Rock&Pop 12/18

Už dlouho přemýšlím, že změním fotku u úvodníku. Je alespoň deset let stará a rozhodně tak už dávno nevypadám. Není to proto, že bych se chtěla prezentovat jako věčná mladice, ale zkrátka se nerada fotím, a je to pochopitelně i proto, že už nikdy nevyloudím lepší fotky, než když mi těch dvacet opravdu bylo.

Zatímco muži věkem zrají a nabírají charisma, pro ženy není stárnutí nic příjemného. Procházejí drahými procedurami, koupou se v omlazujících prostředcích a make-upech, jen aby udržely svůj vzhled ideálně před hranicí třicítky. Nejde to však, a jejich charismatický starší manžel je pravděpodobně nakonec vymění za dvacetiletý originál. To proto, že i muži se se stárnutím potřebují vyrovnat a dělají to prostě po svém. Zatímco ženy dřou přímo na své skořápce, pánové se zamaskují hezkými věcmi, které by je mohly omladit a zkrášlit. Ať už jde o rychlá auta, moderní oblečení, cool sporty nebo mladší milenku či přítelkyni.

Nizozemec Emile Ratelband svou touhu vypadat mladě dotáhl až k žalobě úředníků za to, že mu nechtěli omladit doklady. Cítil se svěže, a tak trval na tom, aby mu oficiálně ubrali dvacet let života. Údajně mu věk 69 let znemožňuje sbalit fešnou společnici na seznamce a dělat další věci, jež jsou pro padesátníky standardní. Doufala jsem, že datum narození a smrti jsou jedny z jasných a neměnných konstant života, o kterých mě nikdy nenapadlo polemizovat. Ale koukám, že ani tady už žádnou jistotu nenajdu.

Jen mě napadá, jakou řetězovou reakci by mohl vyvolat rozsudek ve prospěch Emila Ratelbanda, tedy že úředníci pokořili čas a skutečně mu změnili datum narození, jen tak vymazali dvacet let života. Každý by už pomocí žaloby měl právo zkusit změnit úplně všechno. Já bych zkusila bojovat za více červánků na obloze, tak mi držte pěsti.


Měla jsem tu čest pracovat v jednom bulvárním deníku, a tak vím i o praktikách kdejakých celebrit, jak se do tisku dostat. Ne vždy je totiž na vině hyenismus novinářů, spousta hvězd a hvězdiček na sebe upozorňuje sama. A to až tak, že zavolá do redakce, oznámí, kde se budou producírovat nazí a případně s kým, ať tam někdo dorazí udělat pár fotek, samozřejmě za pár korun na přilepšenou. Pak se tak jakože na oko s deníkem hádají, co že jim leze do soukromí. To i samotnému tisku dodá na popularitě, obě strany jsou spokojené a život jde dál.

Největším expertem byl Jirka Pomeje, ještě z dob, kdy se těšil ze společnosti Ivety Bartošové, volal i několikrát denně. Od dob, kdy působím v serióznějších vodách, jsem na tyto směšné PR způsoby zapomněla a bulváru si nevšímám. Aniž by mě o tom napadlo přemýšlet, domnívala jsem se, že v době Facebooku a Instagramu již není třeba někam volat, někoho prosit a uměle na sebe upozorňovat. Ostatně správným sdílením svých fotek dosáhne svého téměř každý, bez ohledu na to, zda je celebrita. Pletla jsem se.

Dnes se mi dostala do e-mailové schránky tisková zpráva o tom, že má Dara Rolins nejspíš nového přítele. Jedná se pochopitelně o placenou zprávu PR agentury, pravděpodobně na podporu jedné značky telefonů, na niž Dara s Martinem Šonkou natočili reklamu. Je mi celkem jedno, zda Dara s Martinem opravdu budují vztah, nebo je to marketingový trik, jak prodat telefony, které nikdo nechce. Podání rádoby exkluzivní informace ze soukromí opuštěné Dary v laciném provedení je zase jen byznys a sázka na lidskou hloupost. Ačkoli vím, že Dara je v podstatě reklama sama a je na svém Instagramu schopna propagovat i tkaničky od bot, tohle bych od ní nečekala, a možná právě proto mě to tak rozčílilo.

V době totálního mediálního chaosu, kdy jsou lidé tak pohodlní a odkazují se právě jen na názory z médií, jsou rázem všichni úplně mimo. Novinařina ztrácí prestiž a vážnost, a to přiznejme si zcela právem, neboť většinu obsahu vytváří a diktuje vražedná trojkombinace politika, PR agentury a lidská hloupost. Zdánlivě jde o maličkost, ale tato zpráva je jen jednou rybkou v moři, která se ve vašich novinách objeví a vy ji budete vnímat jako důvěryhodnou.

Rock&Pop 11/18

Zrovna jsem dotelefonovala s kolegou Jardou Špulákem, kdy jsem si mimochodem postěžovala, že mi chybí téma a inspirace k úvodnímu textu. V tom mě na Facebooku zaskočila pozvánka na akci s názvem Hromadná masturbace před obchodním domem Ikea. Ze své sociální bubliny jsem zvyklá na lecjaké pozvánky na koncerty, demonstrace a happeningy. Nejkurióznější mi tenkrát připadala pozvánka na akci Vylezme ze sraček, kterou jsem obdržela od asociace pejskařů, kvůli sbírání psích hoven v přilehlém parku.

Masturbace před Ikeou tu událost pochopitelně předčila. Důvodem k uskutečnění akce je oslavný akt k prohlášení společnosti Ikea, že šest z deseti dětí bylo zplozeno na jejích matracích nebo postelích. Tomu by se dalo věřit. Pokud je Ikea opravdu jednou ze zásadních složek k rodinnému štěstí, oslavu si zaslouží. Nejsem si však jistá, zda právě hromadná masturbace, ještě k tomu v lednu, je tou pravou odměnou. Nejenže se celý akt nemusí, už vzhledem k teplotním podmínkám, povést, ale proč plození dětí oslavovat střílením munice naprázdno? Tento zvláštní způsob vděku bych si dokázala představit třeba u Alzy, kde s velkou pravděpodobností veškeré technické vymoženosti, které k osobnímu uspokojení jsou, a to až po PC, TV nebo přehrávače na lechtivé filmy, prošly jejím skladem. Navíc celá akce má probíhat tři hodiny. Chci vidět toho, kdo to bez přestávky dokáže.

Další a nezanedbatelnou výtkou je fakt, že se celá akce uskuteční 1. ledna. Jak všichni víme, ten den bude obchodní dům Ikea uzavřen a nebude tam tudíž nikdo, kdo by přízeň ocenil. Proč tedy rozdávat dárky, když si je nemá kdo vzít? Na událost je už v tuto chvíli přihlášeno více než tři tisíce lidí, místem konání je Ikea Černý Most, a ačkoli se zřejmě jedná o povedenou recesi, věřím, že se někteří méně chápaví dostaví. Půjdete-li tedy v ranních hodinách ze silvestrovských oslav, přijďte se pobavit. Ale jako dárek přineste raději dort nebo balonek.


K výročí 100 let založení republiky se toho v naší vlasti děje a dělo až až. Takzvaný osmičkový rok byl v říjnu řádně oslaven a připomenut jak samotnými občany, tak médii, politiky i umělci. Zatímco se 27. až 28. října na Václavském náměstí v Praze konal happening a vzpomínková akce na T. G. Masaryka, kde vystoupili Michal Hrůza, Slza nebo Ivan Mládek, na Staroměstském náměstí zpívali Ewa Farna, Lucie Bílá, Karel Gott nebo Marta Kubišová. Pražský hrad byl obsazen Michalem Davidem uvnitř, a dokonce dost nevybíravě Visacím Zámkem zvenčí. Podobně poctivě se do oslav zapojila celá republika, a tak jsme slavili i my. Jak jinak než s největšími československými legendami. V tomto vydání najdete třeba Mira Žbirku po boku Olympiku nebo Elánu, doplňující tak plejádu gratulantů z říjnových náměstí. Pro mladší čtenáře jsem osobně vyslechla Matěje Rupperta, který mi kromě nového alba Monkey Business vyprávěl i o české gastronomii, a Lou Fanánek zase Jirkovi Štraubovi prozradil, proč Tři sestry bojují za svobodu ředkviček. Jestli si někdo při čtení těchto řádků myslí, že jsem se úplně zbláznila, nechť poctivě nastuduje listopadové vydání Rock&Popu a hned pochopí absurditu svého mínění. Pro ty ostatní to mohu shrnout pomocí slovníku našeho prezidenta: „Pražská kavárna a umělecká lůza se zase projevila, zm*di, zm*di, zm*di a na zdraví!“

Rock&Pop 10/18

Má dcera slaví dvanácté narozeniny. Cítím, že to jsou přesně ta léta, kdy se mi děcko mění ve slečnu a nic nebude jako dřív. Právě její narození je mým zásadním životním milníkem. Nejenže jsem se tedy stala matkou na plný úvazek, ale v rámci přivýdělku k mateřské dovolené jsem začala po večerech pracovat v restauraci, která tenkrát patřila bláznovi s vizí uspořádat festival zdarma. Tak vznikl festival Votvírák a začala má cesta v hudebním světě. Do mediálního korporátu, dnes stále velmi dobře fungujícího rádia, jsem se už nevrátila.

