Easy Steps: Nekonečná inspirace, která není zvukoprázdná

Mladí, vtipní a sebevědomí. Na otázku, jestli chce kapela Easy Steps k rozhovoru něco dodat, mi odpověděli: „7. dubna, Cooltour, Ostrava. Křtíme videoklip. A pokřtíme i vás.“ Těžko říci, zda nejsou dnes mladé kapely u nás ve složité pozici, kdy ještě stále hudebně vládne starší éra muzikantů a ta mladá se spíš hledá a snaží se zároveň najít pevné místo v hudbě i v byznyse, kterým umí dobře chodit málokdo. Easy Steps díky mnoha faktorům toto místo utvrzují pevnými plány a vizemi, které sice nejsou nejskromnější, ale stejně tak je takových vizí pro úspěch potřeba. Jejich pomyslný začátek úspěšné hudební kariéry už podle všeho dávno pokřtěn byl a snaha pokračovat v ní se vždy cení i v případě, že se najdou i ti, kterým cesta, kterou si mladí muzikanti zvolili, takzvaně příliš nevoní.

17776920_10207207159131924_872216835_o

Na začátek jsem se chtěla zeptat, jak dlouho aktuálně kapely Easy Steps vlastně funguje? Nejsou o tom žádné extrémně dostupné informace, takže jak to s vámi je?

Udělat si vlastní wikistránku je asi tragické, že? (smích) Jako kapela Easy Steps fungujeme něco kolem tří let. S tím, že zpěvák Vláďa s námi zpívá dva roky. Začínali jsme v trochu jiné sestavě, bylo nás vždy pět, až nyní jsme čtyři.

Z jakého důvodu tyto personální změny?

Nejsme si jistí, jestli jsme na tuto otázku schopni upřímně odpovědět. Klávesák Dušan o tom přemýšlel už delší dobu a ne vždy si všichni sednou tak, jak mají, takže se tam asi úplně necítil. Nebyl to asi projekt podle jeho představ. Asi chtěl spoustu toho času věnovat jiným věcem někde jinde. Ale není mezi námi žádná zlá krev.

Jaký jste od začátku vzniku kapely zaznamenali posun? Určitě jste nějaký zaznamenali, v čem přesně tedy?

Změnili jsme zkušebnu. (smích) My jsme na začátku řešili problém, co chceme vlastně hrát. Takže to byly spíš takové experimenty do všech stylů, drtivou většinu hudby skládal tehdejší zpěvák, u kterého musíme dodnes uznat, že má na to takové to skládací střevo na alternativní hudbu. To jsme tenkrát hráli takový hodně alternativní styl. Myslíme si, že to tenkrát lidi hodně chytlo. Bylo to hodně o energii. Zúčastnili jsme se tehdy naší první soutěže Break It, která ještě nebyla tolik známá, takže tam nechodilo tolik lidí.  No a když jsme přišli na Break It my, naplnili jsme vždy kapacitu klubu, kde jsme hráli. Tak jsme se rozhodli, že si uděláme vlastní koncert v Barráku a ten jsme naplnili způsobem, že se tam nedalo skoro ani hnout. Takže začátky asi takhle nějak. Ale pohnuli jsme se určitě způsobem od naivního projektu po kapelu s hudbou, která má myšlenky a sice jsme se možná více přiblížili takzvanému mainstreamu, ale myslíme si, že hudebně zde stále můžeme něco najít. Určitě se to pohnulo lepším směrem.

Teď k vašemu EP. Chystáte se vydat debutové EP nebo už je v pořadí několikáté?

Sice je to hodně daleko tomu, co děláme teď, ale toto EP není první. Tento počin je velmi vzdálen stylu, kterému se věnujeme teď, ale stejně je stále náš.

Spolupracovali jste na něm s Evženem Hofmannem, známým především z kapely Kryštof, posunula vás tato spolupráce zase někam dál?

