24. 4. 2009 - Na hudební scéně je mnoho zpěváků nebo skupin, které využívají ve svém projevu primárně klavír. Koketují s termínem rock, ale nikdy se k němu nepřiblížili tak, jako Ben Folds s novým albem Way To Normal. Zpěvák zúročil vlastní zkušenost s Ben Folds Five, ale nechal se ovlivnit zároveň Amandou Palmer, jejíž poslední desku produkoval.
Ben Folds: Powerpop bez hranic
Při poslechu Way To Normal si leckdo povzdechne, že kdyby takhle aspoň z poloviny znělo nové album The Killers, vstup do nového roku by byl optimističtější. Ben Folds zaútočil na staříka Eltona Johna svou lyrikou všedního dne. Smutnou rétorikou sesadil z trůnu přeceňovaného Chrise Martina z Coldplay, svým arena rockem ukázal dlouhý nos matadorům brit popu a navázal na odkaz šedesátek, když vtipně použil synťáky a samply. Ben Folds dokázal, že lze hrát rock’n’roll bez účasti nezbytných kytar, ať už to bylo v zapomenuté kapele Majosha, kultovních Ben Folds Five, projektu Fear Of Pop, nebo v jeho sólové tvorbě. Úplná pravda to ale není.
Ben Folds Five
Na konci osmdesátých let se dali dohromady dva studenti, Ben Folds a Millard Powers, a vznikla skupina Majosha. První zkušenosti nasbírala vystupováním v barech, kde Ben Folds hrál na baskytaru. Po desce Shut Up And Listen Majosha se studentská kapela rozpadla. Ben Folds se uchytil na chvíli ve skupině Pots And Plans, kde obsluhoval bicí. Do komponování se příliš nepouštěl. „Tehdy v Nashvillu jsem bral život jednoduše. Běhal jsem osm mil denně, cpal se sladkostmi a hodně hrál na bubny. Byl to krásný život. Nebyl jsem daleko od toho, abych se tam zakopal nadobro.“ Folds se ale vrátil do Severní Karolíny, kde vznikla legenda indie rocku.
Trio Ben Folds (piano) – Robert Sledge (baskytara) – Darren Jessee (bicí) se dalo dohromady v roce 1993 v Chapel Hill. Proč si pánové zvolili název Ben Folds Five? „Myslím, že to zní líp než Ben Folds Three,“ odpovídal s humorem na často kladenou otázku frontman Benjamin Scott Folds. Indie rock se v půlce devadesátek začal teprve rozjíždět a Ben Folds Five nelze označit jinak než jako nadějnou kapelu, která navázala na šedesátá a sedmdesátá léta. Základem tvorby Bena Foldse je ale klavír, čímž se odlišil od ostatních kapel. „Poslouchám stejnou muziku jako britské nebo americké indie kytarovky. Nemusím moc hudbu, jež je založená na pianu. Můžu Sonic Youth, ale ne pianové balady Jacksona Brownea. Já mám rád kytary, indie rock. Ale piano nabízí mnoho jiných možností, jak vnímat harmonii. Když jedeme turné s kapelou, která hraje jenom na kytary, někdy se k ní připojím a ohromím je, jak jejich hudba zní najednou důležitě a zároveň jinak. První deska Ben Folds Five byla původně natočená s kytarou, a znělo to taky úplně jinak.“ Album Ben Folds Five vyšlo v roce 1995 a formace nazývala svou hudbu „punk for sissies“ na základě textů, které se zabývaly depresí, melancholií, vlastním nitrem a humorným sarkasmem a jsou v protikladu s melodií a harmonií, tak typickou pro Bena Foldse. Během pětileté existence natočil trojlístek ještě alba Whatever And Ever Amen, Naked Baby Photos a The Unauthorized Biography Of Reinhold Messner, z nichž singly Army, Brick a Song For The Dumped z prvně jmenovaného měly největší komerční úspěch. Ben Folds Five se tak stali odrazovým můstkem pro kariéru sólisty, který s vrozenou lehkostí a vtipem reflektuje současnou společnost. Na rozdíl od domovské formace jsou texty přece jen optimističtější.
