Patti Smith: Cesty, které se protínají, se protnou znovu

1. 2. 2012 - Není samozřejmě nic překvapivého na tom, když rocková hvězda sepíše vzpomínky, zvláště pokud už překročila šedesátku a má za sebou skutečně bohatý život. Přesto byla kniha Just Kids očekávána víc než jiné: o spisovatelských schopnostech Patti Smith prostě nemůže být pochyb. Když v lednu 2010 vyšla, setkala se s jednoznačně nadšeným přijetím, mimo jiné obdržela významnou americkou literární cenu National Book Award.

Není samozřejmě nic překvapivého na tom, když rocková hvězda sepíše vzpomínky, zvláště pokud už překročila šedesátku a má za sebou skutečně bohatý život. Přesto byla kniha Just Kids očekávána víc než jiné: o spisovatelských schopnostech Patti Smith prostě nemůže být pochyb. Když v lednu 2010 vyšla, setkala se s jednoznačně nadšeným přijetím, mimo jiné obdržela významnou americkou literární cenu National Book Award.

Patti Smith líčí svůj život kontinuálně od narození zhruba do poloviny sedmdesátých let. Podstatou knihy je však její vztah se stejně starým výtvarníkem a fotografem Robertem Mapplethorpem, s nímž se setkala jen krátce poté, co v létě 1967 přijela do New Yorku. Bylo jí dvacet a plánovala, že se stane umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Podařilo se jí obojí – a láska to byla velmi intenzivní, zároveň však hodně komplikovaná, poznamenaná jejich složitými povahami i snahou prosadit se ve světě umění. Název Just Kids odkazuje na příhodu ze začátku jejich vztahu. Výstředně vyhlížející pár, Patti a Roberta, sledovala starší manželská dvojice. Žena řekla: „Vyfoť je. Myslím, že to jsou umělci.“ Manžel ji však odbyl: „Jen pojď. Vždyť jsou to jenom děti.“ 

Přelomový bod jejich vztahu nastal, když Patti zjistila, že Robert je založením spíše homosexuál. Vzájemné pouto však bylo příliš silné na to, aby se kvůli tomu rozešli: právě následující etapa společného života, v letech 1969-1972, byla nejintenzivnější a pro oba umělecky rozhodující. Bydleli v hotelu Chelsea, útočišti nekonformních umělců, postupně naplňovali své tvůrčí ambice. V době, kdy oba konečně uspěli jako umělci, už každý dávno měli jiné partnery, ale stále se vídali a pracovali spolu: Mapplethorpe dělal fotografie na obaly několika jejích desek, uspořádali společnou výstavu, natočili experimentální film Still Moving.

Na dráze rockové zpěvačky

Je trochu paradoxní, že Patti Smith – jejíž výrazný a emocemi naplněný hlas většinou oceňovali i ti, pro které byla její hudba příliš agresivní a nekonvenční – dlouho vůbec nechtěla být zpěvačkou. Zkoušela malovat a kreslit, psala, hrála divadlo. V únoru 1971 spojila předčítání svých básní s kytarovým doprovodem Lennyho Kaye, s nímž vystupuje dodnes. Ale cesta k úspěšné dráze rockové zpěvačky tehdy pořád ještě byla dost dlouhá. Když na jaře 1974 – to jí bylo sedmadvacet – vydala první singl se skladbami Hey Joe a Piss Factory, stále to byla hlavně recitace s hudebním doprovodem. V té době s nimi už účinkoval i další člen budoucí Patti Smith Group, klávesista Richard Sohl. Pak se přihlásil kytarista a baskytarista Ivan Kral, nadšený jedním z vystoupení, na bicí začal hrát Jay Dee Daugherty. Patti Smith Group byla jednou z prvních skupin, které pravidelně hrávaly v malém klubu CBGB, později takřka poutním místě vyznavačů newyorské nové vlny.

