Black Stone Raiders Superskupina ve znamení fúze

1. 2. 2012 - Zrodila se superskupina jménem Black Stone Raiders. Tentokrát nikoli rocková, ale míchající funk, blues, jazz a rock dohromady. Vedoucí úlohu plní kytarista a zpěvák Jean-Paul Bourelly (Miles Davis, McCoy Tyner), na bicí hraje u nás dobře známý Will Calhoun (Living Colour, Public Enemy, Wayne Shorter) a basových partů se ujal Bourellyho souputník z Chicaga Darryl Jones (Rolling Stones, Sting, Miles Davis). S posledně jmenovaným jsme si povídali nejen o nové kapele, kterou si budete moci poslechnout 9. 2. 2012 v pražském Lucerna Music Baru.

Black Stone Raiders. Jak vznikla tahle kapela a jak jste se vy tři dali dohromady?

Tahle kapela byla vlastně nápad Jean-Paula Bourellyho a jeho manažer se potom angažoval v konkrétních krocích, aby se ten nápad dotáhl do konce. S Jean-Paulem se známe už spoustu let. Vyrůstali jsme společně v Chicagu a společně jsme i hráli vrůzných místních kapelách. S Willem Calhounem se znám zase z doby, kdy jsem se odstěhoval do New Yorku. No a teď jsme se domluvili, že by bylo zajímavé, kdybychom my tři dali dohromady kapelu. Chtěli jsme začít hrát trochu jinou hudbu, než kdokoliv z nás normálně dělá.

Jakou hudbu vlastně hrajete? Děláte čistě svoji hudbu, nebo hrajete i nějaké převzaté věci?

Většina skladeb, které hrajeme, pochází z pera Jean-Paula Bourellyho. Ale něco jsme dali dohromady i já s Willem. Popsat naši hudbu je velice obtížné. Jsou v ní určitě africké vlivy, najdete v ní i inspirace karibskou a jihoamerickou muzikou. A samozřejmě je tam cítit také vliv New Orleans, Chicaga a New Yorku. Těžko definovat nějaký konkrétní styl, výrazným elementem naší hudby je blues, ale najdete tu i prvky rocku, funky music nebo junglu.

Je tenhle projekt jenom záležitostí jednoho turné, nebo se chystáte natočit album a pokračovat dál?

Vlastně jsme už album natočili a v současné době ho dokončujeme. A chystáme se na další turné, které začne někdy v lednu v Evropě. Takže ne, nechceme, aby byla tahle kapela jednorázovou záležitostí, určitě chceme pokračovat a vydávat alba a jezdit na turné.

Co vlastně znamená název Black Stone Raiders?

Tohle jméno je tak trochu slovní hříčka. Jean-Paul kdysi přišel na jedno vystoupení The Rolling Stones a bavili jsme se o tom, že bychom se takhle mohli jmenovat. Pro nás má ale tohle jméno spoustu významů. Black znamená, že naše hudba je černá, že má kořeny v afrických přistěhovalcích, kteří se přes Karibik dostali do Spojených států. Stone je narážka na to, že hraju v The Rolling Stones. A Raider je někdo, kdo bere různé věci z různých míst a shromažďuje je na jednom místě, tak jako to s naší hudbou děláme my. Shromažďujeme vlivy zrůzných stylů hudby a dáváme je dohromady do naší hudby. Navíc tenhle název odkazuje i na jeden gang vChicagu, který se jmenuje Black Storm Rangers. Takže těch významů v názvu naší kapely je opravdu hodně.

Rock ’n’roll se svázán moha pravidly

Jaký je rozdíl hrát s Black Stone Raiders a s The Rolling Stones? Předpokládám, že ve Stones se asi musíte řídit nějakými pravidly, zatímco v Black Stone Raiders máte větší svobodu v tom, co hrajete a co děláte na pódiu.

Pokud něco víte o rock ’n’rollu, tak určitě víte, že je svázán mnoha pravidly. Takže si nemyslím, že by byl nějaký zásadní rozdíl v přístupu. Ale bavíme se o dvou různých stylech hudby. V naší hudbě mám tendenci hrát víc uvnitř a podílet se na ní. To je pro mě určitě větší rozdíl než to, zda existují nebo neexistují nějaká pravidla.

Jak to vůbec máte s Rolling Stones? Když chtějí dělat něco nového, zavolají vám, že například příští týden se začíná zkoušet na novou desku, nebo vám dají vědět dlouho dopředu?

Nedá se to přesně říct. Pokud je v plánu něco zásadního, vím o tom dlouho dopředu. Ale stává se také, že mi dají vědět jen krátce předem. Záleží opravdu na konkrétní situaci a co se má dít. Třeba když se má začít dělat na nové desce, tak to opravdu vím déle dopředu než jen týden.