Když jsme nahráli to naše první EP, byli jsme někde jinde. Když si to poslechne někdo trochu znalejší hudby, řekne si, že to není moc profi. Rozhodně to nemohlo hrát někde na Orionu nebo podobně. Když jsme pak poprvé nahrávali s Evženem, tak jsme se posunuli zase o kus dál. A když jsme pak řekli Evženovi, že by to chtělo ještě trochu jiný sound, tak Evžen našel Filipa Mošnera, což je zvukař ze Slzy, který trochu lépe porozuměl našemu námětu, jak by to mělo znít, zpracoval to a teď můžeme říct, že jsme zase o kus dál a před námi je pomyslná čára, za kterou když se dostaneme, tak budeme spokojení. Co bychom vyzdvihli, tak asi to, že Evžen se nás snaží uvést do toho většího světa, protože doteď jsme fungovali jen v tom našem mikrosvětě, který známe. Vidíme to takovýma očima, že každá začínající kapela si řekne o své prvotině, kterou nahraje, že je fakt dobrá a neuvědomuje si, že když to porovná s něčím jiným, tak je to shit. No a když jsme my začali být takoví skeptičtí vůči tomu, jak zníme, Evžen nám ukázal, jak to funguje a vzal nám sice spoustu iluzí, ale je to dobře. Vidíme to tak, že když se nám jako začínající kapele podařilo dotáhnout na koncert tolik lidí, že i Evžen nevěřil vlastním očím, tak nás to utvrzuje v tom, že můžeme mít velké sny, které se snažíme naplnit.

17806819_10207207159611936_208820015_n

Na kolik skladeb jakého ražení se můžeme na EP těšit?

Jedna ze skladeb je už delší dobu venku, je remixovaná a remasterovaná. Další z nich je také dohledatelná a taktéž remasterovaná. Dva songy jsou tam úplně nové. Dohromady tedy čtyři. Má to dohromady určitou atmosféru a návaznost.

Točili jste k jedné ze skladeb videoklip, jak byste jej popsali?

Klip je k jednomu z nejstarších a zároveň nejlepších songů, které máme – k singlu Nekonečná. Lidé ho už znají asi nejlépe. Už to není žádné lyric video, jak jsme měli předtím, klip jsme točili u Radima Věžníka, který těsně předtím, než jsme s ním točili, dodělával klip kapele Mirai. Klip nemá děj, říkali jsme si, že tam asi chceme hrát, ale nemáme herecky na to vyjádřit nějak naše emoce a podobně. (smích) My jsme ten song napsali s určitou myšlenkou v hlavě. Ten song je pochopitelný několika různými směry, abstraktně. Tak jsme si řekli, že to natočíme takovým způsobem, že si v tom každý najde něco. Někdo ten klip může chápat jako zamilovaný, někdo jako melancholický nebo depresivní… Zkrátka, ať si v tom každý najde, co chce. Je to vlastně spíš o tom, aby to člověka nějakým způsobem vtáhlo. A aby to mělo atmosféru. Ať to není jako české klipy k drtivé většině dnešních zamilovaných songů, které vidíme, když si pustíme Óčko.

Kde se vám v poslední době nejlépe hrálo? A kde jste se setkali s největším ohlasem?

Zmínili bychom Michal Fest, kde když jsme hráli, bylo tam opravdu mnoho lidí a publikum spolupracovalo. To byl asi nejlepší koncert, který nebyl přímo náš vlastní. V poslední době jsme ale spíše skládali, než hráli, a řešili jsme takové ty promo záležitosti, takže ty koncerty byly spíš o tom, že jsme hráli jako předkapela nebo jsme hráli na nějaké akci, kde o nás neměli povědomí. Většinou jsme hráli před starším publikem, kterému se to líbilo, ale nebylo to samozřejmě úplně takové to, na co jsme zvyklí. Když jsme teď hráli na Pendlu v Marleyi, tak tam se nám hrálo výborně a byl konečně zase pořádný potlesk a aplaus. Přišlo tam množství lidí nad naše očekávání na to, že jsme ten Marley otevírali a bylo plno jiných možností, kam jít. Ten koncert nás vyloženě bavil.

Otázka na tělo – je mnoho kapel, které vyloženě těží z toho, že jsou složeny z hezkých mladých chlapců. Měli jste někdy tendence tohoto faktu také trochu využít a přilepšit si tak i hudebně? Nebo si myslíte, že obecenstvo naopak láká vždy jen hudba a ostatní je druhořadé?

Hned prvně nás napadá, že jsme se toho rozhodli nezneužít na našem EP, protože někdo nám řekl, ať si na něj dáme své obličeje. Nakonec na našem EP nejsou naše obličeje, ale siluety, ačkoliv nám tvrdili, že nejsme známí a nemůžeme si dovolit nemít na tom svoje ksichty. Jinak je několik faktů, proč toho nezneužíváme. Jednak si nemyslíme, že bychom byli natolik pěkní, abychom to mohli začít prodávat. Druhá věc je, že na nás nechodí pravidelně takové publikum, abychom to tam mohli prodávat, protože to publikum se často neskládá jen z mladých fanynek, ale často se stává, že jsou tam i lidi ve věku našich rodičů. Kdybychom se takto prezentovali před nimi, tak si je nikdy v životě nezískáme. Takže spíše se snažíme tlačit na tu energii z té hudby, na tu hudbu jako takovou a na takový ten přirozený výraz.

