31. 10. 2008 - Vloni v listopadu Lucianně Krecarové neboli Anně K vyšlo rekapitulační CD + DVD Best Of 93-07. Jeho vydání mělo následovat speciální turné, jenže co čert, či jaký to jiný ďas nechtěl, Lucku – jak zpěvačce její okolí říká asi nejčastěji – skolilo závažné virové onemocnění a na nějaký čas ji zcela vyřadilo z uměleckého provozu.
Anna K - Trnitá cesta do uměleckého Nebe
Slibovaná šňůra se tedy uskutečňuje s téměř ročním zpožděním, v průběhu října a listopadu, a coby speciální host se na ní hraje znamenitá americká písničkářka Janet Robin. Jakýmsi rozjezdem bylo šest klubových koncertů Anny K & Bandu v USA, které však proběhly až po vzniku následujícího bilančního rozhovoru.
První desku jsem i obrečela
Tvůj vůbec první singl z roku 1991 obsahoval písně Já nezapomínám a Kam jen jdou lásky mé, obě z pera Ladislava Křížka – ta druhá byla ostatně pojata jako duet právě s Křížkem a objevila se i na jeho veleúspěšném albu Zlatej chlapec. Jak na tuhle první etapu své sólové kariéry vzpomínáš?
Tak na ten duet jsem úplně zapomněla – čekala bych, že se zeptáš, proč jsem ho nedala jako bonus na svou bestofku... (smích) Je to už strašně dávno a kdybych to řekla s nadsázkou, ani ve snech se k tomu nevracím. Nechci to shazovat a hanět, protože ten start byl určitě důležitej, nicméně ze zpětného pohledu to pro mě nebyla asi úplně nejšťastnější volba. Na druhou stranu uznávám, že Já nezapomínám tenkrát v rádiích zafungovalo a díky tomu jsem dostala šanci natočit první elpíčko. Jenže už když vznikalo, věděla jsem, že touhle cestou jít nechci. Dokonce jsem přerušila natáčení a probrečela několik nocí. Nevěděla jsem, jak vzniklou situaci zvládnout a co přesně mám vlastně dělat. Jen jsem si uvědomovala, že se to celé ubírá někam jinam, než byl můj sen. Oči mi otevřelo až setkání s Milošem Dodo Doležalem a Wanastowkama, kterým jsem hostovala na jejich albu. Dodo nakonec převzal produkci od bratří Ormů, s nimiž jsem odmítala desku dodělat, a hodně mi tenkrát pomohl. Bohužel, album obsahuje i věci ještě z té „ormovské“ fáze a některé z nich jsem tam opravdu nechtěla mít, jenže firma byla jiného názoru.
Na albu Já nezapomínám byly písničky od zmiňovaných Ormů, Doležala a Křížka, ale také třeba od Janka Ledeckého nebo Jana Kalouska. Dokážeš si představit, že bys dnes někoho z nich požádala o spolupráci?
Ta deska byla autorsky taková splácaná a vysvětlení, proč se tam objevila zrovna tahle jména, je celkem jednoduché: všichni tenkrát byli u stejné vydavatelské firmy jako já. Díky tomuto autorskému rozptylu se ale záhy rozplynul můj záměr natočit desku tak trochu v duchu mé tehdy oblíbené kanadské zpěvačky Alannah Myles... A jestli si dokážu představit, že bych se jmenovanými lidmi zase nějak spolupracovala? Nedokážu. Ale ne proto, že bych si jich nevážila, nebo je neměla ráda – jde jen o to, že můj vkus a moje vnímání hudby se od té doby naprosto radikálně změnily. To, co se kolem těch lidí dneska děje, mě hudebně nijak neoslovuje.
Nicméně třeba s Dodem jsem se nedávno po mnoha letech potkala na festivalu v Hranicích na Moravě a proseděla s ním a s jeho patnáctiletým synem celou noc až do osmi ráno. Bylo to nesmírně příjemné setkání. Mimochodem, já byla u toho, když se Miloš Doležal mladší narodil, jela jsem tenkrát s Dodem do porodnice a viděla malýho Dodíka ještě dřív než jeho otec! (smích)
Změna je život
Na druhém albu Amulet jsi okruh svých spolupracovníků z gruntu obměnila. Produkce se ujal P.B.CH., autorsky kromě něj přispěli i Robert Kodym, Bradley Stratton nebo Oskar Petr, bicí nahrával David Koller... Souviselo to s tím, že jsi se svým debutem – vzdor jeho komerční úspěšnosti, prodalo se ho asi 30 000 kusů – nebyla vnitřně ztotožněná a příliš sis za ním nestála?
