The Black Keys: z dodávky až na špičku světa

1. 2. 2012 - Křesající duo z Ohia dovedlo svoje garážové blues s punkovou energii až k milionovému prodeji a soškám Grammy. Nové, v pořadí sedmé album El Camino je zatím nejpřístupnější a nejchytlavější položkou v diskografii The Black Keys. A dost možná i jejich nejlepší. O nějaké tendenčnosti, snaze podbízet se a měknout nemůže být řeč.

Rozšířit svůj horizont

Od svých začátků kolem roku 2001 se pánové Dan Auerbach (zpěv, kytara, plnovous) a Patrick Carney (bicí, hipsterské dioptrické brýle) drželi lo-fi přístupu, puristických elekto šoků a přísahali na dřevní blues a garážové kapely. Klubová záležitost, které se dostalo ohlasu v hype kruzích a srovnání s The White Stripes. Ale jejich přístup je méně okázalý, méně pop artový, dělničtější a bez jasného hitu. Zkrátka kultovní kapela, která odehrává dech beroucí koncerty, jen tak natočí EP klanící se bluesmanovi Junioru Kimbourghovi a produkuje renegátské skupiny jako jsou Buffalo Killers, fantaskní Brimstone Howl nebo velmi hendrixovské Radio Moskow.

Velký zlom přichází v roce 2008, kdy se The Black Keys rozhodli přidat více barev, rozšířit svůj horizont a zkusit velký skok k novým, moderním končinám pod taktovkou producenta Danger Mouse z Gnarls Barkley. Výsledek nazvaný Attack And Release dopadl tak nějak napůl. Poté, co si každý z Black Keys ukojil své sólové choutky, se pánové s ještě větším odhodláním vrátili. Brothers aneb druhá kolaborace s Danger Mousem je naprostý triumf, kde se mísí pot Motownu a glamová lehkost s osudově těžkými kytarami a funkem z montážní linky problémů. Byl to nevídaný celoplanetární úspěch, pět Grammy („Nic to pro nás neznamená. Nikdy jsme si nekoupili desku, protože vyhrála Grammy,“ nechal se slyšet Auerbach) a obálky časopisů. Novinka El Camino byla tedy ostře očekávaná.

Black Keys se nedávno přestěhovali z města pneumatik Akronu do Nashvillu. „Cítím se na toto místo velmi napojený, protože tu je spousta lidí, co hrajou hudbu a jsou v tom velmi úspěšní a dobře si z toho žijí. A i kdyby tomu tak nebylo, stejně by ji dělali,“ vysvětluje Dan. „Hudbu chci dělat až do smrti a vím, že to ti lidé mají stejně. Takový pocit nemám, když se potkám s hudebníky v Los Angeles.“ Což pro umělce tak silně spjaté s lokální scénou není zanedbatelná změna... V Danově studiu Easy Eye Sound se na jaře pustili do práce.

Kytara krvácí do mikrofonů bicích

Název El Camino odkazuje jak na oblíbenou dodávku, ve které (přestože údajně zapáchala močí) The Black Keys objeli štace po Státech s průměrnou návštěvností pouhých pětadvaceti hlav, tak na španělské slova znamenající cestu, dráhu, ale také jít svou cestou, po své práci nebo být na nejlepší cestě. Už při přípravách na nahrávání dvojice připouštěla větší rockovou inspiraci. Starý rock’n’roll, rockabilly, The Clash a Cramps. „Nikdy jsme tak rychle nehráli,“ popisuje Dan. „Nová deska nezní jako Brothers. Nemá ten soulový feeling. Je to intenzivnější a sviští to. Je to návrat k jednoduchosti.“ Produkce se opět ujal Brian Burton neboli Danger Mouse. Podle Auerbacha to byla celkem logická volba: „Rozumí všemožné hudbě, ve které jedeme. Má skvělé nápady ohledně melodií a struktur písní. Pro něj je vše o písni.“

Deska začíná pilotním singlem Lonely Boy. Rozjeté tempo, divoký zvuk a do mozku se zarývající refrén. „Je to jedna z prvních věcí, co jsme nahráli. Skoro každá píseň je postavená na živých bicích a kytarách nahrávaných v jedné místnosti. Kytara krvácí do mikrofonů bicích... Je to dost surové,“ komentuje Dan. Jakoby Black Keys nádherně syntetizovali nápady předešlých opusů (ženské sbory, rozviklané varhany a zahuštěné basy), ale zběsileji a divočeji. V druhé části se line lascivní, nonšalantní groovy atmosféra. Jako u The Rolling Stones v období Miss You, kdy se jali ironicky znásilňovat disco a taneční hudbu z ghetta. Pak znenadání Black Keys opravdu přitvrdí. Na Gold On The Ceiling se tleská a připomíná to ze řetězu utržené The Sweet. Píseň Little Black Submarines je naopak vážnější, epičtější s akustickým otevřením, smutkem, který se náhle tvrdě zvedne a končí v instrumentálním tornádu. „Nahráli jsme to čtyřikrát nebo pětkrát pokaždé úplně jinak. Pořád jsme začínali úplně znova. Verze, kterou jsme ponechali, je podivná. Začíná jak folk a končí jak Black Sabbath.“ Run Right Back pro změnu transmutuje riff z falešně náboženské extáze Spirit In The Sky. Garážový sekanec Money Maker disponuje úchvatným breakem, kde se mísí wah-wah pedál a talk-box. Vrcholem alba je bezesporu Nova Baby se šlapajícím rytmem, vílami tančícími na varhanách, zasněnou melodii a kosmickým sólem.

