The Beach Boys- dlouho zamrzlý Úsměv Plážových chlapců

30. 1. 2012 - Beach Boys dávno neexistují a jejich vrcholné nahrávky jsou už pětačtyřicet let staré. Přesto jedna ze dvou vrcholných desek jejich kariéry vychází až teď. Je to album SMiLE, nejodvážnější počin skladatelské duše skupiny, Briana Wilsona. Psychické problémy mu tehdy zabránily svůj opus magnum dokončit. Takže si teprve teď můžeme v úplnosti poslechnout, jak legendární deska Beach Boys z přelomu let 1966/1967 zní.

Dali se dohromady před padesáti lety v Kalifornii. Tři bratři Wilsonovi, Brian, Carl a Dennis, jejich bratranec Mike Love a kamarád Al Jardine. A taky tu byla další významná postava – otec Murray Wilson, který jim dělal manažera. Své syny vychovával přísně, pro facku nikdy nešel daleko, velmi autoritativní zůstal i jako jejich manažer. Brzy se mu podařilo pro Beach Boys sehnat smlouvu s velkou firmou Capitol, což bylo pozoruhodné, protože tahle rodinná kapela zpočátku neměla ani dost dobrý repertoár, ani příliš jasno v tom, kam se jejich tvorba bude ubírat.

A jejich první desky podle toho taky vypadaly. Beach Boys je od října 1962 chrlili v několikaměsíčních intervalech: už roku 1963 vyšly tři, někdy neměly ani 25 minut. Tři desky ročně vydávali i v letech 1964 a 1965, nechyběly mezi nimi obligátní vánoční album nebo koncertní nahrávka, z níž je hlavně slyšet, že kapela prostě byla ve studiu daleko lepší. Až bizarně působí album Party, jakýsi záznam večírku, kde si Beach Boys jen s akustickými kytarami spontánně prozpěvují všecko možné.

Ale to co, se dnes počítá, nejsou ty výplňkovité písně a nejapné hříčky, které na LP deskách Beach Boys kvantitativně převažovaly. Zůstaly tu skladby s výraznými melodiemi, krásnými vokálními harmoniemi a nezaměnitelným, okouzlujícím zvukem. První taková byla Surfer Girl ze třetího alba. Pak se skladatelské i aranžérské schopnosti rozvíjely v souladu s narůstající pěveckou suverenitou kapely. Brian Wilson, autorská duše skupiny Beach Boys, rychle umělecky rostl. Pořád to však byla singlová kapela, jejíž elpíčka se – s výjimkou alba Today! – jen těžko dala poslouchat od začátku do konce. To bylo jasné. Než Beach Boys natočili Pet Sounds.

Pet Sounds

Brian Wilson žárlivě sledoval tvorbu The Beatles, za každou cenu se jim snažil vyrovnat. Byl opravdu šťastný, když Paul McCartney prohlásil, že God Only Knows je nejlepší píseň, jaká kdy v pop music vznikla. Třeba to zní jako zbytečně nadnesený výrok, o kvalitách Pet Sounds však nemůže být pochyb: v anketě New Musical Expressu o nejlepší album rockové historie skončilo vroce 1974 na třetím místě, za „Seržantem“ The Beatles a Blonde On Blonde od Dylana. Obdobné ankety NME vdalších letech album trochu posunuly dozadu (1978: 12. místo, 1985: 20. místo), vjiných anketách však stále vítězí: časopis Mojo hovroce 1995 vyhlásil nejlepším albem všech dob, roku 2003 se Pet Sounds ve velmi známém žebříčku časopisu Rolling Stone umístilo jako druhé nejvýznamnější, mezi dvěma deskami Beatles: hned za Seržantem a před Revolverem.

Pokud bychom měli vývoj Beatles a Beach Boys srovnávat, pak Pet Sounds bylo stejně radikálním vykročením novým směrem jako Revolver (ten vyšel jen tři měsíce později a nejspíš jím byl trochu ovlivněn: skladba Here, There And Everywhere prý vznikla bezprostředně poté, co Beatles Pet Sounds vyslechli). Pak Beatles začali pracovat na Seržantovi a Brian Wilson začal připravovat SMiLE. Chtěl Beatles trumfnout a plánoval také vydat SMiLE dřív, než Beatles přijdou se svou novinkou. Ale nepodařilo se mu to. SMiLE na jaře 1967 nevyšlo. Mělo trochu zpoždění. Vyšlo 31. října 2011.

