Rock&Pop 02/19

Karma

Měla jsem v lednu to potěšení zúčastnit se dvou koncertů v Jižní Americe. Zatímco silvestrovskou noc jsem trávila v malém klubu v chilské části Patagonie s tamní dívčí bezejmennou kapelou a rodinami jejích členek, 10. ledna jsem se účastnila velkého festivalu v argentinském Buenos Aires u Centrálního kulturního centra Recoleta, kde se nachází i pobočka Hard Rock Cafe. Nevím, zda to bylo uvolněnou atmosférou klubu, skvělou náladou Chilanů, nebo jenom pozlátkem silvestrovské noci, ale holky byly famózní. S největší pravděpodobností hrály covery místních hitů, ale svou energií mě dokázaly nadchnout po první písničce.

Shodou okolností i je jsem v lednu potkala v Buenos Aires. Bohužel na festivalu v parku před kulturním centrem nevystupovaly. Argentinská smetánka si potrpí především na taneční hudbu, takže na čtyřech pódiích se rozléhalo dunění DJs, díky nimž jsem zjistila, že reggae jde smíchat opravdu úplně se vším. Já jsem se šla původně podívat na jazzovou kapelu ¡Oído Obsoleto trae su Jazz, což by mělo být něco jako Banjo Band Ivana Mládka bez Ivana Mládka, ale jelikož se koncert konal v sále Hard Rock Cafe, zvolila jsem si pódium v parku, neboť na trávě s tisíci fanoušky to byla přece jen zajímavější zkušenost. Co mě čeká, jsem netušila, ale vzhledem k tomu, že občas kolem mě proletělo hejno lidí v kostýmech vran, doufala jsem, že konečně nějaký pořádný nářez.

V deset večer, po velmi dlouhém čekání, kdy podle internetových stránek měla celá akce vlastně končit, nastoupil na pódium místní Don Juan, přesněji Juan Ingaramo. Po odvzdychání dvou, ještě z playbacku zahraných písniček, kdy celý dav vzdychal s ním, jsem si vzala taxíka a odebrala se pryč. Překvapivě jsem se při úprku setkala s pohrdavými pohledy návštěvníků akce, dokonce jsem dostala pěkně barvitě a španělsky (takže jsem rozuměla zhruba desetinu) vynadáno i od taxikáře. Urazila jsem tak nejen argentinskou národní hrdost, které jsou obyvatelé Buenos Aires plní, ale navíc si taxikář nemohl poslechnout celé vystoupení svých star. Možná proto mě pak protáhl oklikami téměř celým městem a pouštěl mi CD, hádejte s kým… Karma je ale mocná čarodějka a policejní hlídka, kterých je v Buenos Aires snad více než obyvatel samotných, mu zatnula tipec, neboť se evidentně vozil bez platné licence. Ani mi nevadí, že jsem musela zbytek dojít pěšky, mám totiž nahrané video ze silvestrovského vystoupení a holky mi tak pěkně hrály na cestu.


Není to tak dlouho, co jsem si pouštěla video, ve kterém prognostik vysvětloval, proč Rada pro televizní a rozhlasové vysílání váhá s odebráním licence na televizní vysílání Jaromíru Soukupovi. Bohužel si už nepamatuji jeho jméno a video nejsem schopna dohledat. Pouštěla jsem ho svým přátelům a ti se smáli absurditě toho sdělení tak, že jsem se styděla, že tomu sama věřím. Obsahem videa byl v podstatě rozbor pořadů na TV Barrandov, jejich hlavní sdělení a především do očí bijící neobjektivnost.

Hlavním tématem byl pořad Moje zprávy, které formátu zpráv v žádném případě neodpovídají. Vzhledem k tomu, že každá televize musí mít pořad, jenž funguje jako zpravodajská relace, už to je důvodem celou super TV Soukup zrušit. To, že televize permanentně prodělává a ani stopadesátý pořad Jaromíra Soukupa ji nezachrání, je věc další. Důvodem, proč TV Barrandov ještě existuje, je domněnka, že o její zrušení usiluje sám Jaromír Soukup. Vysílání ho stojí spousty peněz, jeho pořady mu žerou hodně času, a co si budeme povídat, za těch pár let vybudoval kult vlastní osobnosti, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Reklamu na svou osobu tak odvedl dokonale, ukázal své politické postoje a zaháčkoval se u některých politických představitelů, jimž veřejně lezl do zadku. Proč tedy neukončit vysílání ve výsledku tohoto mučedníka Radou pro televizní a rozhlasové vysílání, proti které přece tak usilovně bojoval? Do vstupu do politiky by mu už nic nebránilo, takovou kampaň si nezaplatil ani Horáček.

