30. 1. 2012 - Hned trojice nesmírně zajímavých seskupení vydala během letošního podzimu pozoruhodné albové novinky, které nejen potvrdily zásadní význam těchto kapel v rámci současného tvrdšího rocku a metalu. Aktuální počiny Mastodon, Pain Of Salvation a Opeth zároveň svádějí k zajímavé paralele: ačkoliv se jedná o soubory s relativně odlišným žánrovým backgroundem, jejich hudba čím dál zřetelněji oživuje odkaz 70. let. Pojďme ve zkratce nahlédnout, jakými cestami se odvíjejí jejich osudy.
Tento článek si rozhodne neklade za cíl poukazovat na to, že by někdo najednou zčistajasna oprašoval zapomenuté modely sedmdesátek. Je nepochybné, že hardrocková a artrocková hudba funguje kontinuálně a obzvláště dnes, v době všelijakých retro pokusů zní v množství snad až inflačním. Spousta mladých kapel restauruje zvuk a postupy dob, které ani nepamatují, nespočet seskupení míří do škatulky různých revivalů, nesmíme zapomenout na řadu stále vitálních a činorodých veteránů z původní scény.
Tady jde ovšem o kapely, které patří k pomyslné smetánce soudobého tvrdého rocku, vzešly z různých scéna a různého žánrového podhoubí, ke zvuku, v němž se zračí odkaz sedmdesátých let se propracovaly poměrně dlouhým a třeba i klikatým vývojem a především zůstávají samy sebou, se svým nezaměnitelným rukopisem. A přitom na svých nových nahrávkách pozoruhodným způsobem „sedmdesátky“ nejen oprašují, ale přímo organicky rozvíjejí a posouvají do nových podob.
Spolu i každý zvlášť
Co dále spojuje a co naopak rozděluje Opeth, Pain Of Salvation a Mastodon? Nemělo by smysl je za každou cenu uměle tlačit do nějaké pomyslné uniformy - paralely jsou spíš volné a většinou pasují spíš na dvě ze zmíněných kapel, zatímco některá se v tom daném aspektu spíš odlišuje. V prvé řadě všichni zmínění patří do přibližně podobné generace zralých třicátníků na prahu čtyřicítky.
Zatímco Mastodon jsou, zvlášť na takto zkušenou, úspěšnou a pod tlakem fungující kapelu personálně velmi stabilní – kromě Erica Sanera, který v začátcích zpíval a pak odešel, zůstává stále pohromadě a beze změn původní sestava, která navíc bez zjevného lídra funguje jako dobře sladěný tým. To švédský „tandem“ naopak na cestě ke stylovým proměnám prodělal mnoho personálních zemětřesení a v čele obou souborů stojí navenek velmi milí, ale rezolutní lídři: Mikael Akerfeldt v Opeth a Daniel Gildenlöw v Pain Of Salvation. Když jsme u toho, doslova před pár dny oznámil odchod z POS letitý kytarista Johan Hallgren a z jádra kapely tak zůstal už jen principál Daniel s bubeníkem...
Ani jednu kapelu byste při letmém srovnání debutu a aktuální desky možná ani nepoznali (ačkoliv zřetelně nejvýraznější posun asi zaznamenali Opeth). Není bez zajímavosti, že přes rozmanitou žánrovou „DNA“ nakonec všichni tři tíhnou k tak podobnému zřídlu inspirace, kterým živí svůj další vývoj, ale zároveň hard rocku 70. let nemálo vracejí: do žánru natolik zmapovaného, ba možná spíš vytěženého přinášejí svou osobitost a jasně rozeznatelnou identitu.
Odlišnost vycházející z povahových rysů jednotlivých muzikantů lze vysledovat při porovnání vyjadřovacích prostředků: ve skladbách Opeth se už v dobách masivních epických nářezů zračila svébytná úhledně estetika, kterou lze s trochou nadsázky nazvat „vznešené krásno“; Pain Of Salvation v osobě svého protagonisty staví na rozervaných duševních pochodech, které jsou cítit v komorních i srově epických polohách; a konečně Mastodon, ať jsou jejich výtvory seberafinovanější a plné chytrých narážek a neotřelých nápadů, pořád je cítit, že za tím vším stojí parta „neurvalých dřevorubců“, kteříé dobře vědí, odkud se brala jejich prapůvodní zvířecí síla.