Zrod SMiLE

O psychické vykolejenosti Briana Wilsona a bizarních důvodech, proč se tak dlouho nechtěl k rozdělané práci vrátit, bylo popsáno nesčetně papíru. SMiLE se stalo nejslavnějším „ztraceným albem“ šedesátých let, o různé mýty kolem něj nikdy nebyla nouze. Ve srovnání s Pet Sounds je to pestřejší, výstřednější, odvážnější, ale taky méně vyrovnané album. Na Pet Sounds prakticky nenajdeme slabší moment; SMiLE je postaveno na kontrastu mimořádně silných a detailně propracovaných písní, jakýchsi „kapesních symfonií“ (Surf’s Up, Good Vibrations, Heroes And Villains), bizarních, ale přesvědčivých experimentů (Cabin Essence, Wonderful, Wind Chimes) a působivých sborových pasáží, které však neobstojí jinak než coby úvody a mezihry (Our Prayer, Child Is Father Of The Man, Love To Say Dada). Pak tu ovšem jsou i výplňkovité plochy, které sice jistě mají svou funkci, ale občas by se daly oželet. Konečná základní verze alba teď má přes 48 minut a kdyby byly třeba Look (Song For Children) nebo I Wanna Be Around/Workshop přesunuty mezi bonusy, spádu desky by to prospělo. Naopak překvapivě chybí Cool, Cool Water, zařazená pouze na druhý disk dvojdiskové edice.

Beach Boys po SMiLE

V roce 1967 tedy nevyzpytatelný génius Brian přestal mít ve tvorbě Beach Boys hlavní slovo, nadále však zůstal hlavním skladatelem. Ale desky zté doby zrovna povedené nejsou. Album Smiley Smile bylo nepochopitelným znehodnocením toho, co Brian plánoval. Dennis Wilson začal mít divné kamarády, například pozdějšího bestiálního vraha Charlese Mansona, který pravděpodobně napsal hudbu k písni Never Learn Not To Love z alba 20/20 (ale podepsaný pod touto jinak nezajímavou skladbou byl Dennis). Beach Boys dál jezdili po koncertech, samozřejmě bez Briana, který odmítal koncertovat už od roku 1965. Hráli i vČeskoslovensku (1969), ale to už z nich byla spíše jen retro kapela. Vývoj rocku tehdy pokračoval mílovými kroky a nechával Beach Boys víc a víc vzadu. Na začátku 70. let sice došlo k jistému oživení (to taky souviselo s větší Brianovou aktivitou), ale pak zase upadli do stereotypu. To samozřejmě neznamenalo, že by ty desky byly nějak blbé: třeba album 15 Big Ones přineslo několik coververzí z 50. let (např. Rock And Roll Music nebo Blueberry Hill), celkem dobře zazpívaných. Ale tím se do hudební historie nevstupuje.

Osmdesátá léta pro Beach Boys začala pamětihodným vystoupením v Knebworthu, které vyšlo na živém dvojalbu a později také na DVD. Zase s nimi hrál Brian a jakkoli už jen vzpomínali na dávné hity, pořád měli co nabídnout. Studiové album z roku 1980 neslo název Keepin The Summer Alive, ale to slunné poselství nejlepších hitů Beach Boys se drželo naživu čím dál hůř. Přišlo až příliš špatných událostí. Brian Wilson pobýval víc v léčebnách než doma. Dennis Wilson se v prosinci 1983 utopil, když se opilý potápěl v moři; bylo mu devětatřicet. I tak kapela pokračovala a v roce 1988 se kupodivu dostala na první místo americké hitparády s písní Kokomo. Ale pak už natočili jen několik coververzí skladeb ze šedesátých let, hlavně svých vlastních. Poslední deska Stars And Stripes, Vol. 1 (1996) byla spoluprací srůznými countryovými muzikanty, Beach Boys tu ve svých starých písních už jen zpívali doprovodné vokály. A tím to skončilo. Carl Wilson zemřel roku 1998 na rakovinu; dožil se jen jednapadesáti. Ze tří sourozenců tak zůstal jen Brian, paradoxně ten nejvíc nemocný ze všech.