Rock & pop do arény
První sólové album Rockin‘ The Suburbs z roku 2001 naznačilo, že Ben Folds nechce zůstat zaškatulkovaný jako melancholik, jenž se zpovídá okolnímu světu ze své deprese. Folds obstarává všechny instrumenty sám, nevyhýbá se ani elektrickým kytarám, které sem tam zazní. Titulní Rockin‘ The Suburbs jako by chtěla rychle dohonit typický rock’n’roll – zavzpomíná se na hard rock za asistence elektroniky z Fear Of Pop. Jak ale čas ukázal, Ben Folds má nakonec nejraději svoje piano za doprovodu baskytary a bicích, jak to předvedl na dalším albu Songs For Silverman. Komponování si ale už nechává jen pro sebe: „Pro mě jako muzikanta je nejlepší, abych vystupoval sám. Chtěl jsem se to naučit. Jasně, moje písničky znějí skvěle s basou a bubny, ale když se mi spoluhráči někde ožerou, můžu si hrát sám klidně celou noc a nijak mě to nezaskočí.“ Samotnou kapitolou jsou Foldsovy videoklipy, které s něžným sarkasmem útočí na spotřební život průměrných spoluobčanů, vzpomenou jakýkoliv zapadákov v Americe, ale ze všeho je cítit příjemná atmosféra. Klip k písni Jesusland z alba Songs For Silverman je obrázkem prostých Američanů, které Folds zachytil poeticky a s neobyčejnou všedností. Opět lze z toho vycítit sarkasmus, ale i lásku. Melodika Bena Foldse vás zasáhne jako blesk z jasného nebe, jako by se nechal inspirovat Beatles. Ani deska Supersunnyspeedgraphic, The LP se neodklonila od tvorby Ben Folds Five. Nevyjasněné vztahy tak dominují např. ve Still, zpěvák neustále hledá do bohatých harmonií obalené odpovědi na otázky u opačného pohlaví, těch se mu však nedostává. Poznávacím znamením Foldsovy tvorby tak zůstává jeho neodmyslitelný klavír, který vás někdy ukolíbá do melancholie, pak zase náhle probudí vygradovaným refrénem.
Satira bez konce
Po třech EP Sunny 16, Speed Graphic a Super D, která odkazovala na předchozí album, si Ben Folds dopřál přestávku, které využil k produkci nové desky Amandy Palmer Who Killed Amanda Palmer. Spolupráce se vyplatila oběma stranám. Amanda vydala pomalu lepší album než s Dresden Dolls, Folds zase zúročil její dravý šansoniérský punkový vokál a smysl pro rock’n’roll. Otvírák Hiroshima z Way To Normal vrací úder všem Coldplay, The Killers, Kaiser Chiefs, přičemž se Folds nezpronevěřil vlastní minulosti. Dr Yang je pravý rock’n’roll, nenásilně předvádějící sekvencovité jazzové postupy. Skladby The Frown Song nebo Errant Dog jsou požitkem pro všechny fanoušky indie rocku – vokál bez klišé, doprovodné piano za účasti samplů a vzestupné „beatle-refrény“. You Don’t Know Me, nejvtipnější píseň z celé Foldsovy diskografie (za asistence Reginy Spector), pochopí každý i bez satirického klipu. Opět se jedná o sondu do života nevydařených vztahů a mysli průměrných občanů, kde si ani ti nejbližší nevidí navzájem do srdce. Lehká rytmika, doprovodné dechy a dualita zpěvu vás vrátí do 40. let minulého století. Posmutnělá Cologne je vesmírnou odyseou tam, kam se ani Coldplay nedostanou, přičemž na vás vykoukne sólová tvorba sira Paul McCartneyho. Bitch Went Nuts dá vzpomenout na projekt Fear Of Pop, druhá verze se ale přibližuje tvorbě Kaiser Chiefs. Effington je se svými sborovými vokály dokonalý plagiát šedesátek, ale bez pejorativního zabarvení.
