Lorelei McBroom: Poznala jak originál, tak perfektní kopii Pink Floyd

1. 2. 2012 - Zpěvačka Lorelei McBroom zazářila na turné Pink Floyd k desce A Momentary Lapse of Reason, odjela šňůru s Rolling Stones, spolupracovala s Lou Reedem, Rodem Stewartem, Billym Idolem nebo Chrisem Isaakem a věnuje se také vlastní tvorbě. Zanedlouho ji uvidíme v Praze a to konkrétně 14. ledna v dresu The Australian Pink Floyd Show, kteří patří mezi špičku revivalových kapel. Jejich věrná interpretace písní Pink Floyd okouzlila dokonce samotného Davida Gilmoura, který je pozval na oslavu svých padesátin. „Australští Floydi“ se rozhodli svojí nejnovější show ozdobit právě energickou Lorelei, která odpovídala s úsměvem na všechny otázky.

Pink Floyd nejsou rockové hvězdy

Jak jste se dostala ke zpívání?

To je velmi dlouhá historie! (smích) Zpívala jsem už jako úplně malá. Hodně mě inspirovaly moje starší sestry. Poslouchaly hodně hudby a také se věnovaly tanci. Takže jsem byla obklopena skvělou hudbou jako jazz, soul, pop a starý rock’n’roll. Pořád jsem si něco prozpěvovala. Už dospělejší jsem zpívala své písničky a doprovázela se na akustickou kytaru. Byly to takové folkrockové věci. Pak jsem se zprofesionalizovala a dostala se k Pink Floyd.

  Vypadá to, že setkání s producentem a hudebníkem Nilem Rodgersem (Chic) bylo pro další vývoj vaší kariéry velmi důležité.

To bylo skvělé. Nile má velký cit pro hudbu a je to velký skladatel. Dostal se k nějakým mým nahrávkám a rozhodl se nahrát pár mých písní. Byli u toho Sister Sledge a Phillip Bailey z Earth Wind and Fire, se kterým jsem zpívala harmonie.

  Jak jste se dostala k práci pro Pink Floyd? Probíhal nějaký konkurz jako na Broadwayi?

Ne, ne, nic takového. Pracovala jsem v New Yorku a seznámila jsem se s jedním producentem, se kterým jsem pracovala na videoklipech. A ten mi říká, že Pink Floyd prý chystají turné a potřebují zpěvačky. Neváhala jsem ani minutu, nafotila jsem pár snímků jen tak na polaroid, přidala k tomu pár mých nahrávek a celé jim to poslala. Celkem rychle na to se ozvali, že mě berou. Zpětně se divím, jak lehce a přirozeně to všechno vyplynulo a skvěle do sebe zapadlo!

S Pink Floyd jste hned nato odjela turné k  A Momentary Lapse of Reason. Jaké to bylo, s nimi pracovat?

Bylo to absolutně fantastické. Turné bylo obrovské a je to opravdu zážitek zpívat pro 20 000 lidí. Navíc bylo poznat, že se to lidem líbí a že hudbu a vizuální stránku opravdu prožívají. Pracovat s Pink Floyd je úžasné. Víte, oni nejsou rockové hvězdy. Nechovají se tak a ani se za ně nepovažují. Jsou to víc umělci, kteří velmi přemýšlejí o své hudbě a o tom, jak ji co nejlépe předat fanouškům. Jsou velmi přátelští, otevření a pracovat s nimi je jako být součást rodiny. Jsou to lidé, kteří jsou dosti skromní a vyrovnaní. Na nic si nehrají.

Pomatujete si na onen slavný koncert Pink Floyd v roce 1989 v Benátkách? (Pozn. aut.: Tenkrát Floydi hráli koncert na náměstí Svatého Marka, město bylo přeplněné a díky hlasitosti produkce hrozilo sesypání historických budov, nemluvě o nepořádku. Nakonec Pink Floyd zaplatili městu kompenzaci ve formě dvou milionů dolarů. Existuje o tom i dokument Pink Floyd In Venise.)

To bylo opravdu šílené a krásné zároveň. Bylo to poměrně chaotické, ale myslím, že to stálo za to. Už jen to být v Benátkách bylo kouzelné, hráli jsme uprostřed vody. Zpívat pro 200 000 lidé je silný zážitek. Musíte se snažit se na ně napojit a zároveň zůstat soustředěný.

V rámci koncertů Pink Floyd je vaším vrcholem, když zpíváte Great Gig In The Sky z desky Dark Side Of The Moon. Říká se, že jde o píseň, při které se milovaly miliony párů po celém světě. Co při ní prožíváte?