Produkce prvního alba Horses se v září 1975 ujal John Cale. Jeho role ve studiu možná nebyla tak bezprostředně důležitá, jak se často psalo – Caleovo renomé významného experimentátora samozřejmě svádělo k různým novinářským zjednodušením. Patti Smith o jeho podílu na albu mluvila dost rozporuplně a Ivan Kral později říkal, že Cale spíš bezvládně ležel pod mixážním pultem, než aby jim s něčím opravdu pomohl. Ale ať už to ve studiu probíhalo jakkoli, vliv někdejšího člena Velvet Underground a jednoho z hlavních inspirátorů novovlnných kapel se přeslechnout nedá, ať už byl přímý, či spíše zprostředkovaný.

Horses je neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, někdy pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci. Nedá se přitom říct, že by přineslo něco zcela přelomově nového; vlivy, k nimž se Patti Smith vždy hlásila (beatnici, Rolling Stones, Bob Dylan, Jimi Hendrix, Jim Morrison, Janis Joplin, Velvet Underground, John Coltrane) jsou na Horses jasně patrné. Všechny tyto inspirace však dokázala přetavit do výsostně originálního tvaru – a taky se do natáčení pustila až ve chvíli, kdy měla zcela ujasněno, jak má její hudba vypadat.

Cesta k popularitě a zpět

Na komerčním ohlasu druhého alba Radio Ethiopia (1976) se podepsala neochota širšího publika konzumovat dlouhé freerockové pasáže, které dostaly spoustu místa v závěru desky. Další nahrávky však ukázaly, že cestou chaotických zvukových orgií se tvorba skupiny už ubírat nebude. Začátkem roku 1977 se Patti Smith zranila při pádu z pódia a během vynucené koncertní přestávky vznikl základ alba Easter. Nový producent Jimmy Iovine se snažil získat co nejvíc dalších posluchačů a sama Patti o hit stála. Úspěch skutečně přišel – se skladbou, kterou napsal Bruce Springsteen a Smith jí dodělala text. Na britské hitparádě obsadila Because The Night páté místo, v USA byla třináctá. Album Easter je silnými skladbami přímo nabité a bylo to znát i na rostoucí odezvě širokého publika.

Podobně zněla v roce 1979 vydaná deska Wave, produkovaná Toddem Rundgrenem a obsahující hity Dancing Barefoot a Frederick, vyznání lásky novému příteli Fredu Smithovi, bývalému kytaristovi detroitské skupiny MC5, působící na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Fred Smith se nedlouho nato stal Pattiiným manželem. V té době už Patti Smith Group patřila minulosti: po velkém koncertu v Itálii došla zpěvačka k názoru, že život rockové hvězdy už není nic pro ni. Spoluhráči opravdu nebyli rádi, ovšem Patti už byla pevně rozhodnuta. Ivan Kral pak koncertoval s Iggym Popem, Lenny Kaye založil vlastní, ne zrovna úspěšnou kapelu, ani zbývající členové dál bez Patti nijak neuspěli. Zpěvačka se s manželem odstěhovala do Detroitu, v ústraní prožívala dlouhá léta domáckého života, vyplněná především výchovou syna Jacksona (narozen 1982) a dcery Jesse (1987).

Pozvolné návraty

Trvalo několik let, než se Patti Smith zase objevila ve studiu. S Fredem chystali společné album, to však vznikalo pomalu a po etapách. Při natáčení Dream Of Life se sešla jen polovina Patti Smith Group, chyběli Lenny Kaye a Ivan Kral. Mělo to svou logiku: Patti přece žila s vynikajícím kytaristou, který navíc ke všem písním napsal hudbu. Těm, kteří očekávali další divokou desku v tradicích Patti Smith Group a MC5, však album způsobilo jisté rozčarování. Nahrávky většinou znějí docela uhlazeně a závěrečná ukolébavka už do představy prokleté básnířky nezapadá ani trochu. Dream Of Life nemělo nijak mimořádný úspěch, což nejspíš souviselo s tím, že nešlo o úplný návrat, spíš jakýsi vzkaz z tvůrčí dovolené. Koncert se nekonal ani jeden, možná kvůli špatnému zdravotnímu stavu Freda Smitha.