Četl jsem, že Rolling Stones by měli vyrazit na turné k 50. výročí kapely. Můžete nám k tomu říci něco bližšího?

O tom čítám poslední čtyři roky, takže to není nic nového. Pro mě je důležité, že jsem o tom nic neslyšel od nich samotných, takže to, co se píše v novinách, mě nechává chladným. Tyhle zvěsti většinou nemají žádný reálný základ. Až o tom uslyším od nich, pak to budu brát jako fakt, do té doby mě to nezajímá.

U Milese jsem se naučil o hudbě všechno

Slyšel jste poslední projekt Micka Jaggera SuperHeavy? Co si o něm myslíte?

Bohužel jsem tu desku neslyšel. Ale spousta lidí mi říkala, že je to skvělé album a že bych si ho měl poslechnout.

Myslím, že vaše první velké angažmá bylu u Milese Davise. Jaké to bylo s ním hrát? Co jste se u něj naučil?

U Milese jsem se naučil prakticky všechno, co souvisí s hudbou – jak poslouchat hudbu, jak s ní pracovat, kdy hrát a kdy nehrát. Naučil mě mít v hudbě obrovskou pokoru a respektovat ostatní spoluhráče. Naučil mě opravdu tvrdě a vážně na hudbě pracovat, zlepšovat se a rozšiřovat svoje možnosti. Byla to ta nejlepší škola, jakou jsem si v hudbě mohl přát.

Tvrdí se o něm, že měl ve zvyku volat nad ránem muzikantům a rozebírat s nimi poslední koncert, je to pravda?

Ano, tohle opravdu dělal. Bral si pásky s natočeným koncertem na pokoj a ještě si je několikrát poslechl. Potom nám volal třeba ve čtyři ráno a říkal věci jako „V téhle skladbě na tomhle místě si zahrál tohle. Na zítřejším koncertě to zahraj stejně. Chci abys to příště takhle hrál.“ Anebo naopak: „Tady jsi zahrál tohle, už to tam nehraj. Nehodí se to tam.“

Slyšel jsem, že byl velice naštvaný, když jste od něj odešel a šel hrát se Stingem. Bavili jste se o tom spolu někdy?

Jediné, co k tomu mohu říci, je to, že Miles sice nebyl nadšený, když jsem od něj odešel ke Stingovi, ale pak mě vzal zase zpátky do kapely. Takže to nebylo tak horké, jak se povídá.

Hraní ve filmu je můj sen

Překvapuje mě, že jste ještě nenahrál své sólové album. Přemýšlíte o něm?

Určitě o něm přemýšlím. Vlastně už pomalu pracuju na nějakých skladbách a doufám, že se mi album podaří v blízké budoucnosti vydat. Snad příští rok.

Když se podíváte zpět na svoji hudební kariéru, odehrál jste spoustu koncertů s věhlasnými umělci. Litujete nějaké příležitosti, kterou jste promarnil, nebo nějakého svého rozhodnutí?

Nemyslím, že bych měl důvod čehokoliv litovat. Jediná věc, kterou bych pravděpodobně udělal jako muzikant jinak, je, že bych začal skládat hudbu mnohem dříve. Pravděpodobně bych začal dříve experimentovat s dalšími nástroji. A určitě bych začal zpívat daleko dřív. Ale jinak ničeho nelituji. Mám skvělou kariéru a celou dobu si hudbu užívám a baví mě.

Chtěl jste se stát hercem a dokonce jste i v nějakých filmech hrál (např. Za branami pekla nebo Městečko prokletých). Je u vás v tomto směru nového? Stále ještě vás zajímá hraní ve filmech?

Určitě mě to velice zajímá, herectví je takový můj sen. Bohužel se mi ale hraní ve filmu vyhýbá, takže v tuhle chvíli se nic nového neděje.

Darryl Jones a The Rolling Stones

Když vroce 1993 odešel původní baskytarista The Rolling Stones Bill Wyman, skupina vyhlásila konkurz na nového baskytaristu. Keith Richards si vzpomněl také na Darryla Jonese, kterého potkal na několika akcích a už si i společně zahráli, a zavolal mu, aby se také zastavil.

Konkurz probíhal spíše neformálně, Darryl Jones se ani neměl naučit žádnou konkrétní skladbu. Prostě přišel do zkušebny a měl hrát, jak nejlíp umí. Uměl zřejmě dobře, neboť Charlie Watts, bubeník kapely, již po něm nechtěl nikoho zkoušet a jednoznačně ukázal na Darryla, který se tím stal neformálně pátým členem The Rolling Stones, přestože fakticky je pouze placeným zaměstnancem kapely.