Většina z vás jste ještě stále studenty. Jak se dá zvládat škola a kapela zároveň? Vychází vám například kantoři vstříc v rámci vašich hudebních aktivit?

Tuto otázku dostáváme pravidelně a vždy jí nejhlasitěji komentuje Vašek, který je jediný v Ostravě. (smích) Je to vždy ale o těch možnostech, protože když se člověk chce více věnovat té kapele, tak si vždy schůdnou cestu najde. I když jsme rozházení po celé republice, tak se scházíme pravidelně. Chce to ale přemýšlet dosti dopředu, ta personální logistika je tedy někdy náročná.

Jaké máte konkrétní plány do budoucna?

Uděláme kompromis a spojíme dohromady plány a sny. Střízlivé plány a abstraktní sny. (smích) Plány jsou asi takové, že se soustředíme na křest – koncert v Cooltouru, dovolíme si říct, že to bude velké. Připravujeme se hodně dlouho a budeme tam mít strašnou spoustu show prvků i těch hudebních prvků. Teď už jen, aby se nám podařilo dostat tam mraky lidí a bylo to nějakým způsobem zajímavé. Co se týče úplného budoucna, tak teď, když máme to EP a máme nějaký produkt, který můžeme nějakým způsobem prodávat, tak se snažíme dostat i do médií, ať už je to cokoliv. A potom, co nějak dopadne ten křest v Cooltouru, tak se budeme snažit veškerou energii vložit do léta a festivalů. Abychom co nejvíce hráli a dostali se do povědomí. A stran těch abstraktních snů bychom byli strašně rádi, kdybychom se do toho širšího povědomí dostali a měli tu možnost to tlačit někam výš a výš. Myslíme si, že ten potenciál máme, tu energii na to také, teď už jen dostat tu příležitost. A pak někdy jet autem a ten náš song zrovna v rádiu slyšet. A absolutně nestřízlivě ožralý sen je předělat naše songy do angličtiny a dostat je do zahraničí.

A existuje něco, co naopak vůbec nechcete?

Chceme se vyvarovat tomu, abychom se nikdy nenechali semlít tou českou hudební buržoazií a hrát písničky, které se budou líbit více rádiím, než nám. A abychom nikdy neupustili úplně od naší tváře a značky, která nás tak nějak tlačí kupředu a prezentuje nás.

Bod Omylu tady nejsou omylem

Bod Omylu. Tak se jmenuje mladá slovenská kapela, která na sebe upozornila mimo jiné i vystoupením na vyhlášeném mezinárodním polském Woodstocku a již dvěma studiovými nahrávkami. Bod omylu to ale v hudebním kontextu rozhodně není. Chlapci mají dobře zvládnutou produkci i marketing a před sebou možná více než jistou budoucnost.

wood

Album FENIX z roku 2016 může nabídnout nejen výborný zvuk a propracované originální pasáže v každé skladbě, ale také texty v rodné slovenštině, které mě na hudbě kapely zaujaly asi nejvíce. Zpěvák Lukáš Turiak se k textům v jeho rodném jazyce vyjádřil jako ke složité věci, která když se ale povede, dokáže být chytlavá a hodnotná stran výpovědi i estetiky. Dalším z důvodů je např. ten, že nezainteresovaný posluchač se s textem, kterému napoprvé rozumí, dokáže lépe ztotožnit a přijmout jej. A protože kapel, které zpívají ve svém rodném slovanském jazyce, není nikdy dost, rozhodla jsem se podívat na jejich album nejen hudebně, ale z velké části také jako na soubor rýmů, které mají navíc i hodnotný obsah.

e

Zvonivá kytara je prvkem, který otevírá celé album a postupný nástup a gradace v refrénu eponymní skladby Fenix zní chytlavě a optimisticky – povedené zahájení, které zaujme produkcí a zvukem. Některé pasáže jsou obohaceny o kvalitní synťáky a zvuky jiných neidentifikovatelných „krabiček“, ale právě tyto pestrobarevné aranže baví a nechávají posluchače napjatého.

