Tom Waits- Nečekaně excelentní návrat

30. 1. 2012 - Poslední dobou se Tom Waits nezdál být příliš ve formě. Sice stále vydával korektní, ale nijak fascinující alba a skoro měl tendenci se uzavírat do karikatury, hraničící s autoparodii. Je velmi příjemným překvapením, že nová deska Bad As Me je po dlouhé době opravdu excelentní. Jako by se na tomto sedmnáctém albu jedenašedesátiletému Waitsovi po čtyřiceti letech muzicírování znovu vrátila inspirace.

Zlomené srdce a špatné játra

Uměleckou dráhu Toma Waitse lze rozdělit na dvě období. První začíná na konci 60. let, kdy se Waits zjevil coby jakýsi neobeatnický trubadúr přehrávající svou roli jazzové bohémy, přísahající na jazz, folk a tulácké báchorky. Je obdivuhodné, jakým způsobem naprosto odmítl svou dobu a zcela se přimkl k hudbě a životnímu stylu z úplně jiných časů. Jak sám slavně prohlásil: „Nebyl jsem nadšen z Blue Cheer, a tak jsme si našel alternativu. I když to byl Bing Crosby. “ I když omezen na relativně malé obecenstvo, s první deskou Closing Time z roku 1973 se začíná rychle profilovat jako nadaný skladatel. Jeho písně jsou přebírány The Eagles (Ol’ ’55), Timem Buckleym a Bette Midler. Následné desky jako The Heart of Saturday Night a Small Change mu zaručují kultovní status a Waits se společně se svým kumpánem Chuckem E. Weissem a tehdejší snoubenkou Rickie Lee Jones naplno oddává nočním dobrodružstvím okolo slavného Tropicana hotelu. S dalšími deskami Blue Valentine, Foreign Affairs a Heartattack And Vine naplno rozjíždí jazzový zvuk Hollywoodu 40. let, vyvolává duchy Jacka Kerouaca a Neala Cassidyho, opilecky žvaní, vytáhne rhythm and blues nebo jen tak drnká na piano. Tato alba vždy obsahují silné momenty (Jersey Girl, On The Nickel, The Piano Has Been Drinking nebo I Never Talk To Strangers či všeříkající Christmas Card From A Hooker In Minneapolis), ale celkově jde o dost nevyrovnané kolekce, přes svoji poetičnost až podivně repetitivní a hudebně dost konvenční a příliš zahleděné do mytologické minulosti. Bukowského image městského jazzbo (jazz bohème) klošárda přísahajícího na Dr Johna, Wolfman Jacka a Louise Armstronga, který mezi písněmi příliš mluví, začala být poněkud svazující. Zajímavé věci mají teprve přijít.

„Když řeknu svému muzikantovi, aby vzal do studia svou yamahu, tak mám na mysli jeho motorku a ne kytaru.“ (Tom Waits)

Jeho druhá umělecká etapa začala, když se setkal se svou budoucí ženou Kathleen Brennan při práci na soundtracku k filmu One from the Heart v roce 1980. Podle všeho Brennan Toma doslova zachránila, vztyčila kolem něho hradbu mezi jím a jeho barovými kamarády, poskytla mu jak rodinné, tak finanční zázemí, zklidnila celkový chaos a Waits dokonce přestal pít. Takto vyzbrojen se rozhodl radikálně změnit svou tvorbu. Pod vlivem Captaina Beefhearta se rozhodl snoubit orchestrální bizarnost Nino Roty a kabaret Kurta Weilla s nekompromisním až avantgardním experimentátorstvím, to celé vykřičené chraplavým hlasem intenzity Howlin’ Wolfa. Album startující tuto osobní revoluci, Swordfishtrombones z roku 1983, je umělecký triumf. Kvalitní písně, železné perkuse vedené basou, marimba, zneklidňující zvukové krajiny a texty plné surrealistických historek vycházející z tradice pábitelství, beatnické poezie, prastarého žargonu a mytického amerického primitivismu. Následný Rain Dogs je naprostý vrchol, kde se Waits noří do newyorského podsvětí a hudby všemožných emigrantů – polky, tanga, rumby, tarantelly. A to navíc s novátorským kytaristou Marcem Ribotem a Keithem Richardsem, kteří přidávají sílu už tak kvalitnímu materiálu, který Waits odsípává a vyje z kanálu přímo ke hvězdám. Tuto trilogii uzavírá fascinující Franks Wild Years z roku 1987, kde se vrací obskurní jazz. Jak hysterický Nino Rota s perkusemi ze šroťáku s bandou opilých kostlivců a řevem pomateného satyra.