Pak jsou tu albové koncepty. Opeth můžeme vytknout před závorku, u nich se hrálo vždy především na hudební složku a sletité textové rámce nepatří k zásadním temátů jejich zpovědí. Naproti tomu Mastodon a zejména Pain Of Salvation mají hlubokovrstevnatý a plastický myšlenkový svět, který prohlubuje už tak působivou sílu hudby.
Zatímco Daniel Gildenlöw neustále řeší své niterné pocity a rozvíjí existenciálně duchovně poetické konstrukce (více v rozhovoru), Mastodon staví svoje alba do značné míry na katarzivním odbourávání utrpení svého a svých blízkých. Např. předchozí album Crack The Skye vznikalo po traumatickém zážitku Brenta Hindse, který čelil fatálním zdravotním následkům po rvačce se Shavo Odadjianem ze System Of A Down (v zákulisí cen MTV v roce 2007). Bzučením v uších, halucinacemi a závratěmi trpící Brent pojal skládání hudby jako klíčový prvek ve své terapii; samotný koncept alba je pak věnován sestře bubeníka Dailora, která spáchala na prahu dospívání sebevraždu. Novinku pro změnu poznamenala smrt dlouholeté blízké kamarádky kapely Susie, zatímco titulní song The Hunter je pocta zesnulému Hindsovu bratru… Snad právě v návaznosti na všechno to ventilované utrpení má v sobě produkce Mastodon tolik triumfální epičnosti, která vše v dobré obrací.
Asi vůbec nejzábavnější jsou ale na Mastodon naprosto neuvěřitelné, kouzelně fantaskní asociace jak z pohádek bratří Grimmů, kterými své příběhy „šperkují“ až do vskutku absurdních dimenzí. A to ještě nebyla řeč o jejich zvyku spojovat jednotlivá alba s přírodními živly: možná by se vám zdálo, že jim brzy dojde munice, když v debut věnovali ohni, dvojku vodě, trojku zemi... ale chyba lávky. Čtvrtá deska byla zasvěcena starověkému elementu zvanému aether a novinka se obrací ke dřevu, které je za jeden z živlů považováno v tradičním čínském učení.
Není důvod se ohlížet, nicméně...
Opeth letos fanoušky překvapili albem Heritage. Už v minulosti si nezřídka pohrávali s akustickými polohami a dokonce natočili velmi jemné album Damnation
(2003). Proměna zvuku na novince a příklon k sedmdesátkovému art rocku (místy dokonce i s jazzovými vlivy) ale vrhá kapelu do zcela nové dimenze.
„Na začátku jsem napsal pár songů, abych zase nastartoval motor,“ vysvětluje Akerfeldt. „Byly to skladby víceméně tradičně střižené podle té naší metalové šablony posledních let, zkrátka moc mě to nenaplňovalo. Takže jsem začal znova úplně od začátku. Napadla mě základní idea pro píseň The Lines Of My Hand a odtud se odvíjela základní linie. Bylo to prakticky úplně něco jiného než co jsem psal předtím, ale jakmile jsem jednou našel ten směr, cítil jsem, že se s tím dá hodně udělat a asi za šest měsíců bylo album hotové.“
Jedním z faktorů, který nejvíc rozladil tradičněji smýšlející fanoušky kapely, je důsledný odklon od hrubého vokálu, growlingu. „Nedokážu říct, jestli je to definitivní,“ podotýká Mikael. „Nikdy jsem si moc nepotrpěl na to, vracet se k něčemu, co už jsem opustil a teď zrovna nevidím důvod to měnit. Není to tak, že už hrubší zpěv nemám rád. Ale zjistil jsem, že pokud budu dál řvát, jako zpěvák se už nikam dál nedokážu rozvíjet. A taky mám pocit, že jak běží léta, už v deathmetalovém zpěvu nejsem tak dobrý. Ale pokud takové vokály budou někdy zapotřebí, dám do toho všechno. Nic není definitivní…“
A přijetí alba? „Na koncertech publikum reaguje na nové věci velice dobře. V diskuzích na netu je to o poznání horší, spoustě lidem Heritage leží pořádně v žaludku, ale to mě ani moc nepřekvapuje. Už jsem přestal s veškerými snahami obhajovat na téhle úrovni svou práci. Asi to fanouškovskou základnu opravdu trochu rozdělilo. Ale pořád věřím, že se to trochu zveličuje. Že jsou posluchači Opeth otevřenější a volnomyšlenkářštější. Ostatně různě po světe jsme se s Heritage docela solidně prosadili do žebříčků a celkově to vůbec nevypadá jako propadák,“ zakončuje Akerfeldt.