„Symbolika sedmičky je pro nás v tomto případě specifická, protože jako kapela fungujeme právě sedm let a můžeme říct, že za ten čas se dost věcí změnilo. Bohužel, ne vždy mám pocit, že k dobrému. Motivy více skladeb se nesou právě v duchu nespokojenosti s tím, jak to v naší společnosti aktuálně vypadá, a strachu z toho, co nás čeká v budoucnosti.“

yeah

Právě aktuálních společenských problémů se dotýká také hned druhá skladba, kterou kapela považuje za nejemotivnější na albu. Hodinový hotel má evokovat jakési útočiště všech dětí, které vyrůstají bez rodičů, tedy pomyslné útočiště, které vlastně pro ně neexistuje. Skladba je navíc opět chytlavá a hudebně dobře zpracovaná, což je dobrou kombinací i pro text – posluchač totiž vždy lépe vnímá text, když jej baví i melodie.

Citových a osobních záležitostí se textově dotýkají dvě následující věci – Celé tie roky a Cítim. První zmíněnou zpěvák Lukáš Turiak označil za jedinou romantickou na desce a přestože se může téma textu o nepochopitelnosti (a neuchopitelnosti) ženy zdát jako klišé, nutno uznat, že album bez tématu o vztazích by bylo v případě z větší části zadaných chlapců tak trochu podivnou záležitostí, protože láska se vždy tak nějak odrazí zkrátka ve všem.

Odpočinkem po divočejších kouscích může být pro posluchače skladba Nesmelý, která pohodově, ale naléhavě volá neznámého chlapce a ptá se jej, zda už té nesmělosti nebylo poněkud moc. Věřím tomu, že s podáním a hudebním vystižením tohoto problému by nejedna nesmělá osoba alespoň na chvíli odhodila stud a… směle se vydala k poslechu druhé poloviny desky, kterou dělí atmosférická vsuvka Prúd vedomia.

krst

V této druhé polovině se energicky vydáme Cestou ku hviezdam, přičemž nám doprovod budou dělat mnohem tvrdší riffy než na začátku a vůbec celkově zdatné aranže. Energicky začíná taktéž skladba Spíš?, kdy počáteční stadionový zvuk kytary vystřídá aktuálně tematický text.

„Tato píseň je o frustraci z nálad, které převládají na sociálních sítích. O nenávisti a zaslepenosti, která se na člověka často valí z každé strany. A přitom by možná stačilo jen otevřít oči, probrat se z letargie a pochopit, že strůjcem svého štěstí jsme si každý sám.“

K závěru se blížíme optimistickou a taneční skladbou Naskoč! a nostalgicky znějící My verzus my. Oceňuji práci s back-vokály a chorály, které zazněly ve více skladbách, o to více je ale tento prvek na albu celistvý. Ve finále si pak společně řekneme Zbohom, které v počátku hudebně navazuje na Prúd vedomia, textově se pak dotýká pocitů strachu, které potkávají všechny z nás a obklopují naši mysl, když je zahlcená negativními věcmi kolem.

Album FENIX bych však i přes všechna ne zrovna veselá témata a odkazy na společenské problémy za negativní neoznačila. Naopak – deska je pozitivní tím, jak si s touto tematikou barvitě hraje a tam, kde se jedná o skutečný problém, vynahrazuje tento deficit zvukomalbou nejrůznějších instrumentů. To vše je navíc obohacené melodickou slovenštinou a pro některé sice možná poplatnými chytlavými riffy, které však, jak už jsem zmínila, dokážou přiblížit texty i těm, co by chtěli pohrdat.

Kapela Ajdontker: Jsme nad věcí

Dodo z Ajdontker je mým vrstevníkem a zároveň kamarádem a je znám především z kapely Ajdontker, které mám možnost sledovat takřka od začátku jejich kariéry až dosud, kdy vedlejší stage na festivalech vystřídaly stage hlavní a také samostatné koncerty nebo předskakování před českými hudebními esy. Na to, že je bubeník Ajdonkter ročník devadesát tři, překvapily mě jeho rozumné a promyšleně střídmé odpovědi, které svědčí o faktu, který zazní i v rozhovoru – Ajdontker je kapelou, která na sobě od začátku své existence pracuje. O to více je to pak překvapivé, když muzikanti prozradí věk, ve kterém začínali.

Adk2

Je tomu šest let od aktivního začátku existence kapely, máte před vydáním debutového CD pocit nějakého bilancování?