Samozřejmě! Však taky Amulet vznikal skoro tři roky, jen s P.B.CH. jsme se scházeli víc než rok snad obden a dávali dohromady materiál. P.B.CH. mě tenkrát donutil podílet se na desce i autorsky, takže asi na dvou věcech jsem se zapojila do skládání.
Amulet byl na rozdíl od debutu komerční propadák, prodalo se ho asi pět nebo šest tisíc, což by dneska bylo nádherné číslo, ale v té době (rok 1995 – pozn. aut.) to nebylo nic moc. Přesto jsem byla za tuhle desku šťastná, protože jsem z ní na rozdíl od prvotiny měla dobrej pocit. Byla přesně taková, jakou jsem si ji přála.
Definitivní průlom znamenalo až album Nebe z roku 1999 a na něm coby autoři figurovali, s výjimkou „vánočního“ bonusu Bradleyho Strattona, zase jiní lidé – Tomáš Vartecký a Filip Horáček...
Tohle album se rodilo ještě déle než Amulet. Souviselo to mj. s tím, že jsem se rozhodla postavit vlastní kapelu. Dala jsem ji dohromady s bubeníkem Pavlem Skalou. Pavel mě seznámil s Filipem Horáčkem ze skupiny Prohrála v kartách a ten mi začal psát písničky – přinesl jich snad třicet! Postupně přišli ještě kytarista Jirka Janouch a basista Aleš Zenkl, a takhle jsme poprvé vystoupili v Malostranské besedě. Zpočátku jsme hráli i spoustu převzatých věcí od Pretenders, Patti Smith, Garyho Moorea, Lennyho Kravitze...
V té době jsem poznala i Tomáše Varteckého a ještě než mě okouzlil jako člověk, očaroval mě jako hudebník a hlavně jako autor. V tu chvíli určitě nebyl přesvědčen o tom, že mně bude skládat muziku: přece jen, jeho život byly Kurtizány z 25. Avenue. Ale měl nějaké písničky, které v Kurtizánách nemohl uplatnit – a já je z něj začala dolovat, protože se mi strašně líbily. Vzájemná spolupráce se rodila obtížně, ovšem postupem let se naše hudební představy téměř dokonale protnuly. Přesně víme, co od sebe máme a můžeme očekávat a občasné spory při vzniku písniček jsou už jen o maličkostech, týkají se spíš textů než muziky.
Nesmím ale zapomenout na producenta Nebe Honzu Muchowa. Jeho hudební vkus byl pro nás tehdy velkým přínosem a Honzův podíl na úspěchu alba určitě nebyl zanedbatelnej.
Na následujícím albu Stačí když se díváš... již Vartecký coby autor jasně dominoval a Horáček posléze coby tvůj spolupracovník úplně skončil. Proč?
Já vlastně ani nevím. Filipa jsem vždycky, i v pozdějších letech, oslovovala a on přinášel nějaké texty, ale jejich nálada už se mi s tou novou – řekněme tvrdší a temnější – hudbou nepojila tak, jako u těch starších písniček. Rozhodně to nebylo tak, že bychom se s Tomášem dohodli, že texty bude psát už jen on! Myslím, že by se mu naopak hodně ulevilo, kdyby tuhle těžší část naší spolupráce na sebe vzal někdo jinej. Třeba já sama, což se ale asi jen tak nestane, protože mám tak silnou, až nezdravě vyvinutou autocenzuru, že všechno, co kdy vytvořím, hodím do koše. Radši se ztotožním s krásným textem, kterej pro mě někdo napíše, než abych se bila v prsa, že jsem si slova napsala sama, a přitom to byla samá vata. Mám laťku nastavenou hodně vysoko, protože v Semaforu jsem dvacet let zpívala texty Jiřího Suchého, takže k tomuto řemeslu cítím obrovskej respekt a úctu.