Mimochodem, během listopadu a prosince probíhá společné evropské turné Opeth s Pain Of Salvation, které podle všeho nemohlo přijít v příhodnější okamžik. „S tím se nedá než souhlasit,“ potvryuje pro Rock & Pop Daniel Gildenlöw. „Mnozí fanoušci nás k takovému společnému turné tlačili už roky, ale teď to zjevně konečně uzrálo do správné podoby. A i když jsem nikdy dřív Opeth nějak systematicky nadšeně neposlouchal, to nové album mě k nim přitáhlo o hodně blíž.“
Musíš na tom makat
Už v dobách, kdy v hudbě Mastodon dominovala neurvalá síla, probleskovala v jejich energickém pojetí svébytná elegance, skze kterou dnes tihle Američani prošli až k svébytné refromaci hard rocku. Z alba The Hunter je cítit poctivý grunt dávných časů, kterému paradoxně popustil potřebnou cestičku na povrch mainsreamový, přesněji hip-hopový (!) producent Mike Elizondo. Deska je nebývala písničkova a přímočará a producent na tom má svůj díl: s kapelou došli k závěru, že nejlepší bude vymačkat z nápadu to hlavní a pak jít dál dřív, než se songy začnou zbytečně zašmodrchávat.
„Zvolili jsme tentokrát poněkud jednodušší přístup ke skládání i nahrávání a všichni jsme se díky tomu cítili šťastní,“ vysvětluje kytarista Bill Kelliher. „Řekli jsme si, že zkusíme oprášit něco z původní energie Mastodon a pro jednou se vykašleme na mnohaminutové, dlouze rozvíjené psychedelické opusy, jaké byly třeba na Crack The Skye. Nechali jsme vyniknout hlavně silné riffy a když nápad dostal, co si zaloužil, šli jsme od toho a rozjeli zas další. Prostě pojďme si to užít, udělat muziku, co bude mít pořádný groove, silné, krátké songy, osekané od všeho špeku…“
Tohle zdánlivě banální rozhodnutí přineslo silnou kreativní vlnu, na které se kapela nese i po dokončení alba. „Dřív jsem vždycky říkal, že na turné se nedá nic užitečného vymyslet. Ale jak stárneme, a popravdě taky díky tomu, že jedem třeba jako healdineři a máme během dne víc času i lepší technické možnosti, tak na tohle docela měním názor. Když vstaneš, uděláš nějaké ty rozhovory, zvukovku, setkání s fanoušky… zbývá dost času na sbírání nových nápadů. Jsme teď na turné a skoro každý den si nahráváme nějaké věci do ProTools, nebo prostě na telefony… Až jednou začneme chystat další album, bude určitě zajímavé to všechno projít a naladit se na tu organickou, živelnou atmosféru, kterou teď zažíváme. Už teď vím, že bude velice cenné mít se od čeho odrazit. Dělat desku dá hodně práce. Nemůžeš si myslet, že si sedneš a zabijácké riffy přijdou na zavolanou, jako kdybys vyvolával duchy. Chce to čas a musíš na tom makat.“
Daniel Gildenlöw
Konečně se zase cítím hudebně „doma“
V rámci svých podzimních koncertních aktivit zavítali Pain Of Salvation nedávno i do Prahy. Při té příležitosti jsme prohodili pár slov s lídrem kapely nejen o právě vydané druhé části koncepčního dvojalba Road Salt Two.
