Fastway- Stále na žhavé bílé čáře

30. 1. 2012 - Eddie „Fast“ Clarke je rockový veterán. Svou agresivní kytarovou hrou s vlivy blues, hard rocku a metalu dodal náležité ostří těm nejlepším deskám Motörhead. Sestava Lemmy, Fast a Philthy „Animal“ Taylor patří mezi nejzásadnější a nejklasičtější. Poté, co Clarke opustil bitevní loď Motörhead prakticky na vrcholu slávy, založil skupinu Fastway, se kterou si vybudoval solidní ohlas. Později zakládá další kapely a vydává sólové album, ale nevyhnul se ani závažným zdravotním problémům. Nyní je opět ve formě a nedávno znovu obnovil Fastway. Vydal s nimi kritiky opěvovanou desku Eat Dog Eat a chystá se na turné.

Jako neporazitelná armáda

Vaše první vážná skupina byla Zeus Curtise Knighta...

Kytara mě chytla, když mi bylo asi patnáct. Hlavně mě bralo, když se kytara dostala do popředí, lidi jako Eric Clapton... Hrál jsme všude možně. S Curtisem jsem hrál asi osmnáct měsíců, ale nepohodl jsem se s kytaristou a odešel. Pro mě seriózní věci začaly až s Motörhead.

Jak probíhal váš nástup do Motörhead?

Vše se stalo úplně náhodou. Přivydělával jsem si tím, že jsem natíral lodě. Tak jsem potkal jejich bubeníka Phila Taylora. Dali jsme se do řeči a on se zmínil, že hledají dalšího kytaristu a ať si přijdu zahrát. Hráli jsme celý odpoledne a zjistil jsem, že mám s Lemmym hodně společného. Že máme rádi stejné skupiny a tak. Přišlo mi divné, že tam není jejich kytarista Larry Wallis. Když se konečně ukázal, tak vypadal pěkně nasraně. Krátce na to Larry odešel. Pak jsem o nich dlouho neslyšel. Až jednou se u mě objevil Lemmy, dal mi koženou bundu a přizval mě na palubu. Jako že mi uděluje uniformu včetně pásku s patronami! Tak to všechno začalo.

Hned první album, na kterém jste se podílel, tedy Overkill, bylo obrovský hit a kolem kapely se začal vytvářet kult.

Myslím, že jsme měli mládeži co říct. Ať to byly dlouhý vlasy, kožený bundy nebo prostě náš fuck off přístup. Dost lidí z nahrávacího průmyslu to děsilo, ale fanouškům se líbila naše upřímnost. Tenkrát byla krize, ale naši fanoušci se snad jako jediní bavili. Navíc všechny kapely jezdily do Ameriky, doma zůstali jen pankáči a my... Vtehdejších Motörhead byla skvělá chemie. Už jsme si prošli řadou zklamání, takže jsme byli hladoví, plní energie a měli jsme nápady a odhodlání. Navíc jsme pekelně tvrdě makali, takže úspěch Overkill jsme brali jako krok správným směrem. Byli jsme tak nabuzení, že jsme hned nato udělali Bomber.

Tato alba produkoval talentovaný Jimmy Miller, který byl dříve ve službách Rollings Stones a Traffic. Jak se vám s ním pracovalo? Nevadily vám jeho drogové problémy?

Jimmy byl velmi dobrý. Ale nejspíš jeho práce pro Stouny mu přivodila pár hnusných zlozvyků. Což vzhledem k tomu, že jsme pili a jeli ve speedu, výsledku moc nepřidalo. Někdy byl pěkně mimo, což nás štvalo, protože nás to stálo čas a peníze. Ale pak se vždy překonal a nestačili jsme se divit.

Váš tehdejší životní styl je dodnes legendární...

Než jsem přišel do Motörhead, tak jsme skoro nepil. A jak jsme brali strašně moc speedu, s chlastem se to celkem snášelo. Byl to pořád mejdan, pařba, oslava. Ale musíš si uvědomit, že jsme pořád někde hráli nebo nahrávali. Připadali jsme si jako neporazitelná armáda, která pořád postupuje kupředu. Někdy se to zvrtlo, ale pravda je, že jsme se královsky bavili. Nicméně už dávno jsem přestal pít.

Chemie přestala fungovat

Komerční vrchol jste dosáhli s deskou Ace of Spades a živákem No Sleep ’til Hammersmith.

Byl správný čas to zkusit. Tenkrát jsem na tom nebyl zdravotně nejlépe. Když jsem se uzdravil, tak jsem se zbavil chlastu a řekl si, že je na čase natočit sólové album. Měl jsem už plné zuby zpěváků, a tak jsem se rozhodl zpívat sám. Jenže nejsem zpěvák... Jsou tam dobré písně, ale vadí mi tam zpěv. Měl jsem si přece jen sehnat zpěváka.

Do čeho jste se následně pustil?

Pořád mi ještě nebylo zdravotně úplně nejlépe, navíc 90. léta nebyla pro tvrdší muziku příliš dobrá. Byli tady Oasis a celý ten britpop, který mě příliš nebral. Opravdu jsem zamýšlel, že se na hudbu vykašlu. Odstěhoval jsem se z města a věnoval se jiným věcem. Pak mi v roce 2000 zčistajasna volá Lemmy a zve mě na výroční koncert Motörhead v Brixton Academy. S tím, že bych hostoval. Všeho jsem nechal a jel tam. byl tam i Brian May a bylo to naprosto skvělé. Tohle mě nakoplo a vrátilo opět chuť hrát. Pak jsem různě jamoval s různými lidmi a pomalu se dostával do formy. Zjistil jsem, že jde nahrávat přes počítač a začal jsem znovu skládat. Načež se ozval jeden starý kamarád, co je teď celkem slavný promotér a manažer, a zeptal se, jestli bych nechtěl začít hrát. Vyšla kompilace mých nejlepších věcí (Fast Eddie Clarke Anthology z roku 2007 – pozn. aut.) a vyšel box živáků Fastway (4 CD Steal The Show, 2010) a tím se to opět rozjelo.

Jak jste přišel k muzikantům, kteří tvoří současné Fastway?

Byla potřeba odehrát nějaké festivaly, koncerty v Japonsku a tak. Dal jsem se dohromady se zpěvákem Tobym Jepsonem, co byl u Little Angels. Celkem nám to šlo. Pak jsme v létě 2010 zase něco odehráli a rozhodli se natočit desku. Ostatní muzikanty většinou sehnat Toby. Řekli jsme si, že se zase budeme jmenovat Fastway. Je s tím spojeno spousta věcí a proč nenavázat? Nemá to nic společného s touhou vydělat peníze. Dnes to v hudbě, kterou hraju, ani nejde. Ale udělat si radost a udělat radost lidem, co na nás přijdou, to pořád jde.

A nová deska Fastway Dog Eat Dog?

Mám ji velmi rád. Může to být má labutí píseň, ale na tom nezáleží. Je ve starém stylu. Už když jsme hráli ve studiu, bylo mi jasné, že to je ono. Už dlouho jsem nebyl tak spokojený. Je to opravdu deska, kterou jsem chtěl už dávno udělat.

Komentovaná diskografie Fastway

Fastway (1983)

Tvrdý britský rock vycházející z blues a boogie. Kromě Clarkea tu jsou bubeník Jerry Shirley z Humble Pie a nový zpěvák a harmonikář David King, který občas připomíná Roberta Planta. Jsou tu jasné hity Say What You Will a Easy Livin. Eddieho úderný rukopis je jasný, ale přitom různorodý. Solidní nářez.