AC/DC - Pozor! Vysoké napětí!

Dráha tohoto v pravém smyslu hardrockového gangu, přísahajícího na blues, rock´n´roll, primární silné riffy a ohnivý zpěv, který má blíže k soulovým shouterům než k operním trotlům, se zdá až dálnicově přímá. S občasnou bouračkou a nutnou návštěvou servisu, který odstartuje další termonukleární hymnu. Ale jak to funguje pod povrchem nabroušeného kombajnu, sestaveného z rozkradených traktorů, fordek, cadillaků a v kůlně postaveného motoru, zapalujícího třaskavé TNT přes alkohol? AC/DC jsou AC/DC. Radostný hardrockový nářez s nakažlivou osobitostí, který dokáže zvednout moře lidu, čekajícího na svůj elektrošok. AC/DC jsou instituce. Jako jedni z mála si vytvořili svůj vlastní styl.

Něco čerstvého a energického

Tato kapela je především rodinnou záležitostí. Kromě bratrů Angusta a Malcolma jsou zde starší bratři George, který zazářil s beatovými Easybeats, a Alex, který za pobytu v Londýně podepsal se svým bandem Grapefruit kontrakt s beatlesáckou firmou Apple. Celá rodina pochází ze Skotska, odkud se v roce 1963 přesunula k protinožcům. Ale zpět k nejmladšímu z bratrů Youngových. Auguste, můžeme to spustit? Jak to tedy všechno začalo? „Někdy kolem roku 1973 jsme se já a Malcolm snažili dát dohromady novou kapelu. Když jsme byli malí, tak jsme si moc nerozuměli. Pořád jsem ho imitoval a to u nás vyvolávalo dost velkou soutěživost. Pořád jsem lezl do jeho pokoje a snažil jsem se kopírovat to, co už uměl. Bluesový riffy a Chucka Berryho. Vždycky mě vykopal ven. Jednoho dne mi ale řekl, abych na příští zkoušku přišel s kytarou. Byl jsem dost stydlivý, ale on ve mně věřil víc než já. Dost mě to tenkrát šokovalo.“
Malcolmova role u AC/DC byla a stále je držet kapelu pohromadě, tak jako je cement pojivem pro mrakodrapy. „Málo chlapů s jeho talentem by si vystačilo s tím, že budou hrát jen rytmickou kytaru, ale to je právě to, co chce Malcolm dělat. Když byl mladý, spousta kapel chtěla, aby pro ně hrál sólovou kytaru. Ale on na to kašlal.“ Byl to Malcolm, kdo rozhodl o hudební orientaci skupiny? Zdá se, že už od začátku se AC/DC esteticky velmi radikálně profilovali. Angus: „Malcolma jsem se už na začátku zeptal, co budeme hrát. Odpověděl mi, že je to přece jasný. V okolí není žádná solidní a jednoduchá rock´n´rollová kapela, a tak to budeme my. V té době to byla fakt bída. Sice existovali Stouni, ale my v Austrálii jsme je viděli tak jednou za pět let. Skupiny z 60. let zmizely, nebo změkly a zlenivěly. Co bylo tenkrát v módě, to nám přišlo mizerný. Blbej pop. Z Ameriky k nám chodila jen hudba, co se hrála v tančírnách. Začátek diska. My jsme chtěli vidět kapely, co hrajou rock´n´roll v malých klubech blízko nás. A tak jsme se stali jednou z nich.“
Už od prvních koncertů si AC/DC získali velmi oddané fanoušky. „Malcolm tvrdí, že naše publikum vždycky dostaneme někam jinam. Opravdu mě překvapilo, jak rychle jsme se stali populárními. Vždycky, když jsme začali hrát, tvořily se fronty kolem klubu, kde jsme vystupovali. Myslím, že tenkrát bylo zapotřebí něčeho čerstvého a energického. Ale trvalo nám dost dlouho, než jsme našli ty správný kluky, kteří by k nám seděli. Až s Cliffem (Williamsem, basa – pozn. aut.), Philem (Rudd, bubny) a Bonem (Scottem, zpěv) jsme byli v plné síle.“ Původní zpěvák AC/DC Dave Evans jednoho dne odmítl vystoupit a kapela se ocitla bez zpěváka. Na scénu přichází vlasaté, potetované, chlupaté rock´n´rollové zvíře, hédonistický Bon Scott, který před tím fungoval jako řidič kapely. Kdo mu nabídnul mikrofon? „Byl to Malcolmův nápad. Věděli jsme, že byl zpěvákem. (Zpíval například u Valentines, pro které psal George Young, a později působil v jazzrockové formaci Fraternity – pozn. aut.) Rozuměli jsme si a navíc to byl Malcolmův kámoš. Jednoho dne nás pozval do své zkušebny, co si sám postavil. Sedl si za bicí a začal řvát: ´Poslouchejte tohle, chlapi! Budu váš nový bubeník.´ Zastavili jsme ho s tím, že hledáme zpěváka. (Smích) Chvíli váhal, protože právě nastoupil do dost mizerný country-jazzový skupiny a do toho se živil tím, že natíral lodě. Jen co vyjel na turné s tou svou kapelou, hned k nám volal, že toho má plný zuby a že se k nám moc rád přidá. (Smích)

Ne abys to dělal po mně!

Pomohlo i to, že stejně jako bří Youngové se narodil ve Skotsku? „Možná. Měl stejnou výchovu. Ale na druhou stranu všechny děti v Austrálii jsou potomci emigrantů. Jsou tam Řekové, Číňané, Italové, všechno dohromady.“ Bon byl o devět let  starší než Angus. Mělo to na něj vliv? Měl snad tendenci svádět k lumpárnám a neřestem? „Byl dost defenzivní. Pořád mi říkal: ´Cokoliv udělám, ne abys to dělal taky!´ (Smích) Začínal jako bubeník, protože bubeníci vždycky měli všechny holky. Když se holky začaly zajímat o zpěváky, tak se stal zpěvákem. Bohužel, když u nás začal zpívat, náš bubeník už měl všechny groupies.“ (Smích) Na rozdíl od Bona se Angus nikdy příliš nevěnoval drogám. „Přišel jsem pozdě. Mejdan už skončil. Co mě štvalo, byly všechny tyhle hipísácký kapely, co byly sjetý na padrť a hejbaly se hrozně zpomaleně. Zaplatil jsem za lístek, na který jsem si vydělal tím, že jsem tři týdny roznášel noviny, a ony se sotva drží na nohou. To mě fakt sralo! To jsme chtěli změnit…“
V roce 1975 konečně vychází první album High Voltage. Zajisté to musela být pro mladou kapelu velká událost. „Pro mě obrovská, ale pro Malcolma, který už něco natočil, méně. Vše jsme nahráli během dvou týdnů. Náš bratr George nám dělal manažéra a nechal nám absolutní svobodu, co se týče hudby. Hráli jsme ve studiu tak, jako bychom byli na koncertě. Tenkrát jsme složili třeba She´s Got Balls, kterou jsme hráli mezi starými rock´n´rolly, a všichni si mysleli, že jsme převzali nějakou obskurnost. Bylo cool vyzkoušet si kvalitu písní nejdříve před lidmi. Měli jsme ten australskej přístup. Žádná nafoukanost a bullshit. A navíc jsme měli zpěváka, který se nepodobal ničemu, co můžeš vidět v televizi, nebo slyšet v rádiu.“

Folklórní start, pak nájezd na svět

Rok po tom vychází TNT. Dobili už tenkrát AC/DC domovskou Austrálii? „Řekněme, že jsme byli trochu známí. Tisk nás popisoval jako kapelu, která skončí za mřížemi. (Smích) Naše první turné bylo dost folkloristické. Na určitých místech bylo třeba zaplatit, abychom vůbec mohli hrát. Což je hezký, když máte peníze a chcete investovat, ale my jsme byli zcela švorcoví. Prachy jsme většinou sehnali, ale Bon se vždycky nasral a začal nadávat publiku. Naběhli vyhazovači, vyhodili nás a peníze se nějak vypařily. (Smích) Někdy přišli fízlové v plné parádě a dali nám seznam věcí, co v žádném případě nesmíme provádět na scéně. Samozřejmě, že Bon si dal zvlášť záležet, aby ze seznamu udělal program pro svůj následný výstup. Jednou za ním přišla policistka a říkala mu: „Pane zpěváku, měl byste se trochu zklidnit.“ Bon si to shovívavě vyslechl a pravil: „Dobrá, číčo, ale co bys řekla tomu, jít se mnou na toaletu a udělat si malé pomyšlení, než se vrhnu na koncert?“ V tomto období desky AC/DC vycházejí jenom v Austrálii. Až po TNT se objevuje celosvětově kompilace prvních dvou alb, opět nazvaná High Voltage. Měla kapela v tomto stádiu pocit, že stojí na prahu mezinárodního úspěchu? „Jisté bylo, že pro určité lidi jsme byli JEDINÁ skupina. Našich desek se bez promotion prodalo na 100 tisíc kusů, a to jen díky tomu, že o nás lidi mezi sebou mluvili. V zahraničí se o nás trochu šeptalo, ale kamkoliv jsme vyrazili, byli jsme poslední na programu. Hráli jsme prostě v klubech. V Americe to bylo poprvé v roce 1977. Hned jak jsme přijeli, sesypali se na nás celníci a začali nám prohrabávat kufry. Okamžitě jsme chtěli odjet. První koncert byl v Texasu. Organizátoři se ptali manažera: ´Kde jste je našel? V kanále?´ (Smích)
Vždy bylo zřejmé, že AC/DC nikdy nespadnou, tak jako řada jiných hardrockových skupin, do pasti symfonických alb, nebo exhibicionistického muzicírování. Jak se Angus staví k těmto nástrahám? „Pro nás moc pompézní. Je to zcela vzdálené tomu, co jsme. Nikdy jsem nebyl fanoušek těchto nafoukaných věcí. Když jdu na koncert, tak chci vidět někoho, kdo do toho jde naplno, a ne nějakýho idiota, co se dělá důležitým se svojí symfonií. Jsme obyčejní chlapíci. Jako naše publikum.“
Dirty Deeds Done Dirty Cheap vychází v Austrálii v roce 1978 a teprve o tři léta později v celém světě. Konečně se dostavuje mezinárodní úspěch s albem Powerage. V té době nastává zemětřesení punku. Jaký měli AC/DC vztah k této hudební revoluci? Cítili určitou spřízněnost? „To je jasný, protože to byl rychlý a energický rock´n´roll. Jako my. Navíc jsi cítil, že to přichází z ulice. Rozdíl byl v tom, že u spousty anglických kapel tam byl určitý intelektuální přístup, pocházející z uměleckých škol, což u nás opravdu nehrozilo. Hodně těch kapel se zajímalo o sociální otázky a politiku, ale mně šlo spíše o to, co hrajou na kytary. Politika je mi po pravdě celkem lhostejná. Pocházím z prostředí, kde jediná budoucnost spočívá v tom, že budeš makat v továrně až do důchodu. Takže jaká je situace v Malajsii nebo v Nikaragui… Vždycky, když jsme hráli na universitách, jsem měl pocit, že se od nás očekává nějaký inteligentní projev. Což se nám nikdy nepodařilo.“ (Výbuch smíchu)

Animální voodoo věc

Vraťme se ještě k Powerage. Není tato vynikající deska stvrzením síly AC/DC? Kapela si věří a je to takové absolutorium prvního období. „Hledali jsme, co by na jedné desce definovalo to, co kapela znamenala. Ale myslím, že se to podařilo teprve s následnou Let There Be Rock. Tady jsme ukázali, co je to hard-rock. Ve zvuku, ve vyrovnanosti kytar, v produkci, ve zpěvu. Tenkrát se zdálo, že všechno jde úplně samo. Už od začátku Let There Be Rock je tu ten silný Philův rytmus, ta skoro animální voodoo věc, kterou tak zdařile a přesně podal. Vždycky jsme chtěli psát písničky, jež mají tenhle tíživý rytmus, co nutí lidi tancovat. Beze změny tempa. To umíme. Tenhle nejprimitivnější hard-rock.“ V roce 1979 vychází Highway To Hell, pro mě naprostý vrchol a opravdové umělecké dílo. V této desce je něco jako hymnicky oslavený triumf živočišné síly kapely a těžkých riffů, přehnané přes baterii marshallů. Navíc jde z desky pocit, že kapela je supermansky nepřemožitelná. Angus se nečekaně málem rdí: „Věděli jsme, že máme v ruce něco opravdu dobrého. Bylo to silný a kapela byla namakaná.“

Jízda po dálnici do pekla

Zpěvák Bon Scott začal být čím dál víc jako utržený z řetězu. Jeho alkoholické maratóny, sebepoškozující salta, která naoko zanechají jen odřeniny, aby o to více poškodila vnitřní orgány (tak jako fatální pády a bouračky Jima Morrisona), a koketovaní s tvrdými drogami postupně začínaly nabývat ostřejšího a vražedného charakteru. Do jaké míry zaznamenala kapela v posledních měsících zpěvákova života hrozbu blížící se tragédie? „Chcete říct, že od samého začátku? (Trpký úsměv) Hrozně dlouho jsme byli pořád na turné. Hned jak měl Bon volný den, běžel do těch nejhnusnějších pajzlů, kde si naplno užíval života. A je třeba uznat, že to byly nejšťastnější chvíle jeho života. Úplně zářil štěstím. Nikdy jsem nebral drogy, nikdy jsem moc nechlastal, ale Malcolm s Bonem mě vždycky probudili, když se ráno hlasitě vraceli ze svých spanilých jízd po barech.“
Jak se začala na Bonovi projevovat konzumace heroinu? „Nikdy nebyl opravdový feťák. Byl zamilovaný do Jacka Danielse. Hned jak mohl, vzal dvě flašky a naráz je vypil. Pocházel z opravdu drsných poměrů. Dřel na rybářských škunerech a plaval mezi žraloky. Když mi to říkal, tak jsem tomu nevěřil, ale byla to pravda. Formovalo to jeho osobnost. Jako jeho tetování. To nebyla žádná móda, jako teď. Měl taky propíchaný bradavky. Nevím, jak se tomu dneska říká… Jasně, piercing. Nicméně to byl první týpek, kterého jsem viděl s punkovým účesem. Rudě nabarvený ježatý vlasy. Hodně dávno před Johnnym Rottenem. S tímhle na hlavě jel poprvé s náma do Anglie. Jediný, koho jsem předtím viděl s podobným výtvorem na hlavě, byl irokézský Indián, co makal v přístavu. Nejspíš ho Bon viděl a řekl si, že to je dobrý nápad.“
Bon Scott umírá 19. února 1980 na udušení zvratky v tyrkysovém Renaultu 5 v Londýně. Jiné verze mluví o heroinovém předávkování, o astmatickém záchvatu, podpořeném chladem, nebo o otravě alkoholem. Charismatický Bon se odebral do věčné Valhaly. AC/DC byli nejprve rozhodnuti skončit, ale nakonec se vrátili se zpěvákem Brianem Johnsonem. Proč on? Jak došli k rozhodnutí, pokračovat po takové tragédii? „Já Johnsona neznal, ale Malcolm ho viděl zpívat. Pamatuju si, že i Bon o něm mluvil. Vyprávěl nám, že když byl v Londýně s tou svou mizernou country-jazz kapelou, viděl chlapa, co zpíval jako Little Richards, válel se při tom na zemi a nepřestával ječet, když ho pak nepříčetného odváželi. Když jsme začali hledat nového zpěváka, tak jsem si na to vzpomněl. Hlavně jsme nechtěli žádn ého imitátora. Měli jsme tak velký respekt před Bonem, že jsme chtěli někoho s vlastní image. Ještě před tím, než zazpíval, mě Brian rozesmál. Podobně to probíhalo s Bonem! To mě zaujalo. Brian přišel jako osobnost s vlastním smyslem pro humor. A to bylo ono.“

For those about to rock, we salute you!

Nová sestava se více než dobře osvědčila na nářezovém albu Back In Black. Navíc se jednalo o naprostý komerční vrchol se silnými hity jako Hells Bells, You Shook Me All Night Long a titulní Back In Black. Ale nebylo toto hekticky nátlakové období pro AC/DC tak trochu příliš? Angus přiznává: „Ten úspěch byl vysilující. Tenkrát nám to ani nedošlo, ale… Prostě jsme museli pořád makat.“ V roce 1981 následuje dělové album For Those About To Rock s gladiátorskou aurou, která předznamenává vyprodané stadióny a arény pro býčí zápasy s tvrdými riffy a benzinovými vokály. „Zkoušeli jsme nové věci. Našli jsme děla z roku 1812, abychom mohli nahrát ty exploze. (Smích) A taky se dobře pracovalo s Muttem Langem, který to produkoval.“
Logicky pak přichází pokles formy . B ubeníkovi Philu Ruddovi nesvědčí chlast a drogy a musí se odporoučet. Další album Flink Of The Switch (1983) je relativně OK se slabšími kousky, ale kritika začíná vyčítat AC/DC zdánlivé ustrnutí. Je příznačné, že čtenáři metalového Kerrangu! považují tuto desku za zklamání roku. Nic na tom nemění soundtrack k filmové řežbě Maximum Overdrive neboli Who Made Who („cool best of“ s pár raritami), co režíroval Stephen King. Jako by v té době kralovaly všechny možné variace heavy-metalu a nebylo místo pro tvrdý rock´n´roll. Neměli jste tenkrát pocit, že jste tak trochu mimo dobu? „Desky té éry jsou brány jako naše nejslabší, ale je na nich pár dobrých písní. Občas to moc nejelo, ale pořád to byli AC/DC.“ Nicméně černá díra trvá.
Přes podivné peripetie se skupina v roce 1990 vrací, tvrdší a silnější jako nikdy s Razor´s Edge a hitparády zabíjejícím singlem Thunderstruck. „Opět nám náš bratr George dodal sebevědomí. On zde pro nás byl vždycky. Také od té doby produkoval naše alba.“ Následují Ballbreaker a krásný Stiff Upper Lip. „Měl jsem myšlenku, že bychom se znovu nalezli bez toho, abychom ztratili to, co jsme. Víš, pořád pracujeme.“ O tom není pochyb. Song Safe In New York City byl po rozhlasové hysterii kolem 11. září zakázán a AC/DC kromě faraónských koncertů (šťavnatě zvěčněných na mnoho živácích a DVD) předskakují a hrají se Stones (Keith Richards je starý fanoušek a výraz „stiff upper lip“ je narážka na jeho dávnou roztržku s Jaggerem, který při urážkách od Keitha před veřejností prostě „držel pysk“) a dostává se jim poct typu zápisu do R & R síně slávy, pojmenování ulice v domovském Melbourne a kamionů Platinových desek. Ale to je vedlejší. Důležité je, že nová (již patnáctá) deska má vyjít už tento rok. Produkce se dle všeho ujme Brendan O´Brian. Mašina AC/DC nezamrzla a dále šlape. Let´s There Be Rock!, jak se říká…

Výkřik:
Chtěli jsme vidět kapely, co hrajou rock´n´roll v malých klubech blízko nás. A tak jsme se stali jednou z nich.