Teprve v roce 1993, kdy Patti recitovala v newyorském Central Parku (na pódiu se tak objevila po celých třinácti letech), začaly probleskovat informace o znovuobnovení jejích muzikantských aktivit. V listopadu 1994 však Fred Smith zemřel a příprava nových nahrávek pokračovala dosti zvolna. Už se na nich nepodílel klávesista Richard Sohl, který roku 1990 podlehl infarktu, přizván však nebyl ani Ivan Kral. V červnu 1996 konečně vyšla dlouho očekávaná novinka Gone Again a sklidila velký úspěch; potenciál nových písní skutečně byl nepřeslechnutelný.

Tragický podtón, který Gone Again silně poznamenal, má i album Peace And Noise, věnované dvěma ústředním osobnostem beatnické generace – Allenu Ginsbergovi a Williamu Burroughsovi, kteří právě v té době krátce po sobě zemřeli. Zvuk Peace And Noise se hodně přiblížil experimentálnímu zvuku Patti Smith Group z poloviny sedmdesátých let: je zde hodně dlouhých pasáží, texty se hlásí k beatnické poezii, skladba Spell přímo cituje z Ginsbergova Kvílení. Smithová v sobě nezapřela ani neutuchající zájem o politické dění – okupace Tibetu čínskými vojsky jí otřásla už jako školačkou, teď se k ní vrátila v písni 1959. Na dalším albu Gung Ho už opět převládly relativně jednoduché písničky, ovšem ani to neplatilo stoprocentně, titulní skladba má skoro dvanáct minut.

Po silné sérii desek z konce století nastal v tvorbě Patti Smith jistý útlum. Dál koncertovala, roku 2004 vydala album Trampin’, ale od té doby publikovala jen několik málo nových písní, dostupných pouze přes internet – roku 2006 tak zveřejnila skladby Qana a Without Chains, v nichž se ostře vymezila proti americké police na Blízkém východě. Její diskografie se rozrostla jen o dva výběry; jediné album, které v posledních letech natočila, se jmenovalo Twelve, vyšlo v roce 2007 a bylo sestaveno z coververzí písní od Hendrixe, Dylana, Rolling Stones, Beatles či Nirvany. Je to ovšem vynikající deska; Patti ostatně od počátku své kariéry zařazovala i přejaté skladby (nejčastěji od Velvet Underground) do programu koncertů, na deskách je však zatím vydávala jen výjimečně. I zatím poslední píseň, kterou publikovala, Words Of Love, je převzatá a nachází se na albu Rave On Buddy Holly, vydaném v červnu 2011 na památku 75. výroční narození rock’n’rollového průkopníka.

Její Češi jí rozumějí

České publikum mělo k Patti Smith vždycky poněkud specifický vztah. Jistě to bylo dáno také jakousi národní hrdostí nad angažováním Ivana Krale, bez ohlasu však nezůstaly ani zprávy o její podpoře českému undergroundu a recitaci textu 100 bodů, který zhudebnili Plastic People, nebo pozdrav českým divákům, který do televizních kamer poslal Ivan Kral po vystoupení Patti Smith Group na Rockpalastu v roce 1979. Pak se dlouho zdálo, že to zamávání provždy zůstane tím nejbližším kontaktem. Po vydání Gone Again se však Patti Smith vydala na turné, jehož součástí byl 29. července 1996 i koncert v Kongresovém centru (Ivan Kral s Lenkou Dusilovou a Davidem Kollerem jí dělali předkapelu). Do Prahy se vrátila 8. července 2001, opět hrála v Kongresovém centru, tentokrát ještě drsněji, hutněji, vnitřně koncentrovaněji. Ta ženská prostě v sobě má něco neuvěřitelného: člověk o magičnosti jejích vystoupení může stokrát číst, může si leccos domýšlet při poslechu desek, autentický prožitek se však ničím nahradit nedá. V Praze pak vystoupila ještě dvakrát, v srpnu 2005 a v červenci 2009, pokaždé v Divadle Archa.