Znovuzrození SMiLE

Některé nahrávky ze SMiLE přece jen Beach Boys postupně vydali, ve více či méně poupravených verzích. První se objevily už v roce 1967 na LP Smiley Smile, další na albu 20/20, velkou událostí bylo, když v roce 1971 konečně vyšla Surf’s Up: však také podle té písně Beach Boys pojmenovali celou novou desku. Nahrávku z roku 1966 tehdy použili jen částečně, úvodní pasáž nově nazpíval Carl Wilson. Nejvýznamnější probírku písní udělala roku 1993 kompilace Good Vibrations: tehdy se tam objevilo kolem třiceti minut ukázek. Něco z toho byly jen fragmenty, ale stejně: fanoušci teď měli možnost si už jen z oficiálně vydaných skladeb SMiLE jakžtakž poskládat. A navíc tu byla mnohé pirátské edice, často mnohadiskové. Nic z toho však nemohlo ukázat, jak přesně mělo SMiLE vypadat, jaké mělo být pořadí písní, které verze nahrávek se měly použít.

Odpověď dal Brian Wilson sám až v roce 2004. Po sedmatřiceti letech, když už skupina dávno patřila minulosti, kdy on sám po dlouholeté odmlce a náročném psychiatrickém léčení vydával spíše jen průměrná sólová alba, se rozhodl SMiLE dokončit a znovu nahrát. Výsledek se rovnal téměř zázraku – nahrávky nejen měly šarm a působivost tvorby vrcholného období Beach Boys, ale taky zněly skoro k nerozeznání od tehdejšího komplikovaného a osobitého soundu skupiny. Zatím nevydaných písní (včetně In Blue Hawaii, kterou tehdejší spolupracovník skupiny Van Dyke Parks otextoval až nyní), se tam objevilo jen několik a vlastně až tak úžasné nebyly. Hlavně se však konečně ukázala rafinovaná koncepce alba.

The SMiLE Sessions

Rozhodně je zklamáním, že SMiLE teď vyšlo v monofonní verzi. Koncem roku 1966 se už pop music natáčela stereofonně skoro deset let, ale zas tak úplná samozřejmost to pořád nebyla. Paradoxně bylo stereo největší brzdou právě pro zvukově komplikované nahrávky. Postavit před akustickou kapelu dva mikrofony šlo lehce, ale vrstvit stopy na tehdejších maximálně čtyřstopých magnetofonech znamenalo stále přetáčet nahrávku z jednoho pásku na druhý a tím ji technicky degradovat. Proto bylo daleko snadnější dělat monofonní mixy, zvlášť když hudebníci hlavně chtěli, aby nahrávka zněla dobře v rádiu. Takovým příznivcem monofonie byl i Brianův velký vzor Phil Spector. U Briana Wilsona však měla lhostejnost vůči stereu ještě jeden důvod: od dětství je hluchý na jedno ucho, takže mu prostorové vnímání sluchu zůstává odepřeno.

Většina předchozích nahrávek Beach Boys také vyšla jen monofonně, dokonce i Pet Sounds. Tato deska však byla roku 1997 s vynikajícím výsledkem znovu smíchána z původních pásků. Stereofonní verze sice napřed vyšla jen jako součást silně předraženého boxu The Pet Sounds Sessions, později se však objevilo samostatné vydání (s mono i stereo verzí) a nakonec roku 2006 vyšla dvojdisková edice: CD, na němž je remasterované mono a vylepšený stereofonní remix, plus DVD, kde je zvuk ve vysokém rozlišení (96 kHz/24-bit PCM Stereo), prostorový mix ve formátu Dolby Digital 5.1 a 53 minut videa. Možná se v případě SMiLE chystá podobný postup. Každopádně pár stereofonních mixů je už k dispozici teď: mezi bonusy prvního disku a pak také na čtvrté straně vinylového dvojalba. Trochu to tedy působí, jako by si vydavatel dělal z posluchačů srandu, zvlášť když člověk čte divné výmluvy, proč stereofonní vydání „nebylo možné“. Různé pirátské verze, které kolují po internetu, totiž stereofonní jsou a znějí dobře.

Zatím si tedy lze pořídit monofonní verzi The SMiLE Sessions v jednodiskovém vydání (s půlhodinou bonusů, včetně stereo verze Heroes And Villains a pozoruhodné skladby You’re Welcome, na SMiLE nezařazené, ale natočené v téže době). Dvojalbová verze navíc přináší přes hodinu pracovních nahrávek, zajímavá je hlavně Cool, Cool Water. A pak tu je ještě velmi široce koncipovaná kolekce pěti CD, dvou vinylových alb a dvou vinylových singlů. To už je přímo studijní materiál: Heroes And Villains tu najdeme ve 32 verzích, Good Vibrations ve 25 nahrávkách.