Pokud vím, druhá část Road Salt byla původně avizována již na závěr loňského roku, nakonec vyšla na konci září 2011. Copak se přihodilo? Podle některých starších oznámení jsem měl pocit, že hudba na dvojalbum byla v podstatě hotová a oddělené vydání ve dvou samostatných částech že je v podstatě spíš technická záležitost…
Máš pravdu, že původní představa byla taková, že dvojka vzápětí naváže na Road Salt One, nicméně trochu jsem podcenil některé důležité věci. Materiál na obě části alba byl opravdu připraven, ale v dílčích aspektech bylo třeba některé věci dotáhnout – například mix některých skladeb, část vokálů a podobně. Dokončení první části mě stálo hodně energie, takže ostatní skladby ustoupily v tu chvíli do pozadí a v dalších měsících roku 2010 jsme se věnovali koncertování… Když jsme se pak vrátili, samozřejmě jsem získal k nahrávce určitý odstup a nový pohled. Při dokončování zmíněných „drobností“ jsem začal některé části předělávat, přetáčet, nakonec se i pozměnil konečný tracklist – vznikly tři nové skladby. Když se to všechno sečetlo, Road Salt Two tím dostalo zevrubně nový kabátek… To všechno si žádalo svůj čas, posouval se termín vydání. Zvažovali jsme pak, jestli dvojku vydat na jaře, ale není to příliš jarní nahrávka, k melancholičtější části roku se hodí mnohem lépe…
To je pravda, od začátku bylo dáno, že po jemnější a zdánlivě „světlejší“ první části přijde dravější, temná protiváha. Vycházelo to z obsahového konceptu (což se v tvém případě nabízí jako typické), nebo jsi o tom uvažoval i v rovině vyloženě hudebního výrazu?
Ono se nakonec to ladění jednotlivých částí vyvinulo trochu méně jednoznačně, než jsem původně předpokládal – není to vyloženě bílá proti černé, komorní a jemná deska proti intenzivní… I na jedničku se dostaly razantnější pasáže a na dvojku lyričtější. Přirovnal bych to do jisté míry k výpravným filmům, které mají nějakou stavbu a vývoj a ve druhé části, s blížícím se rozuzlením, atmosféra houstne…
Když už jsme se letmo dotkli konceptů, které vždy velmi důkladně promýšlíš, u aktuálního dvojalba je zajímavé, že na rozdíl od tvých předchozích děl nejde o nějaký ucelený příběh, ale spíš mozaiku drobnějších částic, které společně utvářejí celistvý obraz.
Pokaždé se snažím nalézat nové přístupy a způsoby vyprávění nějakého toho ústředního sdělení, tím se poslední dvě desky nijak nevymykají. Jakousi základní osou, která se v různých úhlech vrací v několika skladbách, jsou moje pocity ve chvíli, kdy jsem s celým tímto materiálem začínal. Jde o to, že jsem Pain Of Salvation zakládal, když mi bylo jedenáct, a dnes tu stojím s blížící se čtyřicítkou a mám více či méně pořád tu stejnou kapelu, se kterou jdu dál. Když začalo Road Salt vznikat, procházeli jsme různými těžkostmi, ať už šlo o změny členů, problémy s distribuční společností, nebo prostě nejistotu, kdo s námi odehraje nadcházející turné jako basák… Stálo hodně energie to všechno vybalancovat a najít zase znovu sílu pokračovat správným směrem. A tak jako jsem se nad tím zamýšlel tehdy v jedenácti, než udělám další krok, chtěl jsem se zamyslet, po jaké cestě a proč jdu a co chci s tou kapelou říkat. To je v zásadě hlavní téma dvojalba, rozvíjejí ho pak v jednotlivých písních pohledy dalších postav s podobně závažnými úvahami v důležitých momentech jejich životů.
Tvoje hledání stále nových přístupů způsobuje, že je dlouhodobě naprosto nepředvídatelné, kam se bude tvorba kapely odvíjet. V posledních letech se čím dál výrazněji přikláníš k atmosféře a výrazu hard/art/prog rocku sedmdesátých let. Lze se „spolehnout“, že budoucí počiny budou pokračovat v této linii, anebo se v rámci oné nepředvídatelnosti můžeme zase dočkat nějakých razantních překvapení?
To je samozřejmě těžké říct, ale v tom současném rozpoložení si připadm velmi jistě, stabilně a spokojeně – jako bych vnitřně cítil, že v této poloze jsem hudebně „doma“. V životě stále něco hledáme – ne snad přímo něco definitivního, ale pocit momentální stability. A v hudbě, kterou nyní hrajeme, jsem konečně nalezl takový stabilní bod, jaký jsem dlouho hledal. Podobné pocity jsem naposledy zažíval kdysi u alba The Perfect Element, Part I. Ale určitě jsem tehdy neříkal, že je to něco konečného, definitivně optimálního. I nyní tak přijde nějaký další krok… A opravdu ještě nevím, jaký bude.
Bez okolků občas říkáš, že tě až tolik nezajímá „zábavná“ stránka hudebního showbyznysu a mnohem raději se věnuješ závažným tématům, která navíc velmi sofistikovaně a vrstevnatě kombinuješ. Jak se ale díváš na fanouška, který mnohem víc propadl primárně tvé hudbě, zatímco všem těm existenciálně-filozofickým konceptům až tolik nehoví?
Je to prožitek každého posluchače a je jen na něm, jak vše vnímá. Nakonec jde zase o různé přístupy, to je přece v pořádku. Mám rád věci vyvážené a nejcennější pro mě je, když hudební složka souzní ve všech ohledech s textovou. Ale pokud se část fanoušků soustředí hlavně na hudbu, proč ne… Vždyť se to jmenuje HUDBA! A ne třeba „slova s tóny“. Nikdy bych nic netvořil s výlučným důrazem na textovou stránku, výsledek by tím nutně utrpěl. Ano, jsem nastavený tak, že tu textovou nadstavbu nutně potřebuju, abych měl prožitek z tvorby i vnímání hudby úplný. A vždycky budu naše posluchače oslovovat s tím, aby si alespoň zkusili sednout s bookletem a nechat na sebe působit slova i celkový artwork… Ale je na světě i mnoho hudby, která je založena na úplně jiných principech, nejde v ní tolik o texty a koncepty a určitě kvůli tomu nepatří do nějaké nižší kategorie…
Mastodon
Vznik:
1999
Původ:
USA, Atlanta (Georgia)
Stylové počátky:
sludge/hardcore/metal
Sestava:
Troy Sanders (bg, voc), Brent Hinds (g, voc), Bill Kelliher (g, voc), Brann Dailor (dr, voc) – všichni původní členové
Diskografie:
Remission (2002), Leviathan (2004), Blood Mountain (2006), Crack The Skye (2009), The Hunter (2011)
Opeth
Vznik:
1990
Původ:
Švédsko, Stockholm
Stylové počátky:
death metal
Aktuální sestava
: Mikael Akerfeldt (voc, g) – zakladatel, Martin Mendez (bg) – od r. 1997, Martin Axenrot (dr) – od r. 2006, Fredrik Akesson (g) – od r. 2007, Joakim Svalberg (key) – od r. 2011
Diskografie:
Orchid (1995), Morningrise (1996), My Arms, Your Hearse (1998), Still Life (1999), Blackwater Park (2001), Deliverance (2002), Damnation (2003), Ghost Reveries (2005), Watershed (2008), Heritage (2011)
Pain Of Salvation
Vznik:
1991 (již od roku 1984 pod názvem Reality!)
Původ:
Švédsko, Eskilstuna
Stylové počátky:
prog/heavy metal
Aktuální sestava
: Daniel Gildenlöw (voc, g) – zakladatel, Léo Margarit (dr) – od r. 2007
Diskografie:
Entropia (1997), One Hour By The Concrete Lake (1998), The Perfect Element, Part I (2000), Remede Lane (2002), Be (2004), Scarsick (2007), Road Salt One (2010), Road
Salt Two (2011)
Vyšlo v Rock&Pop 12/11