Jsou to jen děti

Ve své knize Just Kids je Patti Smith velmi otevřená, to k ní ostatně vždycky patřilo. Nepůsobí tudíž nijak překvapivě ani nemístně, když třeba líčí podrobnosti ze svého intimního života či drobné zkušenosti s drogami. Neznamená to však, že by o sobě chtěla napsat všechno. V některých ohledech je evidentně velmi obezřetná – aspoň ve srovnání s tím, co třeba na stejné téma před lety říkala v rozhovorech. Když píše o svých rodičích (kteří byli v době vzniku knihy už několik let po smrti), vyznívá vše téměř idylicky. Není zde třeba ani slovo o tom, že její matka byla jehovistka a brávala děti na své agitační cesty po sousedech, což Patti vždy vyvádělo z míry.

V knize také zcela ignoruje básníka a novináře Victora Bockrise, který se s ní v sedmdesátých letech docela dobře znal, společně vystupovali a Bockris se podílel na vydání její první básnické sbírky Seventh Heaven (1972). Pak o ní ještě mnohokrát psal a roku 1998 publikoval její životopis, nazvaný jednoduše Patti Smith (v českém překladu vyšel o rok později). Victor Bockris Patti často líčil hodně kriticky a ona sama z jeho knihy jistě moc radost neměla; to je zřejmě důvod, proč mu teď nevěnovala ani nejmenší zmínku, i když v Just Kids vzpomíná na dlouhou řadu lidí, často dosti obskurních existencí. Pouhý jeden odstavec, navíc plný nepřesností, věnovala Ivanu Kralovi.

Srovnávat to, co Smith v sedmdesátých letech říkala v rozhovorech, a co pak napsala ve své autobiografii, však může být značně zavádějící – na začátku své kariéry si hodně zakládala na své kontroverznosti a k mnohým svým provokativním výrokům by se dnes už jistě nehlásila. V knize Just Kids hodnotí události uvážlivě, s intelektuálním nadhledem, některé postřehy mají sílu brilantní umělecké kritiky. O uměleckém dění na počátku sedmdesátých let se čtenář dozví opravdu hodně, osou knihy však stále zůstává emocionální vztah k Robertu Mapplethorpovi. Jejich cesty se na čas rozešly, znovu se začali stýkat až na podzim 1986 – v té době už Mapplethorpe měl AIDS a na jaře 1989 zemřel. Hluboce emocionální pasáže o jejich posledních setkáních dávají knize mimořádnou sílu a potvrzují, že tady máme co do činění se skutečnou literaturou. A ani to nemůže být jinak – Patti Smith totiž vždy byla každým coulem umělkyní.

KOMENTOVANÁ DISKOGRAFIE

Patti Smith Group: Horses (prosinec 1975)

Nepochybně jedna z nejdůležitějších desek rockových dějin. Mimořádně silný debut už ukazuje Patti Smith v její jedinečnosti. V úvodní Glorii od Vana Morrisona spojila se svou básní se svými legendárními verši „Ježíš zemřel za něčí hříchy/ale ne za moje“. ?????? Ta věta nedává smysl! Jiná slavná píseň Birdland je ukázkovým příkladem propojení hudby s poezií.

Patti Smith Group: Radio Ethiopia (říjen 1976)

Je tady sice mimořádně působivá skladba Pissing In A River a pár dalších dobrých písní, ale mnohé posluchače zároveň odradily kakofonické orgie rozvazbených kytar v titulní skladbě. Oproti debutu je to jisté zklamání, deska příliš neuspěla ani po komerční stránce.