Zkrátka, Ben Folds natočil dokonalou desku, která bude výchozím bodem do budoucna. Základem bude vždycky jeho klavír za doprovodu baskytary a bicích. Nemusíme mít ale strach, že by nám Folds zevšedněl. V případě nouze naskočí k Fear Of Pop a zase dokáže, že po hudební stránce nezůstal rozhodně pozadu.
Ben Folds FiveNa konci osmdesátých let se dali dohromady dva studenti, Ben Folds a Millard Powers, a vznikla skupina Majosha. První zkušenosti nasbírala vystupováním v barech, kde Ben Folds hrál na baskytaru. Po desce Shut Up And Listen Majosha se studentská kapela rozpadla. Ben Folds se uchytil na chvíli ve skupině Pots And Plans, kde obsluhoval bicí. Do komponování se příliš nepouštěl. „Tehdy v Nashvillu jsem bral život jednoduše. Běhal jsem osm mil denně, cpal se sladkostmi a hodně hrál na bubny. Byl to krásný život. Nebyl jsem daleko od toho, abych se tam zakopal nadobro.“ Folds se ale vrátil do Severní Karolíny, kde vznikla legenda indie rocku.
Trio Ben Folds (piano) – Robert Sledge (baskytara) – Darren Jessee (bicí) se dalo dohromady v roce 1993 v Chapel Hill. Proč si pánové zvolili název Ben Folds Five? „Myslím, že to zní líp než Ben Folds Three,“ odpovídal s humorem na často kladenou otázku frontman Benjamin Scott Folds. Indie rock se v půlce devadesátek začal teprve rozjíždět a Ben Folds Five nelze označit jinak než jako nadějnou kapelu, která navázala na šedesátá a sedmdesátá léta. Základem tvorby Bena Foldse je ale klavír, čímž se odlišil od ostatních kapel. „Poslouchám stejnou muziku jako britské nebo americké indie kytarovky. Nemusím moc hudbu, jež je založená na pianu. Můžu Sonic Youth, ale ne pianové balady Jacksona Brownea. Já mám rád kytary, indie rock. Ale piano nabízí mnoho jiných možností, jak vnímat harmonii. Když jedeme turné s kapelou, která hraje jenom na kytary, někdy se k ní připojím a ohromím je, jak jejich hudba zní najednou důležitě a zároveň jinak. První deska Ben Folds Five byla původně natočená s kytarou, a znělo to taky úplně jinak.“ Album Ben Folds Five vyšlo v roce 1995 a formace nazývala svou hudbu „punk for sissies“ na základě textů, které se zabývaly depresí, melancholií, vlastním nitrem a humorným sarkasmem a jsou v protikladu s melodií a harmonií, tak typickou pro Bena Foldse. Během pětileté existence natočil trojlístek ještě alba Whatever And Ever Amen, Naked Baby Photos a The Unauthorized Biography Of Reinhold Messner, z nichž singly Army, Brick a Song For The Dumped z prvně jmenovaného měly největší komerční úspěch. Ben Folds Five se tak stali odrazovým můstkem pro kariéru sólisty, který s vrozenou lehkostí a vtipem reflektuje současnou společnost. Na rozdíl od domovské formace jsou texty přece jen optimističtější.
