2. 3. 2009 - Brněnští Anime nahráli eponymní desku. Třetí v pořadí. A zase zní všechno jinak než minule. Z jinakosti se u nich stává pomalu ale jistě tradice. Pravda, nedá se najisto říct, jak budou jednou přistupovat fanoušci k tomuhle trendu, zatím to ale vnímají pozitivně, zvlášť po té, co právě nová deska zní tak, že už by ji mohla překousat i česká média.
Animé: Když to není rozbitý, tak to nespravuj
Natočili jste novou desku a vůbec poprvé jste na ní spolupracovali s producentem. Jaké to bylo?
Jirka Kučerovský: Takové, jak jsme si představovali. Prováděl docela velké zásahy, což bylo nakonec dobře, i když v samotném procesu to byl klasický souboj umělec-producent. Člověk jako tvůrce má pocit, že mu do toho nikdo nemá mluvit.
Zbyněk Raušer: Ne ale, že by si Jirka občas nepostavil hlavu.
J: To jsem si byl ale jistej.
Jak dlouho jste na desce pracovali?
J: První demo vzniklo předloni v říjnu, kdy nám producent ukázal, jak by mohly znít naše písničky, kdybysme točili u něj a on by nám do toho zasahoval. Nás to nadchlo a navíc i xProduction, pod jehož hlavičkou teď vydáváme, bylo ke spolupráci nakloněno. Nesystematicky jsme pak točili až do tohoto ledna. Měli jsme proto spoustu času experimentovat.
Z: Chyběl nám ale vlastně ten stav, kdy kapela zaleze do studia, dostane 14 dní a na konci vyleze a řekne: „Jo, super, máme desku.“ My ale zase mohli pořád dokola uvažovat o natočených věcech.
Nemívali pak jste problém dovést jednotlivé skladby do konce?
J: Museli jsme si uvědomit, že když člověk může upravovat donekonečna, tak to dělá. A je třeba umět říct dost, takhle je to dobrý. A říkal nám to i producent: „Když to není rozbitý, tak to nespravuj“.
Z: On ten odstup je naopak občas přínosný. U pár věcí jsem měl na začátku pocit, že jsou špatně, a když jsem si je pustil po měsíci po dvou, tak najednou fungovaly.
J: Právě v tomhle vidím výhodu práce s producentem – ten má odstup celou dobu. Není zavrtanej do detailů, co jsou pak pro posluchače úplně marginální.
Hudba, kterou jste teď udělali, zní mnohem přístupněji. Už to nevypadá, že byste hráli jen pro sebe, jak se zdálo třeba u Cuts.
J: Hrajeme pořád pro sebe. Ale každé z těch našich tří alb je jiné. A v tom to vězí a za to jsem rád. Chtěl bych, aby lidi, když mají nějakou náladu, sáhli vždycky po konkrétní desce od nás. Ne po Animé jako kapele. Cuts se topil v uvazbenostech a dlouhých plochách – dvě noty za osm minut. Proti tomu je nová deska strašně poslouchatelnej popík.
Z: A taky jsme si říkali, že když to můžeme dělat s producentem, proč to neudělat tak, aby nás mohli hrát v rádiu a my se přitom za to nemuseli stydět.
Jak reagují fanoušci? Hádám, že ne všechny jste tímhle popíkem potěšili.
J: Kupodivu jsem negativních reakcí čekal víc. Zatím jsme spíš na sebe natáhli spoustu nových lidí.
Začali se o vás víc zajímat i promotéři?
J: Teď se zdá, že zájem roste. Chtěli bysme hrát aspoň tolik, aby nám to pokrylo náklady na muziku.