Reklama ano, muzikál ze středí ne

Black Keys se tímto katapultovali mezi velké, důležité skupiny nového tisíciletí. Úspěch ale pány Auerbacha a Carneyho nijak zvlášť nezaskočil a jak sami naznačují, spíše si ho poté, co si prošli pouští, užívají. „Vzali jsem to předlouhou cestou, abychom se dostali tam, kde jsme teď. Je velmi cool být ve třiceti se svým nejlepším kámošem a dělat s ním hudbu,“ říká Dan. „Zažili jsme všechno. Jezdili jsme tisíc mil, aby nakonec na náš koncert nikdo nepřišel. Nemluvíme předtím, než hrajeme. Nezkoušíme před nahráváním. Prostě do toho po hlavě skočíme.“ Kapela odolává krizi jak může a nemá problém umístit svou hudbu do reklam, televizních seriálů, filmů a videoher. „Nikdo nekupuje desky. Měli jsme rádiové číslo jedna ( Tighten Up – pozn. aut.) několik týdnů a naše deska horko těžko získala zlatou. Před deseti lety, když jsi měl číslo jedna, tak už jsi zfleku prodal nejméně milion desek. Pro nás je nejdůležitější vyrazit na turné a udělat co nejlepší show. A to stojí peníze... Co se týče toho, že naše hudba je v reklamách: s tím jsme nikdy neměl problém, protože jsem se nikdy necítil být spjatý s tím světem, jak ho ztvárňuje server Pitchfork. Ten snobský indierockový svět. Ale je pravda, že Pat z toho  byl více vystrašený.“

Znamením, že jste opravdu prorazili do mainstreamového povědomí, je, když si vás vyberou, že vás přezpívají v slizkém muzikálovém seriálu Glee, jenž citově vydírá maminy v domácnosti a lobotomizovanou pubertální omladinu. Umělců, kteří odmítají být toho součástí, začíná přibývat, po Kings Of Leon, Foo Fighters (Grohl na adresu producenta show: „Ať jde do prdele. Si myslí, že všichni musí být v Glee?“) a Slashovi došlo i na The Black Keys a jejich Tighten Up. „Upřímně, nikdy jsme ten pořad neviděli,“ říká Pat Carney. „Prostě nechceme tento druh zviditelnění. Z čeho jsme si opravdu dělali starosti, bylo to, že poprvé máme singl, který je známý i mimo naši fanouškovskou základnu. Pokud by to znovu nahráli, neměli bychom nad tím žádnou kreativní kontrolu. Když děláme reklamu, můžeme se alespoň rozhodnout, jestli to vypadá dobře nebo špatně.“

Zatímco v rámci promotion objíždí americké hudební obchody stylová dodávka, od nového roku se Black Keys chystají na turné po Evropě. Auerbach se netají touhou po další sólové desce („Opravdu bych ji chtěl udělat. Ale jaksi teď nemám příliš volného času.“) a přináší pohled na studiovou dynamiku dua: „Nikdy mě nijak zvlášť nebavila sóla. Mám rád, když každý nástroj ve skupině je rytmický. Na novém albu to je dost často: kytara, basa, bicí a klávesy pracují společně jako rytmický nástroj. Ale na rozdíl od Brothers je to rychlejší. Pat takhle nikdy nehrál a dělá si starosti zda to uhraje na živo.“ The Black Keys mají svůj zvuk, ihned rozpoznatelný zpěv, smysl pro nakažlivý refrén, stylistickou vybroušenost a jejich invence viditelně nevysychá. Na otázku, zda je desetiletí na cestách, úspěchy, přestěhování a sláva nějak změnily, odpovídá Auerbach následovně: „Pořád poslouchám ty samé podivné věci a pořád se pídím po různých zvucích. Takhle jsem to dělal pořád. Tohle mě ovlivňuje více než okolí. Umím žít ve svém malém světě. Asi proto je pro mě jednoduché jet z města do města. Prostě si nasadím sluchátka a nezáleží na tom, kde jsem. “

Diskografie

The Big Come Up (2002)

Silný debut. Na to, že jsou jen dva, je zvuk skupiny ohromný. Kromě blues a garáže tu jsou elementy funku, soulu a hard rocku a dokonce i kousky hip hopu. Je to velmi čerstvé a nechybějí covery Beatles ( She Said, She Said), Stooges ( No Fun) a jejich hrdiny Juniora Kimbrougha ( Do The Rump).

Thickfreakness (2003)

Ještě lepší. Údajně nahrané za 14 hodin na osmistopák. Obsahuje undergroundový hit Set Me Free. Je tu zfuzzované primitivní dřevní blues vedle nářezů jako Have Love Will Travel od garážových řezníků Sonics.

Rubber Factory  (2004)

Pánové se pečlivě věnují songwritingu a dávají si záležet na produkci. Je tu velmi dobrá verze Act Nice And Gentle od Kinks, atmosféra nočního baru, zavilý slide, špína vedle silných melodii. Blues se zde už hraje mimo archetypální bluesové struktury.

Magic Potion  (2006)

Dobré, ale tak trochu opakující se. Divoké riffy, chaotické blues, balady s chutí kyseliny a dokonce se cituje motiv z Living Loving Maid od Led Zeppelin.

Attack & Release (2008)

Přichází producent Danger Mouse a s ním chuť experimentovat s formou. Někdy to vychází a někdy méně. Je tu funková flétna, Moog, kytarista Mark Ribot, bluegrassové harmonie a solidní R&B. Podle všeho původně šlo o materiál, který měl být nahrán s legendárním Ikem Turnerem, který ale bohužel mezitím zemřel.

Brothers (2010)