6. 5. 2009 - Jedna experimentální skupina se zase dostala do pozice, kdy je stále továrnou na invenční nápady, ale zároveň je poslouchatelná i pro standardního milovníka sofistikované hudby. Trojice z Lisabonu, New Yorku a Baltimoru má skvělé přezdívky (Panda Bear, Avey Tare, Geologist) a tvoří nejdůležitější formaci hudební scény. Jejich nové album je ještě k tomu poplatné současnému trendu, který říká, že tančit se musí.
Animal Collective: Poselství napsané v divném folku a beatech chytrého techna
Dva roky nebyla možnost cítit se jako intelektuál. Animal Collective jsou luxusní intelektuální žrádlo. Na rozdíl od jiných netrpí komplexy z vlastní velkodušnosti - kafe si dají u Starbucks, sušenky nakoupí u Marca & Spencera, hadry tam, kde jim to přijde nejlepší, ipody zapojí do Maca. Styloví hipsteři, kteří se už nějaký rok projevují jako géniové (koho zajímá toto období, ať si nekomplikuje život a z posledních alb Feels, Straweberry Jam a Merriweather Post Pavilion si vyrobí nesmrtelný & povznášející playlist). Hudební publicisté, kteří nepovažují každou novou desku Madonny za událost roku, je milují. Stejně jako blogosféra. Dnes mají výsadní postavení, což si užívají, jak jim síly stačí. Jejich nová deska, o které uslyší každý, kdo neoslepl jako Oidipus, má pořadové číslo osm. Jmenuje se Merriweather Post Pavilion, což je také název slavného amerického open-air festivalu, jehož akustiku si vychutnal nejen ten, kdo v popu něco znamenal, ale i milióny nadržených audiofilů. Pokud byste si objednali její vinylovou verzi, na přiloženém kuponu byste si přečetli: „Většinu času, co hrajeme jako Animal Collective, jsme se snažili stvořit hudbu, která by přinesla úžasný požitek při poslechu pod širou oblohou. Tato událost i naše nová deska, která je po ní pojmenovaná, jej pro nás představuje.“ Než dočtete tento článek, zkuste si na chvíli myslet, že promomateriály nelžou. Skutečně existují momenty, kdy si to nemusíte nalhávat. Tak jako existují skupiny, které jsou tento měsíc skutečně důležité tím, co produkují. V tento moment se Animal Collective dostávají do pozice módního zboží. Najde se dost těch, pro které byly divnou nezařaditelnou akvizicí a poslouchali by je, aniž by ani věděli proč. Před kamarády to bude dobře vypadat, na koncertu Deerhunter v Rock Cafe tohle téma na baru udáte.
POSPOLITOST NEEXISTUJE
Charakterizuje je bezbřehá neuchopitelnost, kterou prosťáčci mohou označovat za zvukovou masturbaci. Oni však vědí, proč to tak mají a proč nejedou v zaběhnuté písňové formě. Animal Collective se necítí součástí ničeho (že jsou bohové blogerských komunit a elitářských kruhů s tím nesouvisí, ani se to nepopírá). Říkají to sami. Když jim pisálci předhazují "částečně-vymyšlený-částečně trefně-pojmenovaný" fenomén new weird america, když se jich kdokoliv ptá, kam by se sami zařadili, když jim kdokoliv přehazuje jakákoliv jména, jejichž klony by mohly být. Takový přístup jim umožňuje nejen jejich minulost, ale i současnost. Zásadní jsou teď, extrémně zajímaví už od svých počátků. Merriweather Post Pavilion voní podobně jako poslední album Sunny Day In Glasgow, které je hlavně shoegaze a dreampop. Podobně z raných desek Sonic Youth zejí Velvet Underground. Sdílení společných teritorií a myšlenek neexistuje, sympatie k dalším umělcům, kteří se charakterizují kouzelným slůvkem "weird" však ano. Rozkročí se, a podívají se do prostoru. S kolegy nemají problém. Levou paží drží současně něžnou ručku harfistky Joanny Newson a tvrdou pracku křováka Devendry Banharta, pravou svírají všechny projekty Bradforda Coxe (jak ty písňovější z Deerhunter, tak ty ambientnější v Atlas Sound). Rádi by se ještě zavěsili do Akron Family, Múm, TV On The Radio, Of Montreal a Cocorosie. Levačka je blíže k srdci. K pohádkám o absolutní originalitě jsou lehko zneužitelní - můžete začít vynášet absolutní soudy o nejoriginálnější skupině současnosti a nezesměšníte se. Neměli byste ale zapomenout na to, že jejich zvukové a aranžérské bláznovství znáte už od Olivia Tremor Control z labelu 6 Elephant Recording, a že melodie posledních dvou alb evokují to nejvkusnější z Beach Boys (až budu chtít být zase jednou trapnej, napíšu něco o Pet Sounds). Mohl bych pokračovat, ale radost vám kazit nebudu. Jsou originální – všechno, nač šáhnou, je originálnější než Return To The Cooking Mountain, manifest eklektické popkultury v popmusic, na kterém si udělali neposkvrnitelné jméno TV On The Radio. Jejich nová deska je pop, ze kterého bude všechny, jež nerozkódovali experimentální muziku středního stupně, bolet hlava.
