Alice Cooper- návrat k nočním můrám

30. 1. 2012 - Vincenta Furniera známého pod jménem Alice Cooper netřeba zevrubně představovat. Jeho skvělé show, v nichž se mísí horor, vaudeville, obraz obsesí teenagerů a šťavnatý rock’n’roll, jsou již dávno legendární. Stejně tak alba jako School’s Out, Billion Dollar Babies, Hey Stoopid nebo epický projekt Welcome To My Nightmare. Po třiceti šesti letech se Cooper rozhodl vydat jeho pokračování nazvané Welcome 2 My Nightmare.

Při této příležitosti Rock & Pop dostal možnost exkluzivní audience u Alice Coopera v Berlíně. Místo ve strašidelném zámku se vše odehrává v krásném hotelu Soho z 20. let. a ochranka mě doprovází do šestého patra do pokoje 37. V rozlehlé místnosti, kde se mísí moderna s výmarským stylem, přichází sám král temnot: Alice Cooper. Černé tričko, masivní stříbrný kříž, bílé boty. Vypadá ve formě. Žertuje, pomrkává a pouští se do dlouhých úvah jdoucích napříč uměleckými disciplínami a jeho bohatou kariérou a neváhá komentovat ani své kolegy umělce.

Frank Zappa to nechápal

Můžete představit Welcome 2 My Nightmare?

Je to noční můra, která hází člověka z jednoho místa do druhého. A zároveň se to během snění zdá logické. Jinými slovy, v této noční můře je Alice v pádícím vlaku. Neví, jak se tam dostal. Podle všeho je poslední na Zemi. Načež zjistí, že ve vlaku je církevní shromáždění. Pak zajde na disco a na mejdan na pláži. Znáte to, probudíte se a celý sen nedává smysl. (smích) Je to celé absurdní. Ve stylu „Co sakra dělal Bob Dylan na rodeu?“... Snažil jsem se napsat písně, které se neopakují a jsou každá trochu v jiném stylu. Jedna zní jako Tom Waits, druhá jako Rolling Stones, jedna jako Beatles, jedna jako Beach Boys. Producent Bob Ezrin se vždy snaží ze mě dostat všechno možné, rozdílné hlasy. Pokaždé říká: „Tohle je tvůj normální rockový hlas, to zkusíme párkrát. Ale pak taky zkusíme zpívat výš, níž. Pak punkový hlas, pak zasněný hlas.“ V tom je Bob skvělý. Je jako George Martin (producent The Beatles – pozn. aut.).

Ohromný přínos Boba Ezrina vaší hudbě je nesporný. Skoro to vypadá, jako by byl právoplatným členem Alice Cooper Bandu...

Opravdu to tak bylo. Měl hodně do činění s tím, aby se Alice Cooper stal Alice Cooperem. Minimálně stejně jako kapela. Měl vizi toho, co by Alice Cooper mohl být. Sami jsme netušili, že bychom se mohli stát tak velcí a silní. Mysleli jsme si, že budeme taková zábavná obskurní show. Velmi divadelní a dost nebezpečná. Ale nikdy nás nepadlo, že bychom mohli mít hity číslo jedna. A to Bob udělal s deskami School’s Out a Billion Dollar Babies. Ostatní producenti se báli pustit se do práce s námi. Bob přišel a prohlásil: „Držte hubu a hrajte, bude to vypadat takhle a konec!“ My jsme nikoho neposlouchali, ani Franka Zappu. Ale z nějakého důvodu jsme poslouchali Boba Ezrina.

Přitom byl strašně mladý, bylo mu tehdy teprve devatenáct.

Ano! A neměli jsme žádný důvod ho poslouchat. Až na to, že přišel s dost podivným úhlem pohledu. Je to klasický pianista, má zmáknutou klasickou hudební teorii. My byli pouliční rockeři, kteří poslouchali divnou hudbu. A on to všechno dal geniálně dohromady. Vždycky říkal: „Všichni vás, kluci, milují, ale... Když posloucháš Doors, okamžitě poznáš, že to jsou Doors, mají snadno rozpoznatelný zvuk a osobitost. Když slyšíš Rolling Stones, znějí jako Rolling Stones. Ale když poslouchám Alice Coopera, slyším slušnou psychedelickou kapelu, jenže pořád tomu chybí charakteristický rukopis.“ To vše se změnilo s Love It To Death. To je naše první opravdové album a lidi hned měli jasno, že to je Alice Cooper.