Bilancování určitě ano v tom smyslu, že si uvědomujeme, že šest let vydržet jako kapela není úplná samozřejmost a určitě bych spočítal na prstech jedné ruky kapely, které začínaly ve stejně době jako my a které stále aktivně hrají. A po šesti letech už tedy uzrála doba na to, že konečně vydáváme plnohodnotné cédéčko, a tak by se dalo říct, že za těmi šesti lety můžeme udělat nějakou pomyslnou čáru. Myslím si, že teď už jdeme opravdu s kůží na trh, vydáváme něco, na co můžeme být hrdí, aneb jak říká Márdi z Vypsané Fixy na konci každého koncertu:  „Nic lepšího neumíme.“

Máš pocit, že ty nic lepšího neumíš?

Nikdy jsem u ničeho takto dlouho ve svém životě nevydržel a vím, že na to můžu být fakt hrdý. Skvělé je i vědomí toho, že to, co vytváříme, baví i další lidi. A hlavně to pořád baví nás.

Takže bys řekl, že je to zároveň začátek něčeho nového…

Řekl bych, že ano. Říkám si, že teď už by nás lidi měli začít brát opravdu vážně. Minimálně my to teď už vážně definitivně bereme.

Jak bude znít CD? Můžeme se těšit na všechny hity, které hrajete živě nebo se dočkáme i nějakého překvapení?

Původně jsme měli vydávat jen EP, kde mělo být 5 úplně nových písniček. Dokonce v nás je stále názor, že vydávat CD v dnešní době se opravdu moc nevyplácí, lidé více reagují na singly s klipy a na poslech celého CD si většinou nenajdou čas. Jenže nakonec asi 6 dní před nástupem do studia a nahráváním bubnů došlo při cestě na koncert do Polska k dost spontánnímu rozhodnutí, že nakonec uděláme CD, kde bude dvakrát tolik písniček. Jsou tam tedy 3 písničky, které ještě lidé vůbec slyšet nemohli, další 4 už pár týdnů hrajeme na koncertech a zbývající tři hrajeme už několik let. „Ona s ní“ zhruba 2 roky, ale ještě nebyla nikdy zveřejněna s pořádnou nahrávkou, no a písničky „Vůně vzpomínky“ a „Vírem na dno“ už byly na našem prvním, resp. druhém EP, ale rozhodli jsme se je přehrát, protože je stále máme rádi a stále je hrajeme, ale na těch prvních dvou EP rozhodně nedosáhly kvalitní nahrávky, kterou by si zasloužily.

Koho jste si vybrali jako producenta, kdo dělal mastering a komu jste svěřili vizuální stránku jako booklet apod.?

Šli jsme do již poměrně osvědčené spolupráce s lidmi, kterým věříme a kteří nás už dobře znají. Míchání a mastering již dělá Vašek Dreiseitl ze studia Bombjack, kde jsme již nahráli písničky jako Dva světy, Cena útěchy či Ledy ví. Bubny jsme nahrávali v Plesné, kde vzniklo třetí EP Dotřetice, no a kytary a zpěv jsme nahrávali s naším nejmilejším dlouholetým kamarádem Łukaszem Feberem, mj. basákem kapely Nebe, v jeho studiu, s nímž to bylo jedno z nejpohodovějších nahrávání, co jsme kdy zažili.

O vizuální stránku se postarala Gabriela Plačková, se kterou jsme navázali spolupráci vlastně jen online, protože se nám velmi líbilo její portfolio. Nechtěli jsme na bookletu naše fotografie, ale právě spíš nějaký hezký obrázek, který se k té desce bude vztahovat. Poté, co si lidé poslechnou písničku Smutné tváře, na kterou již máme natočený klip a kouknou se na hlavní stranu bookletu, vše by jim mělo dojít J Ten obrázek již je téměř hotovo, takže už teď máme minimálně jistotu alespoň toho, že CD „Nad věcí“ bude krásné zvenku, snad bude stejně krásné i „vevnitř“.

kotelna

Jak kapela za šest let spolu vyspěla, co jste si uvědomili hudebně i po životní stránce?

Když jsme začínali, mně bylo 17, Kejt 18 a Hrncovi 20. Teď jsme o 6 let starší, takže by bylo asi hodně smutné, kdybychom nedospěli po hudební i té osobní stránce, kdy jsme si zcela jistě uvědomili to, že kapela není vše a jsou v životě důležitější věci. Zároveň ale také určitě došlo k uvědomění si, že na sebe musíme být hodní, přátelští a udržovat upřímnou komunikaci a všechny problémy nebo aspoň jejich zárodky řešit pokud možno co nejdřív, ať z toho nevznikne něco většího. Zároveň také už moc dobře víme, že musíme makat a že nic nedostaneme zadarmo a že pokud něco chceme, musíme si to zařídit sami, protože zatím si stále vše zařizujeme sami, kdy nám samozřejmě občas pomůžou naší kamarádi nebo rodiče, kteří nám stále trpělivě půjčují auto, abychom se mohli dopravovat na koncerty.