Patnáct desek z diskografie

Surfin’ Safari (říjen 1962)

Velice slabý debut. Titulní skladba měla úspěch i na singlu, je zde též úplně první singl Surfin’, vydaný už v listopadu 1961. Zbytek čtyřiadvacetiminutového alba však nestojí za nic.

Surfin’ USA (březen 1963)

Titulní skladba je přetextovaným Sweet Little Sixteen od Chucka Berryho. Rock’n’rollový pionýr neprotestoval, byl ostatně zrovna ve vězení. Jinak platí totéž, co pro předchozí album.

Surfer Girl (září 1963)

I když pořád převládají bezvýznamné písně, titulní skladba je první opravdu povedenou nahrávkou Beach Boys. A je tu pár dalších výborných: Catch A Wave, Little Deuce Coupe a In My Room.

Little Deuce Coupe (říjen 1963)

Zas jen 25 minut, a to titulní skladba vyšla už na albu Surfer Girl. Ale pár dobrých novinek tu je: Ballad Of Ole’ Betsy, Be True To Your School, A Young Man Is Gone.

Shut Down, Volume II (březen 1964)

Opět několik klasických písní jako Fun, Fun, Fun, Don’t Worry Baby a The Warmth Of The Sun, Keep An Eye On Summer; zbytek vata nebo úplné pitomosti. Délku alba Beach Boys prodloužili na celých 27 minut.

All Summer Long (červenec 1964)

Obdobný případ: řada skvělých skladeb jako I Get Around, All Summer Long, Hushabye, Wendy a hlavně Girls On The Beach. Taky však trapná pitomost Our Favorite Recording Sessions.

The Beach Boys Today! (březen 1965)

Mezitím vyšlo ještě jedno vánoční a jedno koncertní album, ovšem Today! je všechny zastiňuje. Opět několik hitů jako Help Me, Ronda, When I Grow Up, Good To My Baby. Hlavně to však je poprvé, co Beach Boys na svém albu nemají žádnou nepovedenou píseň. A to má deska přes 28 minut!

Summer Days (And Summer Nights!!) (červen 1965)

Zklamáním je znovu velký výskyt slabších skladeb. Taky tu však je několik skvělých kousků jako California Girls nebo Let Him Run Wild, předělaná píseň z předchozího alba s pozměněným názvem (Help Me, Rhonda).

Pet Sounds (květen 1966)

Obrovský vzestup po kompoziční, interpretační i produkční stránce. Nesporně jedna znejdůležitějších rockových desek všech dob.

Smiley Smile (září 1967)

Absurdní deska. Pár vynikajících písní ze SMiLE – vedle velkého hitu Good Vibrations ještě Heroes And Villains, Wind Chimes nebo Wonderful, doplněných bezvýznamnými až blbými nahrávkami z jara 1967. Anglický hudební publicista Nick Kent je charakterizoval jako „práci hýkajících feťáckých trosek“.

Wild Honey (prosinec 1967)

Průměrná deska, na níž sice Brian zůstává dominantním autorem, ale jinak už hlavní slovo nemá. Po někdejších experimentech tu už není ani památky. Podobně nudné bylo o půl roku později i album Friends.

20/20 (únor 1969)

Sesbírané singly a různé zbytky, nicméně nakonec je to nejzajímavější album od Pet Sounds. Nové hity jako Do It Again vznikaly v duchu návratu ke kořenům, jsou tu však i dvě nahrávky ze SMiLE: Our Prayer a Cabinessence.

Sunflower (listopad 1970)

Po dlouhé době docela slušná deska, bez hitu, ale taky bez výrazných slabých míst.

Surf’s Up (srpen 1971)

Titulní skladba měla být na SMiLE a jde bezesporu o jednu z nejlepších písní, které kdy Brian Wilson složil. Taky jedna znovinek, ’Til I Die, je úžasná. Jinak spíš průměr.

Love You (duben 1977)

Po Surf’s Up vydali Beach Boys ještě řadu desek a tahle bývá považována za nejpovedenější. Dejme tomu, ale stejně to není nic zvláštního.

SMiLE 2004