Je to opravdu jedna z nejkrásnějších písní na světě. Jsem vždy velmi šťastná, když ji zpívám. Ale není to vůbec jednoduché. Pro mě je ta píseň rozdělená na tři části. U každé se snažím do toho dát všechno a hlídat si emoce a koncentraci. První část je o tom, že je třeba bojovat. Druhá, že to jaksi nejde, a končí se tím, že je třeba to přijmout, pochopit a vyrovnat se s tím. Může to být o umírání nebo to může být metafora k něčemu jinému. To je celá krása umění. Zpívat Great Gig In The Sky je pro mě dost těžké a vyčerpávající. Ale stojí to za to! (smích)

  Naopak Rolling Stones jsou rockové hvězdy

Po Pink Floyd jste jela obří, ve své době největší a nejúspěšnější turné s Rolling Stones k desce Steel Wheels (1989). Jak byste je srovnala s Pink Floyd?

Je to něco úplně jiného. Zcela rozdílné. Rolling Stones jsou opravdové rockové hvězdy. Se vším všudy. Ne, že by byli nějak nafoukaní, ale lidé je tak berou a očekávají to od nich. Mick Jagger a Keith Richards jsou jak noc a den. Strašně rozdílní. Ale i když tam občas byla jasná nějaká nevraživost, jsou si blízcí a navzájem je to inspiruje. Mick řídil celou tu ohromnou organizaci. Měl naprostý přehled, kdo dělá co a kolik za to má. Stones moc dobře věděli, co chtějí a tvrdě si za tím šli. Vzhledem k velikosti turné nebylo na chyby nebo organizační přešlapy místo. Asi nejvíce času jsem trávila ve společnosti Billa Wymana. Pro něj to bylo poslední turné s Rolling Stones. V té době počítali s Lisou Fischer, ale ta už měla něco domluveného, proto to nabídli mně. Bylo to skvělé a pro mě další důležitá zkušenost. Navíc se tenkrát Stones vrátili po nějaké době a jejich fanoušci byli opravdu nadšení. Pomatuju si, když jsme hráli v Praze na opravdu velkém stadionu, tak to bylo vskutku velmi emocionální. (Lorelei má na mysli koncert na strahovském stadionu v srpnu 1990 – pozn. red.)

Lisa Fischer říkala, že její přátelé se domnívají, že jet turné se Stounama je zábava a jeden velký mejdan, ale pro ni je to tvrdá práce. Máte obdobné pocity?

Stones mají velké nároky a turné této velikosti, tlak a touha po vždy perfektním výkonu, mohou být namáhavé. Když jsme točili filmový záznam Stones At The Max, vše se pečlivě připravovalo a zkoušelo. Jako by se nahrávala deska. Oni mají takový vztah k hudbě, že když se rozjedou, zkoušejí dlouho a tvrdě.

Australští Floydi jsou opravdu nejlepší tribute band na světě

Jak jste se dostala k The Australian Pink Floyd Show?

Poté, co zemřel Rick Wright, David Gilmour prohlásil, že žádné další turné Pink Floyd nepřichází v úvahu. Já ale jejich písně mám hodně ráda a dále jsem je chtěla zpívat. A tak jsem se zajímala, jaká je nejlepší „tribute“ skupina Pink Floyd. A to jsou bez debat „australští Floydi“. Jsou nejlepší tribute band na světě! Cítím se s nimi dobře a hudebně to je opravdu síla.  

Poznala jste jak originál, tak perfektní kopii. Jaké rozdíly mezi nimi spatřujete?

Australian Pink Floyd Show se pevně drží originálu. S originálními Floydy jsme víc improvizovali a dovolovali si experimentovat se strukturou kompozic a zvukem. Třeba v Money byla taková až reggae vsuvka. Ale Australané jsou do toho opravdu ponoření. Je inspirující vidět, s jakou láskou a respektem přistupují k hudbě Pink Floyd. Jsou to skvělí muzikanti a opravdu by se na pódiu rozdali.

Jako fanoušci mají jasno, co by chtěli slyšet a vidět od svých idolů...

Přesně tak! Navíc je to opravdu zážitek, vizuálně to je opravdu zvládnuté. Pracujeme s light designerem, který je špičkou ve svém oboru a pracuje třeba i pro Rogera Waterse na jeho vystoupeních. Velmi příjemné je, že Pink Floyd mají velmi otevřené a sympatické fanoušky. Chodí na nás lidé napříč generacemi a sociálnímu původu. To je na hudbě skvělé, jak dokáže propojovat lidi ze všech koutů světa.

Spolupracovala jste také s Lou Reedem. Jak se to seběhlo?

To byla celkem sranda. Seznámila jsem se s nim přes Nilea Rogerse. Tenkrát Paul Simon připravoval dobročinný koncert pro Children’s Health Fund v Madison Square Garden a já doprovázela Rogerse. Lou viděl nějaký nahrávky, jak u toho tančíme, a přizval mě, Grace Jones a Debbie Harry, abychom s ním zazpívali. To bylo dobré. Ještě lepší bylo, když mě potom Lou přizval, abychom zazpívali Walk On The Wild Side na Grammy v roce 1988. Zažila jsem Lou Reeda jako milého, gentlemanského a vtipného umělce.

Často se objevujete ve videoklipech. Láká vás herectví?