Patti Smith Group: Easter (březen 1978)

Píseň Because The Night se stala největší hitem Patti Smith, ale i další skladby měly potenciál oslovit širší publikum. Easter je zvukově velmi pestrá a pečlivě produkovaná deska s vysokou koncentrací nápaditých skladeb. Píseň We Three je o trojúhelníku mezi Patti Smith, Tomem Verlainem (z Televison) a Allenem Lanierem (z Blue Öyster Cult).

Patti Smith Group: Wave (červen 1979)

Další vynikající deska s úvodní hitovkou Frederick. Následuje Dancing Barefoot – nejznámější ze všech skladeb, které pro Patti Smith napsal Ivan Kral. Ale ani další skladby nezaostávají co do působivosti a tvůrčího potenciálu, texty jsou často plné náboženských odkazů. 

Patti Smith: Dream Of Life (červen 1988)

Rozporuplně přijímaná deska, na níž jsou vedle silných písní i skladby spíše průměrné. Nejvíc rozpaků působí konvenční zvuk alba, nápadně kontrastující s předchozím divokými nahrávkami. Mezi nejlepší patří titulní skladba a Paths That Cross, kterou Patti napsala v době, kdy její přítel Robert Mapplethrope umíral na AIDS.

Patti Smith: Gone Again (červen 1996)

Deska poznamenaná tragickými událostmi – smrtí manžela Freda a bratra Todda. Jsou tu dvě výrazné písně, které ještě napsal Fred Smith (Gone Again a Summer Cannibals), ale celkově je deska daleko spíše vykročením k nové fázi hudební kariéry než rekapitulací minulosti. Hostovali zde například John Cale nebo Jeff Buckley.

Patti Smith: Peace And Noise (listopad 1997)

Opět album, které bylo ovlivněno ztrátami blízkých: v průběhu natáčení zemřeli Allen Ginsberg a William Burroughs, velcí básnící, které byli pro zpěvačku učiteli i přáteli. Nejznámější skladba 1959 je připomínkou okupace Tibetu, najdeme zde však i dlouhé, částečně improvizované skladby, včetně citace z Ginsbergova Kvílení.

Patti Smith: Gung Ho (březen 2000)

Bezprostřední a přímočaré album v nejlepších rockových tradicích. Největší hit, Glitter In Their Eyes, zní možná až moc efektně, ale celkově je albu přehlednost a posluchačská vstřícnost jen ku prospěchu. Jen dvě nahrávky mají přes deset minut, titulní a závěrečná skladba, věnovaná Ho Či Minovi.

Patti Smith: Land (březen 2002)

První disk je reprezentativně sestaveným výběrem hitů, na němž najdeme jedinou novinku, When Doves Cry od Prince. Druhou polovinu dvojalba tvoří sbírka demosnímků, málo známých studiových nahrávek a koncertních záznamů z let 1978 a 2001. Poprvé na CD zde vyšla Piss Factory, tedy B-strana prvního singlu („áčko“ Hey Joe ovšem kupodivu chybí).

Patti Smith: Trampin’ (duben 2004)

Opět hodně politická deska, ovlivněná válkami v Afghánistánu a Iráku. Obsahuje řadu vynikajících skladeb, třeba Jubilee, Mother Rose nebo Cartwheels, ale v širším kontextu tvorby Patti Smith nepůsobí nijak překvapivě. Opět zde najdeme i jednu dlouhou litanii: dvanáctiminutovou skladbu Radio Baghdad.

Patti Smith: Twelve (duben 2007)

Dvanáct přejatých písní od Jimiho Hendrixe, Tears For Fears, Neila Younga, Rolling Stones, Beatlers, Jefferson Airplane, Boba Dylana, Paula Simona, Doors, Nirvany, Allman Brothers a Stevieho Wondera. U řady z nich lze klidně tvrdit, že znějí lépe než originály. Ani o jedné se nedá říct, že by se nepovedla.