První dvě desky jste nahráli pro label Franka Zappy Straight. Jaká s ním byla spolupráce?

Frank byl skvělý. Byl fascinován tím, že jsme skupina pocházející z Arizony, protože tam není absolutně žádná hudební scéna. Přišli jsme a hráli jsme tyhle dvouminutové písně, kde v každé bylo snad pětačtyřicet změn, a on říkal: „Já to nechápu!“ (smích) A já na to: „To je dobře, nebo špatně?“ Frank odvětil, že dobře a že se mu líbí, že to nemůže pochopit. Říkal, že nás chce podepsat, ale nechce nás produkovat. Že prý bude úplně stačit, když to zahrajeme naživo ve studiu, protože nikdo prý nebude věřit, že jsme schopní tohle všechno zahrát na jeden zátah. Nám se pro změnu líbilo, že s námi chce pracovat, protože všechny ostatní společnosti se nás bály. Nechtěl další Strawberry Alarm Clock, Electric Prunes nebo Music Machine. Chtěl něco psychotičtějšího, což byl skvělý kompliment. Navíc – Frank Zappa! Říkalo se mu génius rockové hudby. Všichni včetně Beatles ho měli za génia. A tenhle člověk nás má rád? To nám dodalo sebevědomí. Ty dvě desky, Pretties For You a Easy Action, naprosto propadly, ale byli jsme u Franka, to nás nastartovalo a otevřelo nám dveře.

James Bond a úpadek současné hudby

Všichni v kapele jste byli hudebně dost otevření, že?

Poslouchali jsme Johna Barryho, West Side Story, Guys And Dolls, soundtrack k bondovce Diamanty jsou věčné, Stockhausena nebo rané Pink Floyd. Měli jsme jejich The Piper At The Gates Of Dawn. Nikdo je tenkrát neznal, kromě nás, protože jsme měli tu desku z dovozu. Líbilo se nám, jak jejich hudba nedává smysl. Díky tomu jsme s nimi později byli velmi dobří kamarádi. Taky se nám moc líbily různé melodie a znělky z televizních seriálů. Udělali jsme třeba píseň Caught In A Dream o chlápkovi, co má sen, že je špión. Nahráli jsme tři kytary. Jedna hrála znělku z I Spy, druhá znělku z Man From U.N.C.L.E. a třetí ten hlavní motiv z Jamese Bonda. Všechno to do sebe nádherně zapadalo a byla z toho úplně nová znělka!

Je pravda, že píseň Man With The Golden Gun měla být ústřední písní bondovky stejného jména?

Je to tak. Sice jsme to odevzdali snad o den pozdě, ale počítalo se s tím. Jenže především producent Cubby Broccoli byl posedlý tím, že písně k bondovkám mají zpívat jen holky. To, že Live And Let Die nazpíval Paul McCartney, byla výjimka a podle všeho se to Broccolimu nelíbilo. Nejspíš by tu naši píseň vzali, kdybych odstranil svůj zpěv a dal místo něj Lizu Minelli, která tam zpívá v pozadí... Srandovní je, že Christopher Lee (britský herec proslulý rolí Draculy, ale také hlavní padouch v oné bondovce – pozn. aut.) to slyšel a říkal: „Takže jsem si nechali píseň od Lulu místo tohohle? Verze od Alice má všechno, úplně slyšíš exploze a helikoptéry!“ (smích) Ale o nic nejde. V podstatě jsme udělali bondovskou píseň, akorát že vyšla jen na naší desce.

Jak vlastně vznikla postava Alice Coopera? Vypadá to, že jste posbíral všemožné kousky a inspirace, dal to dohromady a okamžitě to u mládeže rezonovalo.