JAK BÝT CHYTRÝ A TANEČNÍ ZÁROVEŇ
K drempopu, psychpopu a altpopu byla od avantgardy, která se nedělala pouze na efekt, dlouhá cesta. První alba recenzovala hlavně média řešící experimentální muziku. Zajímá-li někoho debut, nechť vyhledá osm let starou kompilaci Spirit They're Gone, Spirit They've Vanished. Odvahu vydat první řádění na vysoké škole spřáteleného dua Panda Bear & Avey Tare neměl téměř nikdo - Paw Records nakonec vylisovali velmi limitovaný náklad. Dvojici ke štěstí druhého jmenovaného stačila akustická kytara, syntetická basa, rytmika a beatbox. Skladby dlouhé minutu i necelou čtvrthodinu si své fanoušky našly v kruzích intelektuálů až na dřeň. Experiment je oblíbený výrazový prostředek, zvláště když z vedlejšího okna vyhrávají Britney Spears a Red Hot Chili Peppers. Vydrželo jim to do roku 2005. Do té doby jeli v režimu „jeden rok - jedna deska“. To nám dělá pět desek, mezi nimiž rozdíly jsou: Sung Tongs je sladký freakfolk, Here Comes The Indian je do freakfolku schovaný noise. Nejeden fajnšmekr se na jejich koncertech marně modlí, aby zahráli něco starého - třeba Hey Light nebo Who Could Win a Rabbit. Panda Bear tvrdí, že cokoliv, co nahráli před půl rokem, je pro jeho kapelu materiál, na němž leží silná vrstva prachu. Retro je pro ně urážkou. To přímo souvisí s tím, že než aby Animal Collective nějakou desku nahráli dvakrát, tak si raději najdou práci u těch Starbucks, kam choděj na to kafe. Znamenalo by to pro ně, že už si nebudou posílat nápady na nové skladby mailem z Lisabonu, komplikovanou cestou přes New York do Baltimoru.
Před chvílí byla řeč o roku 2005. Feels tehdy vládlo výročním žebříčkům a musel ho slyšet úplně každý. Samozřejmě, že fanoušci Phila Collinse ne, ale fanoušci White Stripes už ano. Freakfolková pohodička spolknutá průzračnými melodiemi byla dostatečným důvodem k tomu, aby jim smlouvu poslali pánové z Domino Records, firmy, která prodává interprety jako Arctic Monkeys a Franz Ferdinand. Elitáři si strachem, že se jejich hrdinové zaprodají bysnysu, okusovali nehty u prstů na rukou i na nohou, až jim slezla zubní sklovina. Zbytečně, Strawberry Jam si místo v žebříčcích za rok 2007 opět zasloužila. Kolektiv v sobě měl najednou techna a agrese jako nikdy. „Chtěli jsme natočit desku, která posluchačům zaleze do všech orgánů, kterými jsou schopní vnímat.“ Vokálů přibylo, akustických nástrojů ubylo, tanečních rytmů přibylo, relaxovaných pocitů zase ubylo. Někomu chyběla stará atmosféra, která se táhla, jako když lžičkou nabíráte med z velké sklenice. Snad jediný stálý charakteristický znak Animal Collective, pokud nepočítáte neuchopitelnost. Po právu se dostalo na remixy. Do Peacebone hlavu strčili Black Dice a Pantha du Prince. Hipster nenávidějící koncept remixu se najednou začínal chovat nepatřičně. Tančit jako na extázi. Merriweather Post Pavilion, jedna z jistých desek roku 2009, přesně popisuje pocit panice, když si prvně jde zatancovat. Ne proto, že na parketu narazí na arty holku, co vypadá jako Allison Moshart a která s ním zajde minimálně na jednoho panáka, ale proto, že cítí, že se musí nechat unést rytmy a beaty. Ta deska je čistá, naivní, spontánní a zasněná, jako by jí natočila libovolná snivá kytarovka: Sunday In Glasgow dnes, Ride před mnoha lety. Texty jsou důkazem, že dospívají. Zazpívají vám i o dětech, rodině a vyzrálém životě, a to přímo v metaforách. Nápaditost se nevytrácí, zběsilost rozhodně ano. Častý a klišovitý popis, že hudba Animal Collective je soundtrackem k velkému zvukovému mejdanu chytrých lidí, kteří mlátí do všech hudebních nástrojů, co mají po ruce, přestává dávat smysl (každé album má svou výjimku, tohle má Brothersport). Každá skladba má melodii. Více než o Avey Tareovi jsou nové skladby o Pandovi, což ocení každý "tanečník-intelektuál". V cestě za popem nešli tak daleko jako TV On The Radio. Místo aby rabovali Bowieho, Prince a jiné guilty-pleasures, vystačili si s vlastní estetikou a slovní zásobou.
Lehnout si do trávy, nechat najet piluli, koukat do hvězd, poslouchat osmou desku Animal Collective.
POSPOLITOST NEEXISTUJECharakterizuje je bezbřehá neuchopitelnost, kterou prosťáčci mohou označovat za zvukovou masturbaci. Oni však vědí, proč to tak mají a proč nejedou v zaběhnuté písňové formě. Animal Collective se necítí součástí ničeho (že jsou bohové blogerských komunit a elitářských kruhů s tím nesouvisí, ani se to nepopírá). Říkají to sami. Když jim pisálci předhazují "částečně-vymyšlený-částečně trefně-pojmenovaný" fenomén new weird america, když se jich kdokoliv ptá, kam by se sami zařadili, když jim kdokoliv přehazuje jakákoliv jména, jejichž klony by mohly být. Takový přístup jim umožňuje nejen jejich minulost, ale i současnost. Zásadní jsou teď, extrémně zajímaví už od svých počátků. Merriweather Post Pavilion voní podobně jako poslední album Sunny Day In Glasgow, které je hlavně shoegaze a dreampop. Podobně z raných desek Sonic Youth zejí Velvet Underground. Sdílení společných teritorií a myšlenek neexistuje, sympatie k dalším umělcům, kteří se charakterizují kouzelným slůvkem "weird" však ano. Rozkročí se, a podívají se do prostoru. S kolegy nemají problém. Levou paží drží současně něžnou ručku harfistky Joanny Newson a tvrdou pracku křováka Devendry Banharta, pravou svírají všechny projekty Bradforda Coxe (jak ty písňovější z Deerhunter, tak ty ambientnější v Atlas Sound). Rádi by se ještě zavěsili do Akron Family, Múm, TV On The Radio, Of Montreal a Cocorosie. Levačka je blíže k srdci. K pohádkám o absolutní originalitě jsou lehko zneužitelní - můžete začít vynášet absolutní soudy o nejoriginálnější skupině současnosti a nezesměšníte se. Neměli byste ale zapomenout na to, že jejich zvukové a aranžérské bláznovství znáte už od Olivia Tremor Control z labelu 6 Elephant Recording, a že melodie posledních dvou alb evokují to nejvkusnější z Beach Boys (až budu chtít být zase jednou trapnej, napíšu něco o Pet Sounds). Mohl bych pokračovat, ale radost vám kazit nebudu. Jsou originální – všechno, nač šáhnou, je originálnější než Return To The Cooking Mountain, manifest eklektické popkultury v popmusic, na kterém si udělali neposkvrnitelné jméno TV On The Radio. Jejich nová deska je pop, ze kterého bude všechny, jež nerozkódovali experimentální muziku středního stupně, bolet hlava.
JAK BÝT CHYTRÝ A TANEČNÍ ZÁROVEŇK drempopu, psychpopu a altpopu byla od avantgardy, která se nedělala pouze na efekt, dlouhá cesta. První alba recenzovala hlavně média řešící experimentální muziku. Zajímá-li někoho debut, nechť vyhledá osm let starou kompilaci Spirit They're Gone, Spirit They've Vanished. Odvahu vydat první řádění na vysoké škole spřáteleného dua Panda Bear & Avey Tare neměl téměř nikdo - Paw Records nakonec vylisovali velmi limitovaný náklad. Dvojici ke štěstí druhého jmenovaného stačila akustická kytara, syntetická basa, rytmika a beatbox. Skladby dlouhé minutu i necelou čtvrthodinu si své fanoušky našly v kruzích intelektuálů až na dřeň. Experiment je oblíbený výrazový prostředek, zvláště když z vedlejšího okna vyhrávají Britney Spears a Red Hot Chili Peppers. Vydrželo jim to do roku 2005. Do té doby jeli v režimu „jeden rok - jedna deska“. To nám dělá pět desek, mezi nimiž rozdíly jsou: Sung Tongs je sladký freakfolk, Here Comes The Indian je do freakfolku schovaný noise. Nejeden fajnšmekr se na jejich koncertech marně modlí, aby zahráli něco starého - třeba Hey Light nebo Who Could Win a Rabbit. Panda Bear tvrdí, že cokoliv, co nahráli před půl rokem, je pro jeho kapelu materiál, na němž leží silná vrstva prachu. Retro je pro ně urážkou. To přímo souvisí s tím, že než aby Animal Collective nějakou desku nahráli dvakrát, tak si raději najdou práci u těch Starbucks, kam choděj na to kafe. Znamenalo by to pro ně, že už si nebudou posílat nápady na nové skladby mailem z Lisabonu, komplikovanou cestou přes New York do Baltimoru.
Před chvílí byla řeč o roku 2005. Feels tehdy vládlo výročním žebříčkům a musel ho slyšet úplně každý. Samozřejmě, že fanoušci Phila Collinse ne, ale fanoušci White Stripes už ano. Freakfolková pohodička spolknutá průzračnými melodiemi byla dostatečným důvodem k tomu, aby jim smlouvu poslali pánové z Domino Records, firmy, která prodává interprety jako Arctic Monkeys a Franz Ferdinand. Elitáři si strachem, že se jejich hrdinové zaprodají bysnysu, okusovali nehty u prstů na rukou i na nohou, až jim slezla zubní sklovina. Zbytečně, Strawberry Jam si místo v žebříčcích za rok 2007 opět zasloužila. Kolektiv v sobě měl najednou techna a agrese jako nikdy. „Chtěli jsme natočit desku, která posluchačům zaleze do všech orgánů, kterými jsou schopní vnímat.“ Vokálů přibylo, akustických nástrojů ubylo, tanečních rytmů přibylo, relaxovaných pocitů zase ubylo. Někomu chyběla stará atmosféra, která se táhla, jako když lžičkou nabíráte med z velké sklenice. Snad jediný stálý charakteristický znak Animal Collective, pokud nepočítáte neuchopitelnost. Po právu se dostalo na remixy. Do Peacebone hlavu strčili Black Dice a Pantha du Prince. Hipster nenávidějící koncept remixu se najednou začínal chovat nepatřičně. Tančit jako na extázi. Merriweather Post Pavilion, jedna z jistých desek roku 2009, přesně popisuje pocit panice, když si prvně jde zatancovat. Ne proto, že na parketu narazí na arty holku, co vypadá jako Allison Moshart a která s ním zajde minimálně na jednoho panáka, ale proto, že cítí, že se musí nechat unést rytmy a beaty. Ta deska je čistá, naivní, spontánní a zasněná, jako by jí natočila libovolná snivá kytarovka: Sunday In Glasgow dnes, Ride před mnoha lety. Texty jsou důkazem, že dospívají. Zazpívají vám i o dětech, rodině a vyzrálém životě, a to přímo v metaforách. Nápaditost se nevytrácí, zběsilost rozhodně ano. Častý a klišovitý popis, že hudba Animal Collective je soundtrackem k velkému zvukovému mejdanu chytrých lidí, kteří mlátí do všech hudebních nástrojů, co mají po ruce, přestává dávat smysl (každé album má svou výjimku, tohle má Brothersport). Každá skladba má melodii. Více než o Avey Tareovi jsou nové skladby o Pandovi, což ocení každý "tanečník-intelektuál". V cestě za popem nešli tak daleko jako TV On The Radio. Místo aby rabovali Bowieho, Prince a jiné guilty-pleasures, vystačili si s vlastní estetikou a slovní zásobou. Lehnout si do trávy, nechat najet piluli, koukat do hvězd, poslouchat osmou desku Animal Collective.