Rock & pop do arény První sólové album Rockin‘ The Suburbs z roku 2001 naznačilo, že Ben Folds nechce zůstat zaškatulkovaný jako melancholik, jenž se zpovídá okolnímu světu ze své deprese. Folds obstarává všechny instrumenty sám, nevyhýbá se ani elektrickým kytarám, které sem tam zazní. Titulní Rockin‘ The Suburbs jako by chtěla rychle dohonit typický rock’n’roll – zavzpomíná se na hard rock za asistence elektroniky z Fear Of Pop. Jak ale čas ukázal, Ben Folds má nakonec nejraději svoje piano za doprovodu baskytary a bicích, jak to předvedl na dalším albu Songs For Silverman. Komponování si ale už nechává jen pro sebe: „Pro mě jako muzikanta je nejlepší, abych vystupoval sám. Chtěl jsem se to naučit. Jasně, moje písničky znějí skvěle s basou a bubny, ale když se mi spoluhráči někde ožerou, můžu si hrát sám klidně celou noc a nijak mě to nezaskočí.“ Samotnou kapitolou jsou Foldsovy videoklipy, které s něžným sarkasmem útočí na spotřební život průměrných spoluobčanů, vzpomenou jakýkoliv zapadákov v Americe, ale ze všeho je cítit příjemná atmosféra. Klip k písni Jesusland z alba Songs For Silverman je obrázkem prostých Američanů, které Folds zachytil poeticky a s neobyčejnou všedností. Opět lze z toho vycítit sarkasmus, ale i lásku. Melodika Bena Foldse vás zasáhne jako blesk z jasného nebe, jako by se nechal inspirovat Beatles. Ani deska Supersunnyspeedgraphic, The LP se neodklonila od tvorby Ben Folds Five. Nevyjasněné vztahy tak dominují např. ve Still, zpěvák neustále hledá do bohatých harmonií obalené odpovědi na otázky u opačného pohlaví, těch se mu však nedostává. Poznávacím znamením Foldsovy tvorby tak zůstává jeho neodmyslitelný klavír, který vás někdy ukolíbá do melancholie, pak zase náhle probudí vygradovaným refrénem.
Satira bez konce Po třech EP Sunny 16, Speed Graphic a Super D, která odkazovala na předchozí album, si Ben Folds dopřál přestávku, které využil k produkci nové desky Amandy Palmer Who Killed Amanda Palmer. Spolupráce se vyplatila oběma stranám. Amanda vydala pomalu lepší album než s Dresden Dolls, Folds zase zúročil její dravý šansoniérský punkový vokál a smysl pro rock’n’roll. Otvírák Hiroshima z Way To Normal vrací úder všem Coldplay, The Killers, Kaiser Chiefs, přičemž se Folds nezpronevěřil vlastní minulosti. Dr Yang je pravý rock’n’roll, nenásilně předvádějící sekvencovité jazzové postupy. Skladby The Frown Song nebo Errant Dog jsou požitkem pro všechny fanoušky indie rocku – vokál bez klišé, doprovodné piano za účasti samplů a vzestupné „beatle-refrény“. You Don’t Know Me, nejvtipnější píseň z celé Foldsovy diskografie (za asistence Reginy Spector), pochopí každý i bez satirického klipu. Opět se jedná o sondu do života nevydařených vztahů a mysli průměrných občanů, kde si ani ti nejbližší nevidí navzájem do srdce. Lehká rytmika, doprovodné dechy a dualita zpěvu vás vrátí do 40. let minulého století. Posmutnělá Cologne je vesmírnou odyseou tam, kam se ani Coldplay nedostanou, přičemž na vás vykoukne sólová tvorba sira Paul McCartneyho. Bitch Went Nuts dá vzpomenout na projekt Fear Of Pop, druhá verze se ale přibližuje tvorbě Kaiser Chiefs. Effington je se svými sborovými vokály dokonalý plagiát šedesátek, ale bez pejorativního zabarvení.
Zkrátka, Ben Folds natočil dokonalou desku, která bude výchozím bodem do budoucna. Základem bude vždycky jeho klavír za doprovodu baskytary a bicích. Nemusíme mít ale strach, že by nám Folds zevšedněl. V případě nouze naskočí k Fear Of Pop a zase dokáže, že po hudební stránce nezůstal rozhodně pozadu.