A čeho se naopak po šesti letech vyvarujete?

Netlačit nijak extrémně na pilu. Také že kapela opravdu není všechno a důležité je být hlavně v pohodě, co se týče práce, školy a tak dále. To je pořád tak nějak bohužel/bohudík u nás na prvním místě. A taky je třeba vyvarovat se chybám, které jsme doposud udělali. Třeba to bylo to, že jsme měli naplánováno spoustu koncertů a do toho jsme si pak naplánovali ještě studio. Z toho tedy vyplynulo ponaučení, že když chceme tvořit na zkušebně a poté ve studiu nahrávat, musíme na to mít čas a klid, a tudíž omezit koncertování. Proto tedy na podzim těch koncertů bylo opravdu málo.

Máte mezi sebou krásnou ženu – jaké je udržovat čistě kolegiální vztahy? Jste v tomto směru profesionálové?

Myslím, že bychom měli být velmi opatrní s používáním slova profesionál v souvislosti s kapelou Ajdontker. Každopádně se k tomu aspoň snad snažíme přiblížit v tom smyslu, že se ke Kejt ani moc nechováme jako k holce, jednak proto, že to sama ani asi nechce a za druhé pro to, že to je zkrátka rovnocenný člen kapely a je úplně jedno, jestli to je krásná blondýna nebo kluk. Samozřejmě ale jsme pořád gentlemani a podržíme ji dveře, pomáháme ji s jejím aparátem a neprdíme před ní.

Processed with VSCO with f2 preset

Je známé, že mezi sebou máte striktně rozdělené role – všichni zaujímají dokonale svůj hudební post, ale ty navíc splňuješ roli manažera a Hrnec roli skladatele. Stalo se vám, že se jeden někdy míchal do práce druhého? A pokud ano, jak to dopadlo?

Určitě se to stalo. Když třeba Hrnec přijde s nějakou písničkou, tak je samozřejmě už z devadesáti pěti procent hotová, ale pak na zkušebně ještě dojde k nějaké fázi, že já řeknu, kde by to chtělo ubrat nebo přidat třeba dynamiku atd. Takže určitě my mluvíme Hrncovi do práce, když se nám něco nezdá, když máme pocit, že by to mohlo být lepší. Hrnec je vůči tomu vždy otevřený. No a mně do toho samozřejmě pak kecají nejvíce, do organizačních a manažerských věcí, to když se jim něco nelíbí, když se jim toho zdá moc nebo naopak málo. V tomto ohledu je neskutečná výhoda, že jsme jen tři. Nikdy nedojde k remíze. Dochází vždy k přehlasování. Párkrát se ale třeba stalo i to, že když jsem se i tak ten svůj názor snažil uchovat a podložil jej dobrými argumenty, dokázal jsem je přesvědčit. To stejné pak Hrnec. Všechno opravdu záleží jen a jen na rozumné komunikaci.

Loni jste touto dobou měli spoustu koncertů. Přišla nějaká krize v důsledku častých společných cest a určitě také z toho plynoucí únavy?

Přišla. V roce 2015 jsme měli 79 koncertů a ke konci roku jsme hráli opravdu každý víkend, zhruba pět z těch asi 20 koncertů, které jsme v listopadu a prosince 215 odehráli, jsme taky sami pořádali, jelikož byly výroční (pět let kapely a také dvoustý koncert), do toho jsme měli práce, školu a do toho všeho jsme ještě v prosinci nahrávali singl „Ledy ví“, měli další zkoušky kvůli akustickým koncertům ještě i výjimečně s druhým kytaristou, kamarádem Čoprem, a bylo toho zkrátka strašně moc.

Od toho byly poté dvě menší pauzy v první polovině roku 2016, kdy jsme si od sebe odpočinuli, já s Kejt jsme zvládli státnice, stihli jsme odehrát sérii 4 skvělých koncertů jako předkapela Horkýže Slíže a od léta už je opět vše v pořádku a máme se opět rádi. Ty pauzy ale byly opravdu potřeba.

V únoru v Havířově pokřtíte album – na co se v rámci křtu můžeme těšit a co posluchačům určitě můžete slíbit?