Následně Waits ve filmech a především na pódiích naplno rozjel svou personu karnevalového baviče a podivínského vizionáře, který má více masek a rolí než cirkusové obludárium. Při vší úctě ale víceméně paroduje a vykrádá sám sebe. Někdy to stále funguje skvěle (Bone Machine nebo spolupráce s W.S. Burrougsem Black Rider), někdy o dost méně (Mule Variations). Vypadalo to, že si Waits našel svůj recept a bude se ho držet zuby nehty až do nepříliš vtipných konců.

Vášnivá, zábavná i vážná

Následné počiny Alice, Blood Money, Real Gone a trojCD Orphans (Brawlers, Bawlers & Bastards) byly slušné, vždy obsahovaly nějakou zatoulanou perlu, ale Waitsovy triky a kouzla začínaly být ohrané, nucené a předvídatelné. Je tedy opravdu velkým překvapením, že nová deska Bad As Me je nečekaně excelentní, vášnivá, zábavná i vážná. Také se na ní čekalo sedm let. Nahraná v jeho vlastním studiu-llaboratoři v severní Kalifornii a spolusložená a spoluprodukovaná manželkou Kathleen obsahuje silné písně vycházející z blues, rockabilly, rhythm & blues, tex mex garáže a jazzu. Ale vše je pomačkané, zpívané posedlým hlasem, šustí a praskají tu vinylové desky a straší tu bizarní perkuse a ještě podivnější kytary. Nemluvě o pianu jak ze saloonu, banju a podivných pazvucích. Podle Waitsových slov byly nové písně „nahrané za rozumně krátkou dobu a ihned nahrané. Vždy se to jeví jako pečivo nebo ryba. Lidé chtějí vědět, zda jsou čerstvé.“

Album začíná saxofony stíhaným songem Chicago, přejde se na gospel v Raised Right Men nebo k odzbrojujícímu milostnému vyznání v Kiss Me. Na otázku, jak nahrává své písně, Waits odpovídá jako vždy v náznacích: „Mám teorii, že samy písně nemají rády, když jsou nahrané. Pokud nejsi opatrný, můžeš vše během nahrávání pokazit. Vždy jsem si myslel, že písně žijí ve vzduchu. Když otevřeš okno, mohou připlout, dostanou se ti do ucha, druhým uchem vylezou a skončí vrádiu. Pomatuju si, že když jsem pracoval vrestauraci a zametal kolem jukeboxu, říkal jsem si, jak se tam asi ty písně dostaly.“ Přestože hudba Toma Waitse často evokuje zakouřené noční bary a ony hodiny mezi člověkem a vlkem, umělec překvapivě preferuje nahrávání hned po ránu. „Myslel jsem si, že skvělé desky byly natočeny ve tři ráno. Až do té doby, než jsem se sám snažil nahrávat ve tři. Probíhalo to ve stylu: ,Promiň chlape, ale ujelo mi to. Jsem už vyčerpaný.‛ V 9:30, v 10 hodin ráno ještě nikdo nic neslyšel a je čistý. Většina muzikantů vtu dobu ještě ani nesnídala, takže tohle je jejich snídaně.“

Já dostanu své uspokojení!

Na desce nechybí geniální kytarista Marc Ribot a starý kámoš Keith Richards, který pěje baladu Last Leaf. „Keith opravdu umí zpívat. Společně zpíváme: ,Jsem poslední list na stromě. Podzim všechny ostatní odnesl. Ale mě si nevezme.‛ Má velmi country hlas. Zkusili jsme to párkrát a už to bylo,“ vysvětluje Tom, který zmiňuje pány Jaggera a Richardse v písni Satisfied, kde za riffů Richardse vyřvává svou touhu po satisfakci. „Tak nějak to vyplynulo. Pokaždé, když slyším Satisfaction, říkám si, že pokud oni nedosáhnou uspokojení, tak potom už nikdo. Pořád jsem o tom vtipkoval. A nakonec jsem to pojal vduchu Sakra, pánové já své uspokojení dostanu! Je to tak trochu tiráda.“ Pomalá a dost strašidelná píseň Talking At The Same Time spojuje dnešní krizi stou americkou ve 30. letech minulého století. Get Lost je šílené rockabilly, kde září David Hidalgo z Los Lobos, zatímco Face To The Higway je blues zvěstující apokalypsu a Back In The Crowd country balada s mariachi nádechem.

Písněmi prochází řada pitoreskních postav, které smutně někam odcházejí (například na vojnu), krachují, trápí se. Jediným jejich možným spasením je zde láska, která zůstává bez cynismu. Deska s grácii a akordeonem končí na New Year’s Eve. A posluchač zůstává okouzlen. Je skvělé vidět, že Tom Waits zůstává relevantním umělcem, co má stále co říct a neskončil v muzeu voskových figur. Znové desky, stejně jako z celé Waitsovy kariéry, je cítit ohromná tvůrčí svoboda, absolutní nechuť ke kompromisům a odhodlání dělat si co se mu zlíbí. V tomto se ještě blíže přibližuje ke svým věčným idolům z mládí.

Tom Waits hercem