Po pravdě řečeno, ani přesně nevím. Prostě to tak nějak vyplynulo. Mám svůj způsob práce. Když píšu texty, přemýšlím o tom, jak to bude vypadat na pódiu. Nejspíš by ze mě byl dobrý autor her pro Broadway, protože když píšu, už vidím, jak by to mělo být zahrané a v jakých kulisách. Text je pro mě hlavní. Jde taky o to, že když něco napíšeš, abys to pak na pódiu mohl udělat. Ale nejdřív musíš uvařit dort, a to je hudba. Moje generace – David Bowie, Elton John a ostatní – jsme byli odkojeni Beatles. To byl největší vliv. Poslouchali jsme je pořád a učili se. Tenkrát jsme se opravdu soustředili na psaní písní. Muselo to být opravdu dobrých tři a půl minuty! Byla ohromná konkurence, během týdne vyšlo tisíc desek a pouze jedna šla do Top 40. A soutěžil jsi se Supremes, Simonem & Garfunkelem, Rolling Stones... i Elvis byl ještě v hitparádě. Nešlo vydat píseň s blbým riffem a řevem. Když slyším současnou hudbu, mám pocit, že se autoři moc nesoustředí na psaní písniček. Ale když posloucháš Ozzyho, Aerosmith nebo Bowieho, dojde ti, kolik je tam melodií.

Nemyslím si, že to, co dělám, je tak moc o make-upu, postoji, gilotinách nebo hadech. Je to o písničkách a melodii. Mám pocit, že od generaci ke generaci je to slabší a slabší. Vemte si padesátá léta a všechny ty klasiky, šedesáté roky, kdy to bylo doslova narvaný – a pro sedmdesátá léta platilo to samé. Vletech osmdesátých to už začalo klesat. Kapely zosmdesátek se učily od nás. Předává se to, a tak skupiny z 90. let se učily od těch z 80. let a pomalu se to ředilo. Dnešní kapely by se měly vrátit k Beatles a je jedno, jaký hrajou žánr. Foo Fighters jsou dobří, Jack White taky skládá dobře, ale když je posloucháš, znějí jako skupiny ze 70. let. Všechno to je retro – nicméně jsou dobří, protože se vrátili. Jenže ostatní skupiny, které nebudu jmenovat, jsou naprosto zbytečné. Kapely by měly rockovat, psát dobré písně, mít energii a umět udělat show. Místo toho je to sračka, anebo ještě hůře – muzikanti jsou nudní a oblečení a ostříhaní jako obyčejní lidé. Řikám si: Proč chtějí být vrock’n’rollu? Je zajímavé, že dneska sílu a nasazení mají holky. Lady Gaga, Keisha, Katy Perry. Dělají něco divadelního, co je zábavné sledovat. Rihanna, Beyoncé, Shakira, všechny tyhle holky mají obrovskou show, kdežto všichni kluci mají malou show. A to mluvím jenom o popu! Pak tu jsou lidi, kteří se bojí být chlapama a rockovou skupinou. To naše kapela se toho nebála. Zajímali jsme se o ženský, peníze, auta... Rock’n’roll byl zábavný, ale ta nová vlna je prostě slabá. Myslel jsem, že to nikdy neřeknu, ale takoví Panic! At the Disco jsou proti nim Beatles. Dobrým příkladem je, že poslední mladá záležitost, která se mi líbila, byli Jet z Austrálie, protože jsou jak opilá hospodská kapela. (smích) Slyšel jsem jejich desku a povídám: Sakra, to je ono! (Cooper začne zpívat refrén k jejich Are You Gonna Be My Girl a imituje i kytaru – pozn. aut.) Prosím, ať je víc takových skupin. Když jsem se s nimi setkal, připomínali mi Small Faces. Vtipní kluci, kteří rádi pijou a rádi hrajou.

Nikdy se nevzdat, nikdy neustoupit!

Kontroverzí jste si svého času užil dostatečně. V čem se to dnes podle vás změnilo?

