The Cinematic Orchestra: V každém z nás je kus velkého romantika

23. 1. 2012 - Na zatím poslední desku The Cinematic Orchestra nazvanou Ma Fleur už stihl za čtyři roky slušně napadnout prach. Ovšem fanouškům jedné z nejúspěšnějších formací ze stáje Ninja Tune teď svitly velké naděje. Během tohoto roku by se mělo na trhu konečně objevit další album. Alespoň to tvrdí hlava této elektronické skupiny Jason Swinscoe, kterého jsem telefonicky zastihla v době, kdy se procházel se svou dvouletou dcerou po parku v Los Angeles.

Alespoň to tvrdí hlava této elektronické skupiny Jason Swinscoe, kterého jsem telefonicky zastihla v době, kdy se procházel se svou dvouletou dcerou po parku v Los Angeles.

Před pár měsíci jste vydali dvě nové nahrávky ke zfilmovanému baletu Entr’acte a dokumentu o New Yorku nazvaný Manhatta. V obou případech se jedná o snímky více než sedmdesát let staré. Proč jste se rozhodl zkomponovat novou hudbu k tak starým filmům?
Vnímám to jako určitý vývojový proces, měl jsem potřebu se posunout zase někam dál. Byla to pro mě výzva oživit filmy, které vznikly ve 20. letech minulého století. Dalším důvodem bylo také to, že jsem takto mohl dodat kontinuitu desce Man With A Movie Camera , na které jsme zpracovali hudbu ke starému ruskému filmu z roku 1929. Ovšem v případě Manhatta jde pointa ještě dál: v dokumentu je zachycen New York, jak si ho už pravděpodobně nikdo nepamatuje. A v tom je ta nádhera! Film ukazuje jedno z největších a nejdůležitějších měst na světě z úplně jiné perspektivy. Manhatta i Entr’acte jsou přesně ty filmové kousky, po kterých jsem dlouho pátral. A stále mě něčím uchvacují. Přišlo mi přínosné znovu představit staré filmy a zabránit tomu, aby upadly do zapomnění a mohly tak oslovit i mladší generace. V říjnu minulého roku jsem uskutečnil dva koncerty v rámci mého nového festivalu In Motion, na kterém se představily i další filmy, resp. hudba k nim – film Lapis od režiséra Jamese Whitneyho z 60. let, mimochodem první počítačově vytvořený film s abstraktními tvary, pak Regen z konce 20. let nebo Dream Work z roku 2001. Takže naše snažení není jen o starých filmech, ale i o těch novějších. Ale jsme teprve na začátku, stále pátráme po vhodných filmových kouscích a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.  

Nostalgie v moderním hávu  

Zaujalo mě, že ne všechny filmy byly původně němé. Například k baletu Entr’acte původně zkomponoval hudbu světoznámý francouzský skladatel Eric Satie. V čem je váš nový přepis odlišný?
Samozřejmě si jsem vědom, že hudba dotváří film. Zvlášť když se jedná o tak velké jméno jako je Eric Satie. Proto jsem film mnohokrát zhlédnul a snažil se najít a objasnit si struktury a narativy, které se uvnitř objevují. Jedná se o surrealistický film s prvky dadaismu, takže význam není až tak jednoznačný. Proto jsem interpretaci Satieho pak už vnímal odlišněji a do hloubky. Chtěl jsem využít modernější prvky, které jsou typické pro současnou hudbu – rozmanitější orchestraci, smyčce, dechové nástroje či celou kapelu. A zkombinovat vše dohromady. Zkrátka jsem chtěl, aby v nově zpracovanému soundtracku byl zřejmý můj odlišný přístup k hudbě i produkci.  

Oba soundtracky vyznívají dost pateticky a melancholicky, řekla bych, že hodně navazují na vaše předchozí album Ma Fleur z roku 2007. Proto si říkám, že jste asi velký romantik, je to tak?
(smích) Teď jste mě pobavila... Je pravda, že v určitém směru jsem velký melancholik. Ale myslím, že v každém z nás je kus velkého romantika a v hudbě se to rozpoznává asi nejvíc. Snímek Manhatta je hodně romantický, to je fakt. Melancholii a patetickou náladu ve mně evokovaly ty výškové budovy a pohled na ně z výšky. Navíc je to dokument, to mě samo o sobě inspirovalo k tomu, abych k němu přistupoval s jistou dávkou nostalgie.  

18. ledna vystoupíte se The Cinematic Orchestra po pěti letech v Praze. Proslýchá se, že pracujete na novém album. Co je na tom pravdy?
Ano, je to tak. Pro každé nové album vždycky potřebuju nějakou výzvu, nové podněty – a ten čas už nadešel. V roce 2011 jsme docela hodně koncertovali a vymýšleli nový materiál. Takže v Praze několik kousků z připravovaného alba předvedeme. Datum vydání ještě konkrétní není. Teď máme nového pianistu, jednadvacetiletého Austina Peralta, který kapelu hodně oživil.  