Můžou se těšit samozřejmě na nové písničky, budeme mít dva hosty, se kterým zahrajeme písničky, které běžně nehrajeme a myslím, že už snad můžeme prozradit i našeho kmotra CD. Nebude jim nikdo jiný než Kuko, zpěvák a basák z kapely Horkýže Slíže, se kterým bychom také měli zahrát pár písniček. A jako hostující kapely se můžou lidé těšit na Ňuňu z Brna a Munroe z Opavy.

A jaké jsou plány na dalších šest let vaší existence?

Bude to znít jako klasické klišé, ale hlavně spolu vydržet. To asi bude základní kámen toho všeho.

Je to to nejtěžší, jo?

Bude to nejdůležitější. Myslím, že my tři společně máme něco výjimečného, co zas tolik kapel na naši úrovni asi nemá a když vydržíme, věřím, že budeme stále růst a zlepšovat se a vydávat stále lepší a lepší písničky. Hned několik se jich na tohle CD nevešlo, a proto se o naši budoucnost stran hudební stránky vůbec nebojím. Takže opravdu hlavně vydržet, makat a nebýt debil.

Munroe – Z čistého nebe

Syrovost, která čiší z každé skladby a na propagační fotce dva pánové zakrývající si obličej, jako by chtěli zůstat nepoznaní. To vše zahaleno do černobílého vizuálu. Ne, to není jeden z dalších marných pokusů o těžkou alternativu, ale jsou to Munroe, kteří to myslí se všemi těmito rekvizitami snad i vážně.

MUNROE (2)

A to je polehčující okolnost, protože kapel, které se zahalují do hávu, který poté shazují a rázem mění za jiný, tu už bylo až moc. Na Munroe vidím oproti tomu jednu výhodu – vzhledem k pestré škále uměleckých projektů obou muzikantů je jasné, že si prostřednictvím Munroe nepotřebují nic dokazovat a tudíž zní tato hudba nenuceně a autenticky.

Tento projekt, který je právě na konci své startovací éry, mají na svědomí Jan Kunze a Vladimír Jaške, na aranžích, produkci a konečném masteringu se pak podíleli další lidé včetně Kaye Buriánka známého ze skupiny Sunshine. K tomu všemu je nutno zmínit také videoklipy, které zapadají do celého tohoto konceptu a hudebníci je vymýšlejí a tvoří sami. Aktuálně si můžeme poslechnout sedm skladeb z EP Z čistého nebe, přičemž všechny mají svůj příběh a ačkoliv se může na první poslech zdát, že jsou některé texty podobně tematicky laděné, po několikátém musím uznat, že v pořadí za sebou mají určitou kontinuitu.

forest

Hned první eponymní skladba je pomyslným rozjezdem pro celé EP, má oproti zbytku věcí poměrně romantický (ale přesto charakteristický) text a otevírá jakýsi příběh, co začíná ránou z čistého nebe a končí holkou s diplomem, díky které z tebe nezbyde nic. Mezitím se ale podíváme ještě na večírek, který mapuje typické opojné noci a rána s otravnou kocovinou, v rámci skladeb Loupežník a Panenka Voodoo zabrnkáme na akustičtější strunu a EP graduje posledními třemi skladbami – Paní se zbraní, Tvá matka chtěla anděla a již zmíněná GangstaGirl, které jakoby byly spojeny jednou tematickou nití.

10325554_584435628321308_3096318703087880208_n

Pokud si poslechnete texty Munroe, je docela možné, že se občas v nějakém najdete. Těžko totiž hledat mladou ženu, po které by její matka nechtěla ztělesnění anděla nebo večírek, kde by se za dobrého rozpoložení nekončilo až k ránu. Právě proto si ale myslím, že texty, ačkoliv se jejich tématika může zdát naprosto fádní, jsou na Munroe právě tím tahákem, který navíc za expresivní komorní atmosféry, co tvoří pánové na koncertech, působí také tak trochu opojně. Černobílá dekadence a syrovost je tedy naprosto na místě.

10365974_584435764987961_6970149720220089582_n

Těžko říct, na jakou cílovou skupinu hudba Munroe vlastně útočí. Po delším přemýšlení jsem došla k názoru, že dokáže oslovit jak muže, tak ženy a vlastně jakoukoliv věkovou kategorii, které tedy samozřejmě nevadí, že texty i hudba jdou hluboko, a sice v rámci vkusu, ale až na dřeň. Sama jsem velice zvědavá, kam se vývoj Munroe požene dál a jakým způsobem budou oba hudebníci pokračovat v této tvorbě, co je na tuzemské scéně více specifická než typická. Již nyní mají ale Munroe poměrně slušně našlápnuto na další z ojedinělých českých projektů, na které byste měli nutně zajít, pokud znáte všechny věci, které bolí, nebo se naopak schováváte před ženskými zbraněmi.

