o první hudebníkovo zklamání ze vztahu, dle jiných zdrojů šlo ale o kurvu z místního bordelu, do níž byl přecitlivělý Brian zamilován. Pet Sounds je křehké UFO, které vám zlomí srdce.

„Když někdo dělá v mé branži, tak se děsí už úplně všeho.“ (Brian Wilson)

Pak šlo všechno do hajzlu. Beach Boys nenávidí Pet Sounds. Brian je všude oslavován jako génius popu, což mu jen přidělává další problémy. Peníze se prošustrují, LSD a tráva jsou všudypřítomné, úlety jsou na denním pořádku a Brian pomalu, ale jistě začíná bláznit. S o rok a půl starším rutinérem Van Dykem Parksem pracuje na dalším mistrovském díle, které má přesáhnout Pet Sounds. Pracovní název je Smile. Práce je vysilující, Brian nezvládnutelný, paranoidní (je přesvědčen, že ho sleduje Phil Spector, a tak ho nechá na oplátku sledovat soukromým detektivem). Jak Spectora, tak Briana navíc nechal špehovat pomatený otec Murray. Brian je ve svých pracovních metodách značně extravagantní. Něco se nahraje, něco se ztratí, něco se zničí. Do nedávné doby existovaly jen fragmenty dokazující potencionál desky. Nic ale nevyšlo. Brian se pomátl a zkolaboval. Začal brát ve velkém tvrdé drogy a chlastal. Tloustne a je odpudivě zarostlý. Deska není a Pet Sounds se nijak zvlášť neprodávají. Brian ale zazáří, když představí ohromný hit Good Vibrations. Pak už víceméně nic než živoření a obludně narůstající šílenství.
V roce 1967 vychází podivně vyfetované a značně nepovedené Smiley Smile. Následuje období temna, drog a paranoidní schizofrenie. Brian je od roku 1968 zcela nepoužitelný. Většinu skladatelské práce obstarává mladší bratr Carl. Vše hnije. Bubeník Dennis Wilson se paktuje s Charlesem Mansonem, zatímco Brian žije izolovaně a jeho občasné písně na deskách Beach Boys jsou jen stín toho. co kdy byl. Po letech rodina povolá potrhlého psychiatra Landyho, který nasadí takřka fašistický režim na Briana. Ten se vystrašeně podvolí rozkazům, vyčistí se a zbrkle produkuje mizerné písně, pod které se Landy bezostyšně podepíše. Načež se okolí vzbouří a vypočítavého, vyžíračného doktora vyhodí. Wilson opět fetuje a jeho obezita hrozí smrtí. Znovu je přizván Landy a poté, co dá Briana opět do funkčního stavu, naštěstí odchází. Wilson píše ničím zajímavá sólová alba, s pomocí chemie se snaží kontrolovat svoji schizofrenii a drží se, jak jen se dá. Beach Boys zdegenerovali v revivalovou skupinu chrlící desky, které nikoho nezajímají.

„I'm picking up good vibrations/ She's giving me excitations/ Good bop bop, good vibrations/ Bop bop, excitations/ Good, good, good, good vibrations.“ (Good Vibrations)

Konečně se Brian postupně stabilizuje a dává sbohem Beach Boys. V roce 1998 vydává nečekaně slušné album Imagination. I když se třese jak osika, přinutí se překonat svou pověstnou paniku ze živého hraní a jeho koncerty jsou jedinečné, když hraje klenoty z Pet Sounds. Pak následuje raut celebrit (Elton John, Clapton, McCartney) na průměrném Gettin' In Over My Head. Wilson sice pořád slyší hlasy, co ho trápí, nadávají a ubližují mu, ale našel si hodnou přítelkyni, která mu otevřela nečekané obzory. Seznámí ho s retropopovými estéty The Wondermints, s nimiž vyrazí na úspěšné turné, které bylo bohatě zfilmované. Společně se pustí do dokončení prokletého díla Smile. Wilson se rozpomene a dopíše, dohraje a domyslí tuto ztracenou desku, která vychází v roce 2004. Způsobí nečekaný obrat. Z historie rock´n´rollu jsme poučeni, že dobré konce a druhá šance víceméně neexistují. Tady je konečně všechno: ohromné instrumentace, naivně dětská hravost a tragika, radost i smutek. Od zrestaurované Heroes And Villans přes gotický Roll Plymouth Rock a enigmaticky krásnou Cabin Essence až po triumf Surf´s Up a nepřekonatelné Good Vibrations.
Kritika jásá a koncerty jsou nezapomenutelným zážitkem díky velkému orchestru a do detailů propracovaným aranžím. Brian Wilson najednou vypadá důstojně, zdravě, šarmantně a šťastně. Až na ty občasné strašidelné pohledy, nebo nervové tiky. „Pořád je slyším. Ty hlasy. Říkají mi o mě opravdu ošklivé věci. Ani nechtějte, abych vám o tom vyprávěl. Ale dneska večer jsme byli skvělí, že? Naše kapela je fakt super!“ Tak se Brian nechal slyšet po (vyprodaném) vystoupení ve slavné pařížské Olympii. I když mu viditelně dělá problém bavit se s cizím člověkem, ochotně podával ruku dojatým fanouškům, s úsměvem přijímal komplimenty, načež se pod starostlivým dohledem své družky rozumně vydal na kutě.

Nedávno vyšla novinka That Lucky Old Sun, částečně napsaná s Van Dykem Parksem. Je to dobré. Od úvodní vykopávky That Lucky Old Sun, zpopularizované Louisem Armstrongem, přes nostalgické songy Good Kind Of Love a Forever She'll Be My Surfer Girl po meditování nad svými démony v upřímném textu Midnight's Another Day. Brian Wilson je dle všeho zachráněn in extremis a dělá to, k čemu ho jeho genialita předurčila – píše skvělou hudbu, která spoustě lidí pomáhá existovat v tomto ošklivém světě.