Mohl byste být trochu konkrétnější, co se týče nového materiálu?
To se nechte překvapit. Ale můžu už teď slíbit, že to bude méně romantická hudba, nebojte. (smích)  

Zpět k živým nástrojům?  

Vím, že jste svou hudební kariéru začínal jako aktivní hudebník v hardcorové kapele Crabladder, ale v posledních letech jste spíš vidět za elektronickými mašinkami. Proč jste se vzdal živého hraní na nástroj?
Upřímně? Nikdy jsem si tolik nevěřil, že bych mohl být tak dobrý, abych mohl na koncertech hrát živě. Ale tento rok v říjnu jsem v rámci série koncertů In Motion hrál na kytaru tři skladby, tak jsem se trochu otrkal. Ale musím přiznat, že to byl pro mě hodně stresující zážitek. Když stojím na pódiu za samplery, cítím se mnohem bezpečněji. A když jsem se najednou ocitnul s kytarou v ruce, byla to úplně odlišná zkušenost. Ale nakonec jsem si to užíval. Určitě bych v tom chtěl dál pokračovat a na vybraných koncertech hrál živě na kytaru. Rád bych si v tomhle ohledu opět získal větší jistotu.  

Cinematic Orchestra si pořád drží důležitou pozici na elektronické scéně. Co si o současné elektronické hudbě vůbec myslíte?
Že se v posledních letech vyvíjí strašně rychle. Už před pár ley jsem dostal pocit, že se elektronická hudba dostala do bludného kruhu. Zacyklila se. Ale nemyslím si, že by nebylo co nového vymýšlet. Začíná éra, ve které muzikanti přemýšlejí spíš nad kombinacemi beatů, jak je provádět, než nad tím, jaké žánry vzájemně kombinovat. Navíc tady máme technologie, které v hudbě hrají už důležitou roli. Díky ní hudba v posledních deseti letech udělala velký skok ve vývoji. Vidím to i na svých dětech. Moje mladší dcera, které jsou dva roky, si umí vzít do ruky iPad, jedním dotekem si otevře hudební aplikaci a už vytváří vlastní zvuky. To je přece něco tak neskutečného! Už před mnoha staletími se říkalo, že už není co nového vymyslet, ale to není pravda. Naše společnost se pořád mění a její změna se odráží v hudbě a umění. Když to vezmete z této stránky a nechcete jen tupě opakovat to, co už tady bylo, inspirace je pak nekonečná.  

Velice často spolupracujete se zpěváky, např. Lou Rhodes, Patrick Watson či Fontella Bass. Podle čeho si je vybíráte?
Samozřejmě že mě jako skladatele zajímá barva a kvalita hlasu, ale také osobnost jako taková. Zda je vůbec reálné s nimi spolupracovat, aniž bych během toho vyskočil z kůže. Ač se to nezdá, komunikace a vzájemný vztah hodně ovlivňuje výsledek. Proto se snažím vybírat takové lidi, se kterými si jednodušše sednu a ke kterým mám blízko, abychom mohli hledat a najít společnou hudební ideu.  

Komentovaná diskografie

Motion (1999)
Debutové album Jasona Swinscoea v sobě skrývá rozmanité jazzově orientované melodické i rytmické variace s podporou elektronických samplů. Inklinuje k atmosferické elektronice s energií improvizovaných pasáží, to vše podtrženo loopy a dramatickými vlivy filmových 60. a 70. let.  

Every Day (2002)
Mnohem uvolněnější dvojka z produkce The Cinematic Orchestra nemá ambice revoltovat na elektronické scéně. Oproti debutu je dynamičtější, přirozenější a propracovanější. Mnohem víc vsází na vrstvené rytmy, retro zvuky a především dává větší důraz na vokální spolupráce. Na desce se objevuje hlas Fontelly Bass.  

Man With A Movie Camera (2003)
Už předchozí deska předikovala další vývoj. Sountrack k filmu Man with a Movie Camera z roku 1929 zvedl ze židle diváky na filmovém festivale v Porto a nastartoval velký skok The Cinematic Orchestra jako formace přitahující skutečnou filmovou produkci.  

Ma Fleur (2007)
Dlouho očekávaná třetí studiová deska přesouvá eletrojazzovou formaci do poklidné hladiny zvukově poetických obrazů, zjemněných zvuků a atmosférických nálad. Na desce propůjčují svůj hlas Lou Rhodes či Patric Watson.  

The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos (2009)
Poetická a jemná hudba vystihla hluboký příběh plameňáků v britsko-francouzsko-americkém dokumentu The Crimson Wing z produkce Disneynature. Širokodeché melodie podložené bohatou orchestrací utvrdily kritiku o genialitě a smyslu pro jemný detail této formace.