Tata Bojs v Olomouci elektro akusticky

Ve čtvrtek 8.12.2016 se v proslulém olomouckém klubu Jazz Tibet konal koncert ještě proslulejší české kapely Tata Bojs, která aktuálně patří mezi špičku na tuzemské alternativně rockové scéně. Skupina pocházející z Prahy představila průřez svou tvorbou v elektro akustické podobě a nabídla kvalitní dvouhodinový program, kdy šli všichni muzikanti až na dřeň i přes omezenou míru zvukových efektů, o to intimnější a autentičtější však zážitek z koncertu byl.

IMG_4860n

Kapela svůj program otevřela skladbou Filmařská a to v poněkud uvolněnějším tempu, hned po úvodu se však každý z hudebníků zcela jistě chopil své role a především Milan Cais i v rámci poněkud malého pódiového prostoru dokázal později svižně přebíhat mezi bicími a mikrofonem v popředí. Již na začátku se ukázalo, že i elektro akustická podoba bez velké přemíry nejrůznějších krabiček a aranží vůbec nevadí a kapela dokáže zaujmout především fluidem a charismatem, kterými všichni členové nepopiratelně disponují.

IMG_4872n         IMG_4909n

V uvolněnějším tempu se pokračovalo dál i ve skladbě Elišce a Vozejček, které se svým tempem pro začátek koncertu pro rozehřátí publika dokonale hodily. Tuto pohodovou hudební polohu pak vystřídala poloha atmosféričtější a to ve skladbě Eko Echo, kde název skutečně koresponduje s jevištním provedením, jelikož ozvěny, o které se pánové svými instrumenty postarali, vytvořily v kombinaci se světly a celkovým zvukem opojnou atmosféru. Rychlejší tempo se pak začalo odvíjet hitem Šťastnější a Jednotka času. Všechny věci byly pro koncept koncertu upraveny do jiné podoby, ale díky nejrůznějším pódiovým kreacím a vsuvkám se daly všechny označit za originální a také skvěle sehrané. K publiku nejčastěji promlouval zpěvák a bubeník Milan Cais a baskytarista Mardoša, tyto vstupy byly vtipné a svižné jako na každém jiném koncertě Tata Bojs.

IMG_4955n

Z aktuálního alba A/B jsme hned po sobě mohli slyšet dva výrazné hity Sonda a Radioamatér, které na sebe tématem textů navazovaly a které bych vyzvedla nejen za jejich sílu, ale opět za provedení, kde nechybělo vůbec nic, ačkoliv byly vždy prvky nemožné pro tento koncert nahrazeny něčím jiným. Výborně zahraná pak byla také skladba Opakování a opět další zástupce z alba A/B – Antikvariát se skutečně akustickým začátkem a postupnou gradací, na které si Tata Bojs během svých vystoupení poměrně zakládají.

IMG_5037n         IMG_5092n

V průběhu koncertu zazněly ještě další výraznější věci jako Skovka, Běžec, S ní nebo Světová, koncert ale vrcholil opravdu až k jeho konci, kdy zazněla skladba Attention aux hommes! s neuvěřitelně povedeným dialogem uprostřed mezi Mardošou a Milanem Caisem. Ačkoliv je zřejmé, že hudebníci mají letitým vystupováním zkušenosti se vším, silně oceňuji improvizační schopnosti všech členů kapely. Koncert byl napoprvé tematicky uzavřen skladbou Pěšáci, místo hudebníky předpokládaným přídavkem si však publikum vyžádalo hit Kamarádky, který byl opět jednou velkou improvizační vlnou, ale ve výsledku geniálním podáním Mardoši a jeho záměrně (?) popleteného textu. Skutečně už koncert končil skladbou Růžovka a závěrečným rozloučením s kapelou formou focení publika a bezprostředním tancem všech členů (především Mardoši, který tento prvek uplatňuje během celého vystoupení).

IMG_5119n

Tata Bojs jsou jednou z kapel, které nestačí vidět jednou. Díky sympatické náladě na jejich koncertech posluchači připadá, že všechny problémy jsou alespoň na chvíli pryč a vystoupení tedy mají až katarzní charakter. Předvánoční koncert v Jazz Tibetu považuji za jeden z nejlepších, které jsem s Tata Bojs zažila a troufám si říct, že komornější klubová atmosféra na mě zapůsobila více než např. na velké letní otevřené scéně, tudíž zcela jistