1. 2. 2012 - Enigmatický zpěvák, kytarista a skladatel Billy Corgan se rozhodl znovu reaktivovat Smashing Pumpkins, kteří svým žárem silně spalovali 90. léta. S tím, že v současné sestavě je jediným z původních členů, což jen posiluje jeho reputaci diktátora a umělce posedlého totální kontrolou. V souvislosti s vydáním nové studiové desky Oceania soubor vyrazil na turné a 25. listopadu se představil i v pražské Incheba Areně. Kvůli domluvenému rozhovoru Billy volá na minutu přesně. Na otázku, kde se nachází, odpovídá suše: „V hotelovém pokoji.“ Jeho smích vypadá spíše jako zlomyslné uchechnutí v jinak klidném hlase stěžujícím si na nachlazení.
Smashing Pumpkins: Nedůvěra v nostalgii
Dlouhohrající desky jsou překonané
Otec byl velmi vysazený na techniku a nikdy nebyl ohromený tím, jak hraju. Když jsem začal zkoušet ve svém pokoji, tak si myslel, že jen tak blbnu a brzy mě to přejde. Hodně jsem cvičil a velmi rychle jsem se dostal ke složitějším strukturám. Hudba, kterou jsem poslouchal, a vůbec celý rock připadaly otci triviální. Měl opravdu velmi vysoké nároky, aby někoho označil za dobrého kytaristu. Takže jsem se naučil hrát velmi dobře a velmi sofistikovaně. Taková ta exhibicionistická metalová sóla a tak.
Jak byste popsal nové album
Oceania?
Přátelé, co ho slyšeli, mi řikali, že jim to připomíná staré Smashing Pumpkins, ale že to nezní jako Smashing Pumpkins. (smích) Podle všeho to zní dost čerstvě. Těžko se to vysvětluje. Je tam určitá návaznost, pocit, že je to povědomé, ale přitom to je zcela nové a nijak se to nevrací nazpátek. Je to svým způsobem konceptuální album. Na koncertech ho budeme hrát od začátku dokonce. Je to nějakých 60 minut, takže potom budeme hrát normálně staré kousky.
Svého času jste hlásal, že alba v dnešní době ztratila na svém významu a upřednostňujete naléhavost singlu, pokud možno ještě urychlenou stáhnutím z internetu. O tom svědčí projekt
Teargarden By Kaleidyscope
, kdy jste na net postupně vypouštěl všech 44 písní pěkně po jedné...
Opravdu si myslím, že v dnešní době je to překonané. Ale písně z desky
Oceania navzájem souvisejí a dohromady tvoří celek.
Nikdo už neposlouchá alba. Osobně mi to je líto, ale taková je doba. Ale dělat jenom singly je hrozná zátěž. Osobně mě fascinuje říct něco většího a silnějšího s písněmi, co na sebe navazují. Díky ekonomice, která je čím dál tím podivnější a neustále se mění, začíná pro nás být už dost těžké dělat turné po Evropě.
Jak skládáte písně?
Většinou sám s akustickou kytarou nebo u klavíru. Poté uvažuju, jak to zabalit a čím by kdo kam mohl přispět. Je to jako udělat si tužkou obrysy a potom přemýšlet, jakou technikou a jakými barvami to zpracovat. Myslím si, že je důležité mít na začátku píseň v co nejprostším stavu.
Byla to velmi kreativní doba a velmi vhodné období nahrát tuto desku. Poprvé jsme měli dostatek času a mohli jsme se na to pořádně soustředit. Nejdřív jsme písně napsali a nazkoušeli a poté přemýšleli, jak to celé pojmeme. Při nahrávání to občas bylo dost hektické a někdy třeba půlka skupiny nic nedělala a jen seděla a koukala do země. To jsme vyřešili tím, že jsme nahrávali ve dvou studiích najednou.
Poslední dobou probíhá revival 90. let, znovu se přetřásá grunge a celý tehdejší alternativní rock. Jak se k této nostalgii stavíte?
(smích) Nemám rád nostalgii a nevěřím na ni. Nepřistoupím na to, aby mě někdo využíval kvůli své nostalgii... Nemám problém s minulostí, například jsme velmi pečlivě pracovali na reedicích desek Smashing Pumpkins, ale nějaký reunion s původními členy nepřichází v úvahu. Vzhledem k tomu, že jsem velkou většinu skladeb napsal a vymyslel já, tak na to mám plné právo. A se současnou sestavou jsem opravdu velmi spokojen. Nádherně spolu komunikujeme a i hudebně to je velmi silné. Navíc je velmi příjemné cítit, že kapela za vámi opravdu stojí a kdykoliv vás podrží.