Za dvanáct let se na hudební scéně stalo mnoho. I v České republice jsme zažili mnoho hudebních comebacků, rozpadů, dokonce i smutných pohřbů významných muzikantů. Vzpomeňme na Radima Hladíka nebo na nedávno zesnulého Vláďu Šafránka. Ačkoli na pódiích zůstali stále ti stejní hráči, doplnila je vlna mladých muzikantů a kapel, jejichž tvorbu popravdě nedovedu od sebe rozeznat a ani rozklíčovat to, co si o nich vlastně myslím. Hudební trh se mění, někteří interpreti za tu dobu až zdvacetinásobili své honoráře, kluby najednou nezachrání ani sobotní diskotéka a rády se vracejí k živé muzice, cédéčka se přestala prodávat a nastává comeback vinylů. Přibyla spousta festivalů, a to i přesto, že některé bojují o přežití, a tak bych mohla pokračovat na několik stránek.
Mezi tím vším mi holka nějak vyrostla a to nějak myslím zcela vážně. Dokážu si vybavit jednotlivá vydání Rock&Popu, vyjmenovat promotéry a pomalu i účinkující z jednotlivých, i dnes už zaniklých festivalů, honoráře kapel za posledních deset let, ale nedokážu pochopit, kdy se stalo mé dítě téměř dospělým člověkem.

Ve dvanácti letech říká má dcera klukům terče, krade mi oblečení a ještě v něm vypadá mnohem lépe než já, všem vykládá, že její nejoblíbenější píseň je Traktor od Visacího Zámku, ale ve skutečnosti se zhlédla v Soy Luně a právě v těch kapelách, které ani s její pomocí nedovedu rozeznat. Je samostatná a víc, než by potřebovala ona mě, potřebuji já ji.

Člověk bere některé věci tak samozřejmě, že je časem přestane vnímat. Je strašná chyba myslet si, že láska, věrnost a zdraví vašich dětí je samozřejmost a rutina. Je to dar, kterého je třeba si užít. Je ale těžké se v tomhle světě zastavovat, tahle doba k tomu určena není. V rámci malých pauz a zastávek se otočíte a zjistíte, co všechno jste v té rychlosti minuli. Tak vám přeji, ať toho není moc.


Bylo mi v celku jedno, zda se Lucie Vondráčková s Tomášem Plekancem rozchází, nebo ne. Každého konce vztahu je mi líto, obzvlášť když je provázen pláčem z jedné či druhé strany. Lucie ale začala, nejspíš natruc, zase tvořit. Svůj styl zaseknutý v devadesátkách a ve stokrát ohraných coverech roztáčí naplno, vydala singl a údajně vyhrožuje i albem. Lucii jsem donedávna nesledovala. Nechala ji žít vlastním životem, tak jako ona nechala mě, když se po svém singlu Vítr, který bohužel poslouchala má dcera, stáhla z mého zorného pole. Doufala jsem, že dostala rozum a vydala se na dráhu něčeho, co jí opravdu jde. Věřím totiž, že v každém člověku se skrývá potenciál a talent na určitou činnost, a to i v Lucii Vondráčkové. Lucie ho přestala hledat ve svých dětských letech jen proto, že jí někdo nakukal, že její rodinnou doménou je zpěv. Také mám maminku s matfyzem a otce vzpěrače. Myslíte, že je ze mě nabušený Einstein? Tenhle talent se opravdu nedědí. Lucce už by měl někdo říct, že píle a sada ladiček nedoženou to, co není v genech. Další velkou šancí je nová láska, jež ji zaměstná natolik, že nám dá se svými písněmi zase chvilku pokoj. Najde se, prosím, někdo?

Rock&Pop 09/18

Podzim je vždy plodný na nové projekty, alba a unikátní turné. Po skončení hlavní festivalové sezony jede každá kapela už jen sama za sebe, teprve samostatný koncert či turné ukáže, jak si vlastně u lidí stojí. I to je důvodem, proč zatínají pěsti a lákají své fanoušky, na co se dá. I proto v Rock&Popu není o zajímavá témata nouze.

Nejenže vám můžeme nabídnout exkluzivní rozhovor s Genem Simmonsem z jinak nedobytných Kiss, skupinou Avatar či Dub FX, ale konečně si Pražský výběr promluvil s Nikolasem Kroftou, Kuba Ryba se mnou nebo David Stypka s Bárou Turkovou. Zuzka Pallová objevila v českých vodách zajímavou dámu Electric Lady a o velké téma se postaral další tuzemský umělec Tomáš Klus. Ten svou antibabišovskou promluvou inspiroval nejednoho kolegu. Jen těžko bychom se mohli nezmínit o čerstvé šedesátnici Madonně, která i dnes udává hudebnímu světu tempo a trend, nebo o padesátileté legendě Led Zeppelin.

Festivaly koncem léta však zdaleka nekončí, někteří pořadatelé sázejí na babí léto, a i když jim zpravidla velká část proprší a výlohy obchodních domů už se pomalu plní vánoční výzdobou, užijte si to s nimi. Počínaje říjnem a listopadu již absenci open airů nedoženeme a další sezona je v nedohlednu. Už teď se na ni ale těšíme.


Některé své kolegy, známé i čtenáře jsem vyděsila svým minulým, lehce melancholickým úvodníkem. Musela jsem vysvětlovat, že nejsem ani nositelem smrtelné choroby, ani nehodlám zemřít vlastní rukou. Ačkoli jsem si vědoma toho, že i ta horší období jsou součástí životů nás všech, potřebovala jsem se s vámi o své pocity zkrátka podělit. Reakce našich čtenářů, které jsem lehce ponoukla, aby dali vědět, zda naše úvodníky vůbec čtou, jsou neskutečné. Dostalo se nám tolik pozitivní energie, postřehů a skvělých rad, že bychom byli skutečně hloupí, kdybychom z rozjetého vlaku Rock&Pop vyskakovali. Za takové nakopnutí samozřejmě všem moc děkuji.

Musím říci, že momentálně sedím v Koče na vrcholku Julských Alp ve Slovinsku, hlavou jsem si nechala prohnat vysokohorský vzduch, nohama desítky kilometrů po kamenech a tělem čerstvé kravské mléko. Do úderů klávesnice mi cinká ovčí zvonec, takže se nedokážu ani plně soustředit. Tuto terapii doporučuji všem, kteří budou mít pocit, že něco není s jejich životem, jak má. Nejenže nebudete cítit vlastní tělo, ale především si těžko vzpomenete na své jméno, natož na důvod smutku, jenž vás provázel.

Vysokohorská túra ve mně pravděpodobně zanechá kromě skvělých zážitků bezpochyby i šrámy. Po vystoupení ze své komfortní zóny bez vody, signálu, internetu, s posledním zbytkem baterky v počítači a nulovou fyzičkou se pravděpodobně brzy zhroutím s abstinenčními příznaky po civilizaci, telefonu, posteli a sprše. Teď to tady ale miluji. Neexistuje lepší terapie na cokoli, než se naučit žít sám se sebou, ať už v tichu a přírodě, nebo kdekoli, kde nejste zvyklí normálně fungovat. A nejlepší antidepresivum, prášek na hlavu, na spaní a dokonalé projímadlo, je zkyslé mléko. To v Triglavu ví úplně každý!

Rock&Pop 08/18

Pepu neznám
Na festivalech člověk kolikrát objeví známé, ani neví jak. Dokonce to může být známý s velkým otazníkem. Anebo je za tím krátká paměť, kdoví?
Na letošním Metronome Festivalu v Praze jsem bloumal areálem a najednou se ke mně z davu přišoural chlapík ve středních letech, kterého jsem prokazatelně neznal. Podal mi ruku, zeptal se mě, jak se mám, a když jsem se krátce vyjádřil, povyprávěl mi, že on se má skvěle a žije muzikou. Byl to vlastně jeho monolog, který mi připadl zábavný. Jakmile jsme se ale rozešli, na to setkání jsem bezmála zapomněl.
O týden později na Aerodrome Festivalu v Panenském Týnci jsem se zase potuloval s vypnutou myslí areálem a byl tu znovu. Usměvavý, trochu zarostlý, za což jistě mohla doba trvání festivalu, a s dalším monologem. Stiskl mi ruku, už se ani neptal, jak se mám (protože tušil, že bych mu po týdnu nic nového nesdělil), a raději mi rovnou povyprávěl o tom, že je zvláštní, že ho štve většina světových prezidentů. Nebylo to zrovna hudební téma, ale budiž.
Když se pak ke mně rozběhl i na koncertu Rolling Stones v Praze, byl jsem rozhodnut zeptat se ho, co je zač. Jenomže on spustil o tom, jak na Stounech vyrůstal, co všechno pro něho znamenají, a když mi to pověděl, rychle se rozloučil s tím, že ho kdesi čeká jeho parta. Pořád jsem tedy nevěděl, co je to za muže, ale tak nějak jsem tušil, že se brzy opět potkáme.
Stalo se to na Colours of Ostrava. Přiřítil se ke mně s pivem v zálohovaném kelímku a nabízel mi ho se slovy, že bychom to všechno měli zapít. V tu chvíli přišel můj čas. Vlídně jsem se na něho usmál, odmítl jsem pivko, které bylo jistě patřičně vychlazené, a zeptal se ho, kdo je. Na to se stejně vlídně usmál on na mě a prohodil: „Pepa. Ale mě stejně neznáš.“ Potom do sebe vlil celý obsah onoho zálohovaného kelímku, jako by se chtěl svou chutí na pěnivý mok pochlubit, a odkvačil do davu.
Takže Pepa. Příště se zeptám, kde se na téhle planetě vzal. Předpokládám však, že mě svou odpovědí rozhodí nějak podobně, jako to udělal v Ostravě. To už si pak to pivo možná dám i já.
Jaroslav Špulák


Sledem mnoha událostí jsem se dostala do velmi složité a těžké fáze svého života, kdy nevidím světlo na konci tunelu, a to ani kdyby se proti mně řítil vlak. Po dlouhých úvahách jsem se rozhodla s vámi o své pocity podělit. Koneckonců, dělám to na těchto stránkách už řadu let. Jsem si totiž jistá, že do podobné nálady se jednou za čas dostane každý, a tak by se z těch méně šťastných období života nemělo dělat tabu. Každý ho totiž někdy zažil. Nebudu se tak výjimečně snažit být vtipná, chytrá nebo nad věcí, ale ani vás nebudu zatěžovat konkrétními důvody, které mě k podobným úvahám vedou. Vnímám vás, čtenáře, jako anonymní velkou rodinu. Stáli jste za námi v těžkých životních fázích časopisu a jen díky vám prožívá Rock&Pop jedno ze svých šťastných období.
Musím říci, že na spoustu filozofických otázek, jimiž se teď probírám, mě přivedl rozhovor s Ondrou Ládkem alias Xindlem X. Tohoto v zákulisí introvertního písničkáře, který své myšlenky a názory ventiluje texty ve svých písních, znám už řadu let. Není to tak dlouho, co se svým hitem Anděl objížděl koncertní štace s kytarou na zádech, bez ambicí stát se celebritou, přesto s až strašidelně jasně utříbeným názorem na svět kolem. Alespoň tak na mě tenkrát působil, a působí dodnes. Doporučuji vám tedy nejen exkluzivní rozhovor před vydáním jeho nové desky, ale především pečlivý poslech jeho písní, a to ze všech alb. Pochopitelně myslím alba Xindla X, nikoli jeho tvorby pro kapelu Slza, Sebastiana a jim podobné. Berme v potaz, že každý si občas potřebuje odfrknout.
Rozhovor s Ondrou Ládkem mě přivedl k myšlence životních posunů, změn i útěků, přerovnání si priorit i životních hodnot. A ať už mé útěky dopadnou jakkoli, ke zvážení se pochopitelně naskytuje i mé setrvání v redakci Rock&Popu. Ráda bych tedy požádala členy naší Rock&Pop rodiny o připomínky, poznatky i stanoviska k mému vedení časopisu za uplynulé tři roky. Byla bych ráda, aby je zaslali na e-mail martina@rockandpop.cz. V první řadě nám vaše názory velmi pomůžou držet časopis v podobě, která baví nejen nás, ale i vás, v řadě druhé se pozná, zda mé úvodníky vůbec někdo čte.

iRock&Pop