S kapelou i bez ní
Poněkud zvláštní je, že muzikanti z tvé skupiny se podíleli jen na některých studiových nahrávkách – týkalo se to hlavně alba Nebe – a co je ještě podivnější, ani jednu píseň nikdy nenatočili všichni a jen oni sami. Kde hledat vysvětlení?
Zpočátku jsem skupinu prosazovala, ale už na Nebi mě Honza Muchow požádal, abych výběr hudebníků nechala na něm. A já s tím nakonec souhlasila především proto, že jsme nebyli autorská kapela a písničky psali lidi mimo její okruh. V opačném případě bych trvala na tom, aby si autoři svoje písně i sami nahráli, což byl ostatně případ jedné věci Jirky Janoucha na albu Noc na Zemi.
Tomáš je natolik dobrej a osobitej kytarista, že když ty písničky složí, nevidím důvod, proč by je měl natáčet jinej kytarista. Většinou si rovnou nahraje i basu – ale když jsme na Nebi potřebovali opravdu excelentní baskytaru, samozřejmě jsme požádali Gumu Kulhánka, kterej se mnou hraje. I Jiřík Janouch a bubeník Jarda Drápala tam něco natočili, takže úplně stranou nebyli. Další desku Stačí když se díváš... nahrál Tomáš téměř kompletně sám doma – a poté, co vznikla skupina Tivotannika a několikrát jsme si ve zkušebně zahráli, chtěl, abychom skladby na následující album Noc na Zemi nahráli s ní. To se pak opakovalo i na desce Večernice.
Přiznávám, že mi bylo líto, že u toho není moje skupina, ale cítila jsem, že mě to konečně někam posouvá a že nakonec všichni budou spokojeni. Což se opravdu stalo: kluci z kapely jsou rádi, že tyhle pecky můžeme na koncertech hrát, a hrajou je skvěle!
A neměl někdy Tomáš Vartecký cukání hrát písničky, které pro tebe píše, také naživo? Ptám se i proto, že Kurtizány z 25. Avenue už delší čas pauzírují a Wanastowi vjecy zas tolik koncertů nemají.
Pozor: Kurtizány měly na konci srpna první vystoupení po dvou letech! Hrály už jen ve třech, bez Simona, a Tomáš i zpíval... Ale samozřejmě, že i když má pořád spoustu práce, koncertování mu trochu chybí. A nedávno s námi poprvé po těch asi jedenácti letech, co jsme spolu, hrál naživo – jako záskok za jednoho z kytaristů. Musím přiznat, že to pro mě byl úplně novej zážitek, stát na jednom pódiu se svým klukem.
První desku jsem i obrečela
Tvůj vůbec první singl z roku 1991 obsahoval písně Já nezapomínám a Kam jen jdou lásky mé, obě z pera Ladislava Křížka – ta druhá byla ostatně pojata jako duet právě s Křížkem a objevila se i na jeho veleúspěšném albu Zlatej chlapec. Jak na tuhle první etapu své sólové kariéry vzpomínáš?
Tak na ten duet jsem úplně zapomněla – čekala bych, že se zeptáš, proč jsem ho nedala jako bonus na svou bestofku... (smích) Je to už strašně dávno a kdybych to řekla s nadsázkou, ani ve snech se k tomu nevracím. Nechci to shazovat a hanět, protože ten start byl určitě důležitej, nicméně ze zpětného pohledu to pro mě nebyla asi úplně nejšťastnější volba. Na druhou stranu uznávám, že Já nezapomínám tenkrát v rádiích zafungovalo a díky tomu jsem dostala šanci natočit první elpíčko. Jenže už když vznikalo, věděla jsem, že touhle cestou jít nechci. Dokonce jsem přerušila natáčení a probrečela několik nocí. Nevěděla jsem, jak vzniklou situaci zvládnout a co přesně mám vlastně dělat. Jen jsem si uvědomovala, že se to celé ubírá někam jinam, než byl můj sen. Oči mi otevřelo až setkání s Milošem Dodo Doležalem a Wanastowkama, kterým jsem hostovala na jejich albu. Dodo nakonec převzal produkci od bratří Ormů, s nimiž jsem odmítala desku dodělat, a hodně mi tenkrát pomohl. Bohužel, album obsahuje i věci ještě z té „ormovské“ fáze a některé z nich jsem tam opravdu nechtěla mít, jenže firma byla jiného názoru.
Na albu Já nezapomínám byly písničky od zmiňovaných Ormů, Doležala a Křížka, ale také třeba od Janka Ledeckého nebo Jana Kalouska. Dokážeš si představit, že bys dnes někoho z nich požádala o spolupráci?
Ta deska byla autorsky taková splácaná a vysvětlení, proč se tam objevila zrovna tahle jména, je celkem jednoduché: všichni tenkrát byli u stejné vydavatelské firmy jako já. Díky tomuto autorskému rozptylu se ale záhy rozplynul můj záměr natočit desku tak trochu v duchu mé tehdy oblíbené kanadské zpěvačky Alannah Myles... A jestli si dokážu představit, že bych se jmenovanými lidmi zase nějak spolupracovala? Nedokážu. Ale ne proto, že bych si jich nevážila, nebo je neměla ráda – jde jen o to, že můj vkus a moje vnímání hudby se od té doby naprosto radikálně změnily. To, co se kolem těch lidí dneska děje, mě hudebně nijak neoslovuje.
Nicméně třeba s Dodem jsem se nedávno po mnoha letech potkala na festivalu v Hranicích na Moravě a proseděla s ním a s jeho patnáctiletým synem celou noc až do osmi ráno. Bylo to nesmírně příjemné setkání. Mimochodem, já byla u toho, když se Miloš Doležal mladší narodil, jela jsem tenkrát s Dodem do porodnice a viděla malýho Dodíka ještě dřív než jeho otec! (smích)
Změna je život
Na druhém albu Amulet jsi okruh svých spolupracovníků z gruntu obměnila. Produkce se ujal P.B.CH., autorsky kromě něj přispěli i Robert Kodym, Bradley Stratton nebo Oskar Petr, bicí nahrával David Koller... Souviselo to s tím, že jsi se svým debutem – vzdor jeho komerční úspěšnosti, prodalo se ho asi 30 000 kusů – nebyla vnitřně ztotožněná a příliš sis za ním nestála?
Samozřejmě! Však taky Amulet vznikal skoro tři roky, jen s P.B.CH. jsme se scházeli víc než rok snad obden a dávali dohromady materiál. P.B.CH. mě tenkrát donutil podílet se na desce i autorsky, takže asi na dvou věcech jsem se zapojila do skládání.
Amulet byl na rozdíl od debutu komerční propadák, prodalo se ho asi pět nebo šest tisíc, což by dneska bylo nádherné číslo, ale v té době (rok 1995 – pozn. aut.) to nebylo nic moc. Přesto jsem byla za tuhle desku šťastná, protože jsem z ní na rozdíl od prvotiny měla dobrej pocit. Byla přesně taková, jakou jsem si ji přála.
Definitivní průlom znamenalo až album Nebe z roku 1999 a na něm coby autoři figurovali, s výjimkou „vánočního“ bonusu Bradleyho Strattona, zase jiní lidé – Tomáš Vartecký a Filip Horáček...
Tohle album se rodilo ještě déle než Amulet. Souviselo to mj. s tím, že jsem se rozhodla postavit vlastní kapelu. Dala jsem ji dohromady s bubeníkem Pavlem Skalou. Pavel mě seznámil s Filipem Horáčkem ze skupiny Prohrála v kartách a ten mi začal psát písničky – přinesl jich snad třicet! Postupně přišli ještě kytarista Jirka Janouch a basista Aleš Zenkl, a takhle jsme poprvé vystoupili v Malostranské besedě. Zpočátku jsme hráli i spoustu převzatých věcí od Pretenders, Patti Smith, Garyho Moorea, Lennyho Kravitze...
V té době jsem poznala i Tomáše Varteckého a ještě než mě okouzlil jako člověk, očaroval mě jako hudebník a hlavně jako autor. V tu chvíli určitě nebyl přesvědčen o tom, že mně bude skládat muziku: přece jen, jeho život byly Kurtizány z 25. Avenue. Ale měl nějaké písničky, které v Kurtizánách nemohl uplatnit – a já je z něj začala dolovat, protože se mi strašně líbily. Vzájemná spolupráce se rodila obtížně, ovšem postupem let se naše hudební představy téměř dokonale protnuly. Přesně víme, co od sebe máme a můžeme očekávat a občasné spory při vzniku písniček jsou už jen o maličkostech, týkají se spíš textů než muziky.
Nesmím ale zapomenout na producenta Nebe Honzu Muchowa. Jeho hudební vkus byl pro nás tehdy velkým přínosem a Honzův podíl na úspěchu alba určitě nebyl zanedbatelnej.
Na následujícím albu Stačí když se díváš... již Vartecký coby autor jasně dominoval a Horáček posléze coby tvůj spolupracovník úplně skončil. Proč?Já vlastně ani nevím. Filipa jsem vždycky, i v pozdějších letech, oslovovala a on přinášel nějaké texty, ale jejich nálada už se mi s tou novou – řekněme tvrdší a temnější – hudbou nepojila tak, jako u těch starších písniček. Rozhodně to nebylo tak, že bychom se s Tomášem dohodli, že texty bude psát už jen on! Myslím, že by se mu naopak hodně ulevilo, kdyby tuhle těžší část naší spolupráce na sebe vzal někdo jinej. Třeba já sama, což se ale asi jen tak nestane, protože mám tak silnou, až nezdravě vyvinutou autocenzuru, že všechno, co kdy vytvořím, hodím do koše. Radši se ztotožním s krásným textem, kterej pro mě někdo napíše, než abych se bila v prsa, že jsem si slova napsala sama, a přitom to byla samá vata. Mám laťku nastavenou hodně vysoko, protože v Semaforu jsem dvacet let zpívala texty Jiřího Suchého, takže k tomuto řemeslu cítím obrovskej respekt a úctu.
S kapelou i bez ní
Poněkud zvláštní je, že muzikanti z tvé skupiny se podíleli jen na některých studiových nahrávkách – týkalo se to hlavně alba Nebe – a co je ještě podivnější, ani jednu píseň nikdy nenatočili všichni a jen oni sami. Kde hledat vysvětlení?
Zpočátku jsem skupinu prosazovala, ale už na Nebi mě Honza Muchow požádal, abych výběr hudebníků nechala na něm. A já s tím nakonec souhlasila především proto, že jsme nebyli autorská kapela a písničky psali lidi mimo její okruh. V opačném případě bych trvala na tom, aby si autoři svoje písně i sami nahráli, což byl ostatně případ jedné věci Jirky Janoucha na albu Noc na Zemi.
Tomáš je natolik dobrej a osobitej kytarista, že když ty písničky složí, nevidím důvod, proč by je měl natáčet jinej kytarista. Většinou si rovnou nahraje i basu – ale když jsme na Nebi potřebovali opravdu excelentní baskytaru, samozřejmě jsme požádali Gumu Kulhánka, kterej se mnou hraje. I Jiřík Janouch a bubeník Jarda Drápala tam něco natočili, takže úplně stranou nebyli. Další desku Stačí když se díváš... nahrál Tomáš téměř kompletně sám doma – a poté, co vznikla skupina Tivotannika a několikrát jsme si ve zkušebně zahráli, chtěl, abychom skladby na následující album Noc na Zemi nahráli s ní. To se pak opakovalo i na desce Večernice.
Přiznávám, že mi bylo líto, že u toho není moje skupina, ale cítila jsem, že mě to konečně někam posouvá a že nakonec všichni budou spokojeni. Což se opravdu stalo: kluci z kapely jsou rádi, že tyhle pecky můžeme na koncertech hrát, a hrajou je skvěle!
A neměl někdy Tomáš Vartecký cukání hrát písničky, které pro tebe píše, také naživo? Ptám se i proto, že Kurtizány z 25. Avenue už delší čas pauzírují a Wanastowi vjecy zas tolik koncertů nemají.
Pozor: Kurtizány měly na konci srpna první vystoupení po dvou letech! Hrály už jen ve třech, bez Simona, a Tomáš i zpíval... Ale samozřejmě, že i když má pořád spoustu práce, koncertování mu trochu chybí. A nedávno s námi poprvé po těch asi jedenácti letech, co jsme spolu, hrál naživo – jako záskok za jednoho z kytaristů. Musím přiznat, že to pro mě byl úplně novej zážitek, stát na jednom pódiu se svým klukem.