Myslím, že se politická korektnost dotáhla příliš daleko. Všichni se bojí být individualitou. Ale já to jen tak neopustím. Za svými posledními deskami si stojím, protože mají názor. Vždy jsem si kladl za čest obklopit se velmi dobrými kytaristy a bubeníky. A vždycky, když je vezmu do studia, tak jim říkám: „Chlapci, já nehraju měkký rock. Já hraju detroitský rock!“ Takže když se mnou hraješ, musíš do toho dát všechno a rozjet peklo na zemi. Možná že se některá má novější alba neprodávala jak by měla, ale nestydím se za ně. Moje publikum si je koupilo, a to je hlavní. Mám to štěstí, že jsem ve stadiu, kdy už nemusím vydávat desky, abych vydělal peníze. Dělám je už pro svoje fanoušky. Jsem velmi rád, že se poslední album lidem líbí. Je tam jak stará esence, tak nová místa, nové světy. Vždy to tak budu dělat, nikdy neustoupím. Budu ten poslední člověk, co by chtěl, aby se hudba hrála víc potichu. Přesně naopak! (smích)

Byl jste jedním z prvních muzikantů, kdo pro svou prezentaci začal využívat video a film. Tušil jste už tenkrát, kam spojení hudby a obrazu směřuje?

Když vroce 1975 vyšlo Welcome To My Nightmare, rozhodli jsme se natočit video celého vystoupení. Přišel za námi jeden chlapík, že prý má něco nového a že se to jmenuje video. My na to: Co to je? A on povídá, že to je jako film, ale je to okamžité a editování není tak těžké. Natočili jsme to v Torontu s Vincentem Pricem (hororová ikona, ztvárňující na desce Vypravěče – pozn. aut.) a pracovali jsme na tom asi deset dnů. Celý projekt nás stál asi 20 000 dolarů, což vzhledem ktomu, jak výsledek vypadá, není moc. Protože nikdo nevěděl, o kolik peněz si říct, byl to experiment. Poté, co jsme to dodělali, jsme to ale neměli kde pouštět. (smích) MTV byla naprosto vnedohlednu... Ale video pro nás bylo jako stvořené. Cokoliv vizuálního pro nás bylo velmi dobré. Když přišlo 3D, tak jsme na Halloween udělali show v Londýně a bylo to perfektní. Meče a hadi vyjížděli do publika, hlavy se kutálely... Vnašem případě to funguje. Tuhle jsem viděl nějakou skupinu, co natočila koncert ve 3D, a přitom se ani nepohnula.

Na Welcome 2 My Nightmare máte řadu zajímavých a nečekaných hostů. Podle čeho jste je vybíral?

S Bobem Ezrinem pracujeme tak, že vše podřizujeme příběhu. Když jsem přizval Keishu, řekl jsem jí, ať zapomene na pop a své hity. „Chci, abys teď byla Ďábel na mém albu. Teď jsi rocková zpěvačka a napíšeme píseň, kde se můžeš opravdu odvázat.“ Ukázal jsem jí, jak to zazpívat. A bylo to skvělé, protože ona to milovala. Prostě hrála roli ve filmu. Pak tam je Vince Gill, což je velká hvězda country. Říkal jsem mu: „Vinci, máš dvacet sedm cen Grammy na svém kontě? Tak na ně zapomeň, teď jsi rock’n’rollový kytarista.“ Vzal si Telecaster a naprosto nás rozsekal. Protože to má rád, tenhle styl à la Jeff Beck.

Komentovaná diskografie

TEXT JAN PETRIČKO

Pretties For You (Straight, 1969)

Alice Cooper bylo tehdy nejen umělecké jméno frontmana Vincenta Furniera, ale i název regulérní kapely, jejíž debut zaštítila nezávislá nahrávací firma Franky Zappy. Vane zněj psychedelický odér a první nesmělé náznaky groteskní rockové formy. První singl Reflected byl později přepracován jako Elected.

Easy Action (Straight, 1970)

Dosud marné hledání charakteristického zvuku a projevu. Podobně jako debut, je i druhé album komerční propadák, zvuk spíš připomíná televizní a rozhlasové reklamy.

Love It To Death (Warner Bros., 1971)

První deska u velkého labelu, schopný producent (Bob Ezrin) a první skutečný hit – I’m Eighteen. Vše dohromady představuje první náznak průlomu do první rockové ligy, 35. místo vžebříčku respektovaného Billboardu znamená pro ústřední postavu kapely ostrý start vkariéře.

Killer (Warner Bros., 1971)

Železo se má kout, dokud je žhavé, proto další album tak brzy po předešlém. Až to nebylo zamýšlené, stala se tato deska nečekaně jakousi biblí pra-punku. Jello Biafra natočil coververzi Halo Of Flies a Johnny Rotten dodnes považuje toto album za nejlepší, co kdy bylo natočeno.

School’s Out (Warner Bros., 1972)

Kašírovaný nihilismus, okázalé klaunství, vzdorná revolta a titulní velehit, který se stal základním kamenem pozdějších Cooperových koncertů a dnes patří mezi rockovou klasiku. Zajímavost? Původní vinyl byl uvnitř vnějšího přebalu zabalen vdívčích kalhotkách.

Billion Dollar Babies (Warner Bros., 1973)

Vrcholný závěr Cooperovy spolupráce sEzrinem. Koncepční drama má vše, co by měl vykazovat správný glam rock: pompu, okázalost, provokaci, fantaskno. Prodejně platinová deska je možná nejlepší vcelé kariéře mírně potrhlé Aličky Cooperové a této parádě vévodí energický hit No More Mr. Nice Guy.

Muscle Of Love (Warner Bros., 1973)

Poslední deska pod hlavičkou Alice Cooper Band má znovu koncepční linku, která sleduje bolestné dospívání fiktivního hrdiny na odlidštěných ulicích New Yorku. Poprvé se o Cooperovi začíná mluvit jako o představiteli tzv. shock rocku.

Welcome To My Nightmare (Atlantic, 1975)

Návrat Boba Ezrina na producentský (a rovněž i instrumentální a aranžérský) post a první oficiální sólové album Alice Coopera. Opět inscenační koncept, obrážející nevyrovnaný psychický stav chlapce jménem Steven. Signifikantní skladba: Only Women Bleed. O rok později album představeno i jako koncertní film. Jedním zhostů alba je i charizmatický představitel mnoha hororových rolí Vincent Price.

Alice Cooper Goes To Hell (Warner Bros., 1976)

Album působí jako tematické pokračování předcházející desky, scénář a koncept je dílem uměleckého triumvirátu Cooper, Ezrin a kytarista Dick Wagner.

Lace & Whiskey (Warner Bros., 1977)

Po temných dramatech tentokrát volí Cooper odlehčené téma a bere na sebe karikaturní masku přiopilého soukromého detektiva jménem Maurice Escargot. Fanoušci, kteří se dosud nenabažili gilotin, elektrických křesel, marionet a živého škrtiče, album odzívají. Nepomůže ani kvalitní singl You And Me.

From The Inside (Warner Bros., 1978)

Nelze pobýt vnewyorském sanatoriu, léčit se zalkoholové závislosti a nezaznamenat tyto zážitky na dlouhohrající desku. Náměty sCooperem navíc zpracoval a sepsal dvorní textař Eltona Johna, renomovaný Bernie Taupin.

Flush The Fashion (Warner Bros., 1980)

První desítku vrockové branži oslavuje Cooper album, jehož produkci svěřil Royi Thomasovi Bakerovi, známému zpozdějších spoluprací smnoha špičkovými jmény zbranže – od Guns N’ Roses přes Yes až po Ozzyho. Definitivní Cooperův odklon od psychedelického kabaretu kmainstreamu a nové vlně.

Special Forces (Warner Bros., 1981)

Alice Cooper se nachází vkomerčním a uměleckém vzduchoprázdnu. Zdá se, že vrchol má již dávno za sebou a restart se mu nepodaří ani stímto albem, které se snaží vyšperkovat coververzí Seven And Seven Is od bývalých amerických multikulturních rockerů Love.

Zipper Catches Skin (Warner Bros., 1982)

Tentokrát si protagonista produkuje album sám a výsledkem je energický rock snepřeslechnutelnýmipunkovými a postpunkovými vlivy. Textově Cooper nabírá zještě ostřejšího cynismu a sarkasmu.

Dada (Warner Bros., 1983)

Sám Cooper tuto desku považuje za konec svého těžkého období, kdy se dostával zhluboké mentální propasti. Znovu mu zde vypomáhá jeho strážný anděl Bob Ezrin a singl I Love America dává tušit, že Cooperovo renomé a umělecký potenciál by přece jen ještě nemusely vyšumět do ztracena.