Vtip to byl do té doby, než se tak opravdu stalo. Netrvalo ani čtrnáct dní a vzniklo politické hnutí List Jaromíra Soukupa. Dokonce je údajně na jeho jméno registrovaná doména www.soukupnahrad.cz. TV Barrandov tak pravděpodobně brzy přijde o svou hlavní celebritu, ale my ostatní zdaleka ještě ne. V koutku duše doufám, že to celé je sehraná scénka Kazmy, který po svém výletě po Asii někde vyskočí z dortu a začne se smát. Budu tentokrát první, kdo mu zatleská.

Rock&Pop 01/19

V době, kdy vychází lednové číslo, už budu na nejjižnějším cípu Ameriky pozorovat velryby a tučňáky. Tedy doufám… Předtím mě čekají desítky hodin v letadle, z čehož mám noční můry už od koupě letenek. V podstatě mě děsí celý tento výlet, strach z létání je jen jedna z věcí, kterou musím překonat, abych tuhle dovolenou přežila. Záměrně neříkám užila, protože různých fobií mám opravdu mnoho na to, abych se mohla tvářit jako dobrodruh.

Pro odjezd na konec světa jsem se rozhodla před půl rokem, v době menší osobní krize. Zatnula jsem zuby, nakoupila letenky a těšila se na dobrodružství za účelem vymazání paměti. Čas všechno vyřešil za mě, krize už mě nesužuje a lobotomii snad také nepotřebuji. O to víc si uvědomuji, co jsem si na sebe ušila. Mým novoročním předsevzetím tudíž je už takové unáhlené kraviny nedělat. Jiné předsevzetí nemám, nikdy se mi je stejně nepodařilo dodržet a předpokládám, že to máte stejně i vy. Zřejmě se tedy ani impulsivního jednání do budoucna nevyvaruji a čeká mě ještě pěkná dávka prekérních situací, které sama sobě připravím. A možná je to dobře, člověk se s každou překonanou překážkou stává silnějším a zkušenějším. Navíc nebýt některých zkratkovitých a rychlých rozhodnutí žiji úplně jiný život, a to vlastně nechci.

V lednovém vydání Rock&Pop máme dvě takové impulsivní dámy – Zaz a Pink. Dvě na první pohled odlišné bytosti z dvou různých kontinentů spojuje jen to, že jejich životy jsou jako neřízená střela, přesto mířící pevně na cíl. Koneckonců i ony se z každé své depky potřebují vypsat. Na rozdíl ode mě umí však obě velmi dobře zpívat a berou za své životní příběhy velmi slušné honoráře.

Do nového roku vám tedy přeji co nejméně faulů, a když už se vám takový povede, nechť vás nasměruje správnou cestou a stane se příběhem se šťastným koncem.

PF 2019 za celou redakci Rock&Pop!


Právě jsem dostala rozhořčený e-mail od našeho bývalého redaktora, který mě dosud vesměs podporoval a chválil. Jeho zdravou naštvanost způsobila Hana Zagorová na titulní straně, aneb podle jeho slov Jakešova holka, signatářka anticharty a kolaborantka diktatury a komunismu. Bohužel mu asi uniklo, že Zagorová především vydala kritiky opěvované album, a to je to, oč v časopisu Rock&Pop jde… o hudbu. Ačkoli já sama si při každé možné příležitosti rýpnu do současné politické scény, své názory a postoje striktně ohraničuju úvodníkem, osobním prostorem. Redaktorům Rock&Popu selektovat hudebníky podle jakýchkoli kritérií nepřísluší. Rock&Pop je o současných i historických faktech, bez ohledu na to, zda se nám muzikant líbí, nebo ne. Jediným měřítkem je pro nás to, zda něco dokázal na hudební scéně. Máme totiž tu obrovskou výhodu, že nás dosud nevlastní žádný politik ani žádná politická strana, a tak se můžeme věnovat tomu, co je nám vlastní.

Pokud bychom se tvářili, že Hana Zagorová neexistuje, mohli bychom tak zapomenout na spousty a spousty dalších pro někoho kontroverzních a nevhodných muzikantů. Jarek Nohavica, o kterém jsme také uvažovali s titulní stranou, by si se svým udavačstvím ani neškrtl, a co teprve Daniel Landa se svou rasistickou minulostí nebo Aleš Brichta a další (zdaleka nejen Ortel) se svým současným „nacionálním“ cítěním. Jako matka bych pak mohla namítnout, že vůbec tím nejhorším příkladem jsou rockové hvězdy, jež celý život fetují, chlastají a ještě jsou slavní a mají hodně peněz. Jak mám svému dítěti vysvětlit, že drogy jsou špatné, když dám vzápětí na titulku Micka Jaggera, který má v pětasedmdesáti víc energie než průměrný chlap v padesáti, a ještě k tomu přidáme titulek, jakej je to fakt hustej týpek?

Tedy, nezapomínejme na to, že tohle je čistě hudební časopis a BEZ CENZURY. Nepraktikujme sami to, proti čemu bojujeme!

Rock&Pop 12/18

Už dlouho přemýšlím, že změním fotku u úvodníku. Je alespoň deset let stará a rozhodně tak už dávno nevypadám. Není to proto, že bych se chtěla prezentovat jako věčná mladice, ale zkrátka se nerada fotím, a je to pochopitelně i proto, že už nikdy nevyloudím lepší fotky, než když mi těch dvacet opravdu bylo.

Zatímco muži věkem zrají a nabírají charisma, pro ženy není stárnutí nic příjemného. Procházejí drahými procedurami, koupou se v omlazujících prostředcích a make-upech, jen aby udržely svůj vzhled ideálně před hranicí třicítky. Nejde to však, a jejich charismatický starší manžel je pravděpodobně nakonec vymění za dvacetiletý originál. To proto, že i muži se se stárnutím potřebují vyrovnat a dělají to prostě po svém. Zatímco ženy dřou přímo na své skořápce, pánové se zamaskují hezkými věcmi, které by je mohly omladit a zkrášlit. Ať už jde o rychlá auta, moderní oblečení, cool sporty nebo mladší milenku či přítelkyni.

Nizozemec Emile Ratelband svou touhu vypadat mladě dotáhl až k žalobě úředníků za to, že mu nechtěli omladit doklady. Cítil se svěže, a tak trval na tom, aby mu oficiálně ubrali dvacet let života. Údajně mu věk 69 let znemožňuje sbalit fešnou společnici na seznamce a dělat další věci, jež jsou pro padesátníky standardní. Doufala jsem, že datum narození a smrti jsou jedny z jasných a neměnných konstant života, o kterých mě nikdy nenapadlo polemizovat. Ale koukám, že ani tady už žádnou jistotu nenajdu.

Jen mě napadá, jakou řetězovou reakci by mohl vyvolat rozsudek ve prospěch Emila Ratelbanda, tedy že úředníci pokořili čas a skutečně mu změnili datum narození, jen tak vymazali dvacet let života. Každý by už pomocí žaloby měl právo zkusit změnit úplně všechno. Já bych zkusila bojovat za více červánků na obloze, tak mi držte pěsti.


Měla jsem tu čest pracovat v jednom bulvárním deníku, a tak vím i o praktikách kdejakých celebrit, jak se do tisku dostat. Ne vždy je totiž na vině hyenismus novinářů, spousta hvězd a hvězdiček na sebe upozorňuje sama. A to až tak, že zavolá do redakce, oznámí, kde se budou producírovat nazí a případně s kým, ať tam někdo dorazí udělat pár fotek, samozřejmě za pár korun na přilepšenou. Pak se tak jakože na oko s deníkem hádají, co že jim leze do soukromí. To i samotnému tisku dodá na popularitě, obě strany jsou spokojené a život jde dál.

Největším expertem byl Jirka Pomeje, ještě z dob, kdy se těšil ze společnosti Ivety Bartošové, volal i několikrát denně. Od dob, kdy působím v serióznějších vodách, jsem na tyto směšné PR způsoby zapomněla a bulváru si nevšímám. Aniž by mě o tom napadlo přemýšlet, domnívala jsem se, že v době Facebooku a Instagramu již není třeba někam volat, někoho prosit a uměle na sebe upozorňovat. Ostatně správným sdílením svých fotek dosáhne svého téměř každý, bez ohledu na to, zda je celebrita. Pletla jsem se.

Dnes se mi dostala do e-mailové schránky tisková zpráva o tom, že má Dara Rolins nejspíš nového přítele. Jedná se pochopitelně o placenou zprávu PR agentury, pravděpodobně na podporu jedné značky telefonů, na niž Dara s Martinem Šonkou natočili reklamu. Je mi celkem jedno, zda Dara s Martinem opravdu budují vztah, nebo je to marketingový trik, jak prodat telefony, které nikdo nechce. Podání rádoby exkluzivní informace ze soukromí opuštěné Dary v laciném provedení je zase jen byznys a sázka na lidskou hloupost. Ačkoli vím, že Dara je v podstatě reklama sama a je na svém Instagramu schopna propagovat i tkaničky od bot, tohle bych od ní nečekala, a možná právě proto mě to tak rozčílilo.

V době totálního mediálního chaosu, kdy jsou lidé tak pohodlní a odkazují se právě jen na názory z médií, jsou rázem všichni úplně mimo. Novinařina ztrácí prestiž a vážnost, a to přiznejme si zcela právem, neboť většinu obsahu vytváří a diktuje vražedná trojkombinace politika, PR agentury a lidská hloupost. Zdánlivě jde o maličkost, ale tato zpráva je jen jednou rybkou v moři, která se ve vašich novinách objeví a vy ji budete vnímat jako důvěryhodnou.

Rock&Pop 11/18

Zrovna jsem dotelefonovala s kolegou Jardou Špulákem, kdy jsem si mimochodem postěžovala, že mi chybí téma a inspirace k úvodnímu textu. V tom mě na Facebooku zaskočila pozvánka na akci s názvem Hromadná masturbace před obchodním domem Ikea. Ze své sociální bubliny jsem zvyklá na lecjaké pozvánky na koncerty, demonstrace a happeningy. Nejkurióznější mi tenkrát připadala pozvánka na akci Vylezme ze sraček, kterou jsem obdržela od asociace pejskařů, kvůli sbírání psích hoven v přilehlém parku.

Masturbace před Ikeou tu událost pochopitelně předčila. Důvodem k uskutečnění akce je oslavný akt k prohlášení společnosti Ikea, že šest z deseti dětí bylo zplozeno na jejích matracích nebo postelích. Tomu by se dalo věřit. Pokud je Ikea opravdu jednou ze zásadních složek k rodinnému štěstí, oslavu si zaslouží. Nejsem si však jistá, zda právě hromadná masturbace, ještě k tomu v lednu, je tou pravou odměnou. Nejenže se celý akt nemusí, už vzhledem k teplotním podmínkám, povést, ale proč plození dětí oslavovat střílením munice naprázdno? Tento zvláštní způsob vděku bych si dokázala představit třeba u Alzy, kde s velkou pravděpodobností veškeré technické vymoženosti, které k osobnímu uspokojení jsou, a to až po PC, TV nebo přehrávače na lechtivé filmy, prošly jejím skladem. Navíc celá akce má probíhat tři hodiny. Chci vidět toho, kdo to bez přestávky dokáže.

Další a nezanedbatelnou výtkou je fakt, že se celá akce uskuteční 1. ledna. Jak všichni víme, ten den bude obchodní dům Ikea uzavřen a nebude tam tudíž nikdo, kdo by přízeň ocenil. Proč tedy rozdávat dárky, když si je nemá kdo vzít? Na událost je už v tuto chvíli přihlášeno více než tři tisíce lidí, místem konání je Ikea Černý Most, a ačkoli se zřejmě jedná o povedenou recesi, věřím, že se někteří méně chápaví dostaví. Půjdete-li tedy v ranních hodinách ze silvestrovských oslav, přijďte se pobavit. Ale jako dárek přineste raději dort nebo balonek.


K výročí 100 let založení republiky se toho v naší vlasti děje a dělo až až. Takzvaný osmičkový rok byl v říjnu řádně oslaven a připomenut jak samotnými občany, tak médii, politiky i umělci. Zatímco se 27. až 28. října na Václavském náměstí v Praze konal happening a vzpomínková akce na T. G. Masaryka, kde vystoupili Michal Hrůza, Slza nebo Ivan Mládek, na Staroměstském náměstí zpívali Ewa Farna, Lucie Bílá, Karel Gott nebo Marta Kubišová. Pražský hrad byl obsazen Michalem Davidem uvnitř, a dokonce dost nevybíravě Visacím Zámkem zvenčí. Podobně poctivě se do oslav zapojila celá republika, a tak jsme slavili i my. Jak jinak než s největšími československými legendami. V tomto vydání najdete třeba Mira Žbirku po boku Olympiku nebo Elánu, doplňující tak plejádu gratulantů z říjnových náměstí. Pro mladší čtenáře jsem osobně vyslechla Matěje Rupperta, který mi kromě nového alba Monkey Business vyprávěl i o české gastronomii, a Lou Fanánek zase Jirkovi Štraubovi prozradil, proč Tři sestry bojují za svobodu ředkviček. Jestli si někdo při čtení těchto řádků myslí, že jsem se úplně zbláznila, nechť poctivě nastuduje listopadové vydání Rock&Popu a hned pochopí absurditu svého mínění. Pro ty ostatní to mohu shrnout pomocí slovníku našeho prezidenta: „Pražská kavárna a umělecká lůza se zase projevila, zm*di, zm*di, zm*di a na zdraví!“

Rock&Pop 10/18

Má dcera slaví dvanácté narozeniny. Cítím, že to jsou přesně ta léta, kdy se mi děcko mění ve slečnu a nic nebude jako dřív. Právě její narození je mým zásadním životním milníkem. Nejenže jsem se tedy stala matkou na plný úvazek, ale v rámci přivýdělku k mateřské dovolené jsem začala po večerech pracovat v restauraci, která tenkrát patřila bláznovi s vizí uspořádat festival zdarma. Tak vznikl festival Votvírák a začala má cesta v hudebním světě. Do mediálního korporátu, dnes stále velmi dobře fungujícího rádia, jsem se už nevrátila.

Za dvanáct let se na hudební scéně stalo mnoho. I v České republice jsme zažili mnoho hudebních comebacků, rozpadů, dokonce i smutných pohřbů významných muzikantů. Vzpomeňme na Radima Hladíka nebo na nedávno zesnulého Vláďu Šafránka. Ačkoli na pódiích zůstali stále ti stejní hráči, doplnila je vlna mladých muzikantů a kapel, jejichž tvorbu popravdě nedovedu od sebe rozeznat a ani rozklíčovat to, co si o nich vlastně myslím. Hudební trh se mění, někteří interpreti za tu dobu až zdvacetinásobili své honoráře, kluby najednou nezachrání ani sobotní diskotéka a rády se vracejí k živé muzice, cédéčka se přestala prodávat a nastává comeback vinylů. Přibyla spousta festivalů, a to i přesto, že některé bojují o přežití, a tak bych mohla pokračovat na několik stránek.
Mezi tím vším mi holka nějak vyrostla a to nějak myslím zcela vážně. Dokážu si vybavit jednotlivá vydání Rock&Popu, vyjmenovat promotéry a pomalu i účinkující z jednotlivých, i dnes už zaniklých festivalů, honoráře kapel za posledních deset let, ale nedokážu pochopit, kdy se stalo mé dítě téměř dospělým člověkem.

Ve dvanácti letech říká má dcera klukům terče, krade mi oblečení a ještě v něm vypadá mnohem lépe než já, všem vykládá, že její nejoblíbenější píseň je Traktor od Visacího Zámku, ale ve skutečnosti se zhlédla v Soy Luně a právě v těch kapelách, které ani s její pomocí nedovedu rozeznat. Je samostatná a víc, než by potřebovala ona mě, potřebuji já ji.

Člověk bere některé věci tak samozřejmě, že je časem přestane vnímat. Je strašná chyba myslet si, že láska, věrnost a zdraví vašich dětí je samozřejmost a rutina. Je to dar, kterého je třeba si užít. Je ale těžké se v tomhle světě zastavovat, tahle doba k tomu určena není. V rámci malých pauz a zastávek se otočíte a zjistíte, co všechno jste v té rychlosti minuli. Tak vám přeji, ať toho není moc.


Bylo mi v celku jedno, zda se Lucie Vondráčková s Tomášem Plekancem rozchází, nebo ne. Každého konce vztahu je mi líto, obzvlášť když je provázen pláčem z jedné či druhé strany. Lucie ale začala, nejspíš natruc, zase tvořit. Svůj styl zaseknutý v devadesátkách a ve stokrát ohraných coverech roztáčí naplno, vydala singl a údajně vyhrožuje i albem. Lucii jsem donedávna nesledovala. Nechala ji žít vlastním životem, tak jako ona nechala mě, když se po svém singlu Vítr, který bohužel poslouchala má dcera, stáhla z mého zorného pole. Doufala jsem, že dostala rozum a vydala se na dráhu něčeho, co jí opravdu jde. Věřím totiž, že v každém člověku se skrývá potenciál a talent na určitou činnost, a to i v Lucii Vondráčkové. Lucie ho přestala hledat ve svých dětských letech jen proto, že jí někdo nakukal, že její rodinnou doménou je zpěv. Také mám maminku s matfyzem a otce vzpěrače. Myslíte, že je ze mě nabušený Einstein? Tenhle talent se opravdu nedědí. Lucce už by měl někdo říct, že píle a sada ladiček nedoženou to, co není v genech. Další velkou šancí je nová láska, jež ji zaměstná natolik, že nám dá se svými písněmi zase chvilku pokoj. Najde se, prosím, někdo?

iRock&Pop