Ve
Smashing Pumpkins, ale třeba i v projektu Zwan jste se nebránil mít ve skupině ženský prvek. Mám na mysli baskytaristky
D’arcy Wretzky, Melissu Auf der Maur, Paz Lanchantin a dnes Nicole Fiorentino. V čem je onen ženský element pro vás důležitý?
Ženy vnímají jinak než muži. Mají jiný přístup, jiné vibrace a dodávají tomu zcela jinou perspektivu. Není to o tom, že bych měl holky, co hrajou na baskytaru, jenom z nějakých estetických důvodů. Když dáte ženu do mužského prostředí, tak to muže změní. Začnou jednat jinak. Jsou hned milejší, jemnější a začínají se lépe chovat. Alespoň já mám takovou zkušenost. Hudebně a lidsky je to obohacující.
Album
Adore (1998) bylo přelomové v tom, že jste zkoušeli nové postupy a technologie (automatické bicí, samply apod.), ale prodej jaksi vázl a reakce byly smíšené. Jak na tuto desku nazíráte dnes?
Pro nahrávací společnost to byla katastrofa. Prodalo se toho málo a byl to propadák. Chtěli jsme udělat něco nového, ale celé to bylo dost špatně nastavené. Ale o to nejde. Dnes je to fanoušky bráno jako naše zásadní album. Je zajímavé, jak se vkus mění a i zpětně je poplatný době. Po mě to skvěle definují dvě skupiny: Bee Gees a Beach Boys. Bee Gees jsou dnes respektováni a jejich desky jsou kultovní. Ve své době ale jejich muzika vůbec nebyla cool, pak byla spojována s discem... Beach Boys zase byli v 80. letech považování za patetické trapáky, a teď je všichni adorují. Je důležité se od toho oprostit a brát hudbu takovou, jaká skutečně je. O tomhle bychom se mohli bavit hodiny.
Kritici, zápasníci a producenti
To je velmi složitá otázka. Jeden z důvodů, proč jsem se pustil do rockové hudby, je, že jsem chtěl být sám sebou. Takže když mi někdo něco vyčítá, nevím moc dobře, co na tom můžu změnit. Další věc je, že spousta kritiků vůbec neví, o čem mluví. Mají představu, jak bych měl vypadat a jednat, abych zapadl do jejich indie perspektivy, která je pro mě stejně umělá jako mainstream. Na jednom pólu Lady Gaga a na druhém Radiohead. Pro mě to je stejné –prostě je to hudba. Něco udělali dobře, něco udělali špatně. Já to vidím tak, že je tady spousta umělců a strašně moc hudby. Já jsem stále po nějakých dvaceti letech tady. Udělal jsem skvělé věci a věci méně skvělé a přes všechnu kritiku si myslím, že jsem stokrát lepší než většina ostatních. Ale stále mám chuť tvořit a nemíním se omezovat nějakými podivnými, pokroucenými koncepty několika trotlů, jak má vypadat autenticita a integrita. Oni se pohybujou v jiné realitě než já.
Bjorn je velmi zajímavý člověk. Dost nemluvný. Má ale skvělý sluch a je to vynikající zvukař. Rád s ním spolupracuju.
Jsem ten nejhorší možný producent. Producent by měl pomoci umělci dosáhnout toho, co umělec chce. Místo toho já do všeho pořád mluvím a prosazuju své nápady. Asi bych měl produkovat jen sám sebe.
Na TheFutureEmbrace jsem se chtěl dostat z rockových škatulek a zkusit něco jiného. Kromě něj jsem natočil celé akustické album, ale nevydal jsem ho a nejspíš ani nevydám. Teď se věnuju výhradně Smashing Pumpkins.
Jste velký fanoušek wrestlingu. Můžete nám tuto vaši obsesi osvětlit?
(smích) Wrestling původně pochází z cirkusu a jarmarků, má celkem zajímavou historii. Jde o fascinující subkulturu. Je tam drama, boj, něco je jen jako a něco těžce reálné. Zrada, tragédie, vítězství a pád... Začal jsem se o to zajímat v 90. letech, když mě celá rock’n’rollová kultura začala nudit. A to, co mě na ní kdysi bavilo, jsem našel ve wrestligu. Je to až mystické.
Vyšlo v Rock&Pop 1/12