Constrictor (MCA, 1986)

Po tříletém odmlčení a snástupem popově zaměřeného hard rocku Guns N’ Roses, Whitesnake, Poison a dalších hledá Alice svou novou parketu. Vždyť je mu teprve dvaačtyřicet. Zhutňuje sound kapely mladou krví, výhrou je pro něj především kytarista Kane Roberts.

Raise Your Fist & Yell (MCA, 1986)

„Zvedni pěst a křič“ – Alice je možná už přece jen poněkud starý, aby si hrál na tribuna mladé generace, ale chuť psát melodické písně se silnými refrény jej neopustila. Stěžejní opus Prince Of Darkness odkazuje na fakt, kdo že je tu stále nekorunovaným Princem temnoty.

Trash (Epic, 1989)

Pro jedny definitivní zrazení experimentálně psychedelických kořenů, pro druhé oživení spícího monstra. Ruku vruce shitmakerem záplava chytlavých šlágrů, počínaje Poison přes House Of Fire a Bed Of Nails konče. A hromada vokálních a instrumentálních hostů, od Jona Bon Joviho přes Stevena Tylera nebo Stevea Lukathera až po Richieho Samboru.

Hey Stoopid (Epic, 1991)

Znovu přemíra hostů (např. Ozzy Osbourne, Steve Vai, Slash aj.), ale jen dva kompoziční příspěvky Desmonda Childa. Ovšem titulní ultrahit a Feed My Frankenstein dávají vzpomenout na hity přece jen poněkud nabitější Trash.

The Last Temptation (Epic, 1994)

Vlna takzvaného hair metalu už je dávno minulostí, vládne nová generace garážového rocku včele sNirvanou a Soundgarden. Alice se znovu vrací ke koncepčním příběhům a snaží se návazat na své někdejší undergroundové šoumenství. Comicsový guru Neil Gaiman příběh doprovodí uhrančivým příběhem ve stylu Vrány.

Brutal Planet (Spitfire, 2000)

Doposud jednoznačně nejdelší pauza mezi Cooperovými alby. Nová doprovodná kapela (s bubeníkem Ericem Singerem) a nový kreativní tým, posílený producentem a skladatelem Bobem Marlettem (mj. Black Sabbath). Slušná deska stárnoucího rockera.

Dragontown (Spitfire, 2001)

Sázka na údernější a tvrdší styl zůstala někde na půl cestě. Na jedné straně nejlepší postavení na žebříčku na posledních 10 let, na straně druhé absence výraznějšího hitu. Zajímavost: bicí tentokrát otlouká respektovaný Kenny Aronoff, technik kpohledání.

The Eyes Of Alice Cooper (Spitfire, 2003)

No ano, oči Alice Coopera. Již ne tak pronikavé a uhračivé jako před patnácti dvaceti lety, ale přesto stále fascinující. Návrat khardstreetrockové platformě dřívějších alb. I sErikem Doverem, kytaristou, zpěvákem a skladatelem, známým zdřívější spolupráce se Slashem.

Dirty Diamonds (Spitfire, 2005)

Zbyl kytarista Ryan Roxie, jinak doprovodný band znovu od základu překopán. Střídání balad a ostrých kousků nezabírá jako na předcházejících albech. Rovněž texty již nejsou tak podněcující a často sklouzávají do banality.

Along Came The Spider (SPV, 2008)

Kšedesátinám si Alice nadělil studiové album spořadovým číslem 25. Mix poctivého pop metalu nebyl načasován nijak zle vzhledem kfaktu, že se po žebříčku vyšplhalo nejvýš od desky Hey Stoopid. Starý bard stále táhne a vůbec ne jako pouhá karikatura sama sebe. Vkompozici Wake The Dead slyšíme rovněž šedesátníka Ozzyho Osbourna.

Welcome 2 My Nightmare (Bigger Picture, 2011)

Pietní ohlédnutí za svým patrně nejlepším albem uchopil Cooper dravě a hladově. Jako by se zastavil čas, znovu registrujeme šedou eminenci Boba Ezrina, své služby nabídl po delší době i Desmond Child. Pikantní je i nostalgický návrat některých členů dávné Cooperovy kapely.