Alice Cooper - schizofrenie jako šance

„Jo,“ ospravedlňuje se Vincent Damon Furnier alias Alice, „já jsem takovou show vymyslel, takže mám i právo na to, uvádět ji až do konce světa. A upřímně, podívej se na mě, mám v ústech všechny zuby, moje vlasy jsou stále dost husté. To stačí k tomu, aby člověk mohl vystupovat na pódiu, aniž by působil trapně. Právě teď se cítím fit, jako nikdy dřív.“

Za svými začátky se jen ušklíbne. „Považovali jsme se za pokračovatele dadaisty Marcela Duchampa. Měli jsme hlavu plnou školních sraček-pouček o umění. Nejpozději po našich prvních deseti hitech začátkem sedmdesátých let nám bylo jasné, že nejsme nic jiného než bláhové konzumní děvky. Nebo, řekněme to nějak mírněji: komici. Komici hrůzy. To mi teď přijde výstižnější.“

Dr. Jekyll a Mr. Hyde

Můžeme se jen divit tomu, že tento kdysi notorický masochistický ochlasta se již několik let nedotkl sklenky alkoholu a namísto toho denně za rozbřesku běhá dlouhé tratě, něco kolem deseti kilometrů.
„Bylo načase, abych hodil tento zvyk – utopit se den co den v lihu – přes palubu,“ dumá Alice. „Tehdy byly v mém životě fáze, že jsem ani nevěděl, kdo vlastně jsem a co tu dělám. Takže jsem musel najít sám k sobě cestu. To by ale nikdy nefungovalo, kdybych se nadobro nevzdal alkoholu.“
    Schizofrenní stavy pociťoval Cooper i potom. „Koneckonců jsem umělec, nikdo z naší branže není přece zcela při smyslech,“ kření se široce. „Takže jsem po 22 hodin denně Vincent, ale pak zas jen svéhlavý Alice Cooper. To myslím vážně! Tenhle chlap vede skutečně vlastní život. Jsou chvíle, kdy z něho mám strach, protože je absolutně nevypočitatelný. Potom mu zkouším tiše domluvit. Mám před někým takovým náležitý respekt.“
Propadá někdy Vincent panice, že by nad ním Alice mohl získat převahu?
„Nedej bože, to by bylo hrozné,“ mumlá Cooper. „Kdyby už Alice nestál na pódiu, měl by se svět na co těšit. Třeba se pak nastěhuje vedle tebe do baráku. To by pak za sebe nemohl ručit.“

Zrození Pavouka

Také aktuální ediční počin je inspirován Vincentovým druhým já: Spider je masový vrah, který je skálopevně přesvědčen o svém poslání. Album Along Came A Spider je nejnovější, 25. řadový titul Alice Coopera s profláklou koncepcí. Hudebně se dá toto dílo zařadit ke klasickým deskám ze 70. let Billion Dollar Babies a Welcome To My Nightmare, takže - přímočarý rock spojený s fascinujícími divadelními efekty. V námětu se vše točí kolem Spidera, podle Alice „arachnofobického psychopata“, který chladnokrevně zabíjí lidi, dokud nenarazí na ženu, které nemůže ublížit, protože k ní vzplane nehynoucí láskou.
„Velký kýč, zároveň ale dost silný a surový příběh,“ přidává upřímně Alice. „Pojal jsem ho podobně jako kriminální dramata ze 40. a 50. let, která běžela na amerických rozhlasových stanicích. Měla tehdy obrovskou posluchačskou obec a dělila lidi na tábory příznivců i odpůrců, protože působila velmi autenticky, víc než jakýkoli hraný film v televizi. Along Came A Spider se skládá z fiktivních poznámek tohoto zbloudilého padoucha. Samozřejmě jsem se do jeho postavy zcela vžil, jako tomu bylo v minulosti u všech mých charakterních rolí! Spider je tudíž jen další podoba Alice Coopera, kterou z dálky s obdivem sleduje Vincent Damon Furnier. Na desce se objevuje vše, co dělá život neobyčejným: láska, šílenství, touha po vysvobození, vražda, ale také pěkná porce humoru. Všudypřítomného černého humoru, který zdaleka ne každému je blízký.“

Rocková optika

Kde hledá rocker hrdiny svých příštích tvůrčích eskapád?
   „Nikdy neposedávám a neokusuju si nervózně nehty při čekání na nový nápad,“ vypráví Cooper. „Baví mě vyprávět příběhy. Nakonec vždycky přijdu na něco zvláštního a nešprajcuju se tomu. I v tomhle případě jsem dospěl k novým hudebním myšlenkám a paralelně i k textům, které se obsahově hodily do konceptu. U mě je stejně důležité, abych zároveň vymyslel dobrou show pro představení. Jsem teatrálně založený člověk, ještě než začnu pracovat na novém albu, beru na zřetel optické ztvárnění díla. Aby to fungovalo, mohou se postupně základní pilíře představení radikálně změnit.“
Velký vliv na dění okolo Cooperova projektu měli jako vždy zainteresovaní spolupracovníci.
„Mnozí si myslí, že jsem diktátor, který tvrdě prosazuje svá rozhodnutí,“ říká Vincent. „To je pitomost, protože si každého spoluhráče cením a respektuju jeho názor. Jinak bych ty lidi nemohl vzít na palubu. Je to přece zábava, pracovat na nějaké vizi a dívat se, jak nabývá během času výsledné podoby.“

Noční můra zazobané společnosti

Alice vidí v Along Came A Spider svoji nejtemnější práci a dodává: „Vím, že se na mě pohlíží jako na velekněze hrůzy, na ztělesnění děsu. Ve skutečnosti jen nastavuju společnosti velké pokřivené zrcadlo, aby viděla, jak se sama den za dnem prezentuje. U mě je hrůza hraná, v životě je ale strašně reálná. Společnost se chová stále brutálněji a nelítostněji, na to musím ve své roli temného kronikáře rázně a vhodně reagovat. Svět trčí v hluboké depresi. Především ale zanedbává umění. Přitom mnoho lidí – především ti emocionálně založení – chce prchnout do jiného světa, to jde ale nejlépe právě skrze umění. Právě tady začíná moje práce. Pomáhám lidem na útěku z racionality a dělám to velmi rád. Je to moje povinnost! Kdo bude sedět dvě hodiny na mojí show, bude na druhý den mnohem sebevědomější.“
V zimě vyráží Alice Cooper, tohle pódiové monstrum, na turné. Patrně tím zase spustí lavinu ostré kritiky z řad ctihodných občanů, která politiky natolik vyleká, že budou usilovat o zákaz jeho vystoupení.  
„Budu dělat to, co umím nejlépe - koncertovat! Těm omezením, která mě čas od času postihnou, jsem nikdy nerozuměl. Koneckonců u našich performancí šlo vždycky o špatně pochopenou zábavu. To je přece od začátku jasné, že nás člověk nemůže brát vážně. Nejsme nic víc než satiričtí protagonisté. A když pak někdo přijde a vytýká nám ´černou magii´ nebo ´psycho-kult´, neznamená to nic jiného, než že ten člověk nemá prostě smysl pro humor.“
Těmito žvásty se ovšem Alice nenechá nahlodat. Dokud budou ještě na světě pódia, na kterých může hrát a skákat ke stropu, pouští je druhým uchem ven.
„A když pak po dvou hodinách potu a krve sedím v šatně a srkám nealkoholické pivo, říkám si – jojo, i tak krásný život může občas být. Víc ke štěstí nepotřebuju.“