Z: Jenže v poslední době je problém pokrýt náklady třeba jen na cesťák. V hudbě prostě prachy nejsou. A navíc… Než jsme vydali novou desku, chtěli jsme si zajistit turné a oslovili spoustu kapel, kterým bysme rádi předskakovali. Jenže jsme se setkali s hroznou věcí. Žádná z nich, z takové té první české ligy, nebyla ochotná pomoct. Abys někde mohl hrát, musíš být s někým kámoš, nebo si to musíš zaplatit. A to je u nás fůra kapel co říká, jak ráda pomáhá začínajícím skupinám.
Vloni jste hráli před Living Colour a prý jste tam měli nějaké technické trable?
J: Moc jsme se těšili na to, že budeme hrát před spoustou lidí, jenže pak jsme ne z vlastní viny nemohli zahrát to nejlepší.
B: Super na tom ale bylo, že jsme hráli všichni v totální nasranosti. Mně z uší valila pára a energie tam bylo miliarda. Jenže stejně z toho nikdo z nás nebyl nadšenej. Dovedeš si to představit? Technik s visačkou si tam chodil po pódiu, my ho poprosili o zásuvku pro basu a on nevěděl, kde ji vzít. Pak pustili do sálu lidi, my tam stáli na pódiu, zkoušeli nazvučit aspoň mikrofon zpěváka a zvukař byl v trapu. A lidi tam stáli, koukali na nás… hroznej trapas.
J: Byla to pro nás ale každopádně zkušenost, kdy teď už třeba teď víme, že si musíme i na takovýhle akce vozit vlastního zvukaře.
Váš název Anime vzniknul před deseti lety…
J: Já měl ke komiksům a mangám blízko, protože mě japonský styl vždycky hrozně bavil. Navíc jsem chtěl cool klona japonštiny a španělštiny. Taky vizuálně je to moc hezké slovo. A teď s tím máme trable. Kdo mohl tušit, že se to na netu a youtube tak proflákne? Když si to slovo pak zadáš do vyhledávače, vyjede ti všechno možný, jen o kepele se nic nedozvíš. Dneska je to nejnemožnější název na světě.
Z: My teď pořád špekulujeme nad tím, jaká klíčová slova zadat, abychom byli ve vyhledávačích vepředu.
J: Já jak ty naše historky poslouchám, my jsme docela chudáci. Nikdo s námi nechce hrát, máme blbej název… ještě, že se blíží ten konec světa.
Konec světa?
Z: Jo, v roce 2012. 23. prosince. Ten rok nekupuj dárky na Vánoce.
Jirka Kučerovský: Takové, jak jsme si představovali. Prováděl docela velké zásahy, což bylo nakonec dobře, i když v samotném procesu to byl klasický souboj umělec-producent. Člověk jako tvůrce má pocit, že mu do toho nikdo nemá mluvit.
Zbyněk Raušer: Ne ale, že by si Jirka občas nepostavil hlavu.
J: To jsem si byl ale jistej.
Jak dlouho jste na desce pracovali?
J: První demo vzniklo předloni v říjnu, kdy nám producent ukázal, jak by mohly znít naše písničky, kdybysme točili u něj a on by nám do toho zasahoval. Nás to nadchlo a navíc i xProduction, pod jehož hlavičkou teď vydáváme, bylo ke spolupráci nakloněno. Nesystematicky jsme pak točili až do tohoto ledna. Měli jsme proto spoustu času experimentovat.
Z: Chyběl nám ale vlastně ten stav, kdy kapela zaleze do studia, dostane 14 dní a na konci vyleze a řekne: „Jo, super, máme desku.“ My ale zase mohli pořád dokola uvažovat o natočených věcech.
Nemívali pak jste problém dovést jednotlivé skladby do konce?
J: Museli jsme si uvědomit, že když člověk může upravovat donekonečna, tak to dělá. A je třeba umět říct dost, takhle je to dobrý. A říkal nám to i producent: „Když to není rozbitý, tak to nespravuj“.
Z: On ten odstup je naopak občas přínosný. U pár věcí jsem měl na začátku pocit, že jsou špatně, a když jsem si je pustil po měsíci po dvou, tak najednou fungovaly.
J: Právě v tomhle vidím výhodu práce s producentem – ten má odstup celou dobu. Není zavrtanej do detailů, co jsou pak pro posluchače úplně marginální.
Hudba, kterou jste teď udělali, zní mnohem přístupněji. Už to nevypadá, že byste hráli jen pro sebe, jak se zdálo třeba u Cuts.
J: Hrajeme pořád pro sebe. Ale každé z těch našich tří alb je jiné. A v tom to vězí a za to jsem rád. Chtěl bych, aby lidi, když mají nějakou náladu, sáhli vždycky po konkrétní desce od nás. Ne po Animé jako kapele. Cuts se topil v uvazbenostech a dlouhých plochách – dvě noty za osm minut. Proti tomu je nová deska strašně poslouchatelnej popík.
Z: A taky jsme si říkali, že když to můžeme dělat s producentem, proč to neudělat tak, aby nás mohli hrát v rádiu a my se přitom za to nemuseli stydět.
Jak reagují fanoušci? Hádám, že ne všechny jste tímhle popíkem potěšili.
J: Kupodivu jsem negativních reakcí čekal víc. Zatím jsme spíš na sebe natáhli spoustu nových lidí.
Začali se o vás víc zajímat i promotéři?
J: Teď se zdá, že zájem roste. Chtěli bysme hrát aspoň tolik, aby nám to pokrylo náklady na muziku.
Z: Jenže v poslední době je problém pokrýt náklady třeba jen na cesťák. V hudbě prostě prachy nejsou. A navíc… Než jsme vydali novou desku, chtěli jsme si zajistit turné a oslovili spoustu kapel, kterým bysme rádi předskakovali. Jenže jsme se setkali s hroznou věcí. Žádná z nich, z takové té první české ligy, nebyla ochotná pomoct. Abys někde mohl hrát, musíš být s někým kámoš, nebo si to musíš zaplatit. A to je u nás fůra kapel co říká, jak ráda pomáhá začínajícím skupinám.
Vloni jste hráli před Living Colour a prý jste tam měli nějaké technické trable?
J: Moc jsme se těšili na to, že budeme hrát před spoustou lidí, jenže pak jsme ne z vlastní viny nemohli zahrát to nejlepší.
B: Super na tom ale bylo, že jsme hráli všichni v totální nasranosti. Mně z uší valila pára a energie tam bylo miliarda. Jenže stejně z toho nikdo z nás nebyl nadšenej. Dovedeš si to představit? Technik s visačkou si tam chodil po pódiu, my ho poprosili o zásuvku pro basu a on nevěděl, kde ji vzít. Pak pustili do sálu lidi, my tam stáli na pódiu, zkoušeli nazvučit aspoň mikrofon zpěváka a zvukař byl v trapu. A lidi tam stáli, koukali na nás… hroznej trapas.
J: Byla to pro nás ale každopádně zkušenost, kdy teď už třeba teď víme, že si musíme i na takovýhle akce vozit vlastního zvukaře.
Váš název Anime vzniknul před deseti lety…
J: Já měl ke komiksům a mangám blízko, protože mě japonský styl vždycky hrozně bavil. Navíc jsem chtěl cool klona japonštiny a španělštiny. Taky vizuálně je to moc hezké slovo. A teď s tím máme trable. Kdo mohl tušit, že se to na netu a youtube tak proflákne? Když si to slovo pak zadáš do vyhledávače, vyjede ti všechno možný, jen o kepele se nic nedozvíš. Dneska je to nejnemožnější název na světě.
Z: My teď pořád špekulujeme nad tím, jaká klíčová slova zadat, abychom byli ve vyhledávačích vepředu.
J: Já jak ty naše historky poslouchám, my jsme docela chudáci. Nikdo s námi nechce hrát, máme blbej název… ještě, že se blíží ten konec světa.
Konec světa?
Z: Jo, v roce 2012. 23. prosince. Ten rok nekupuj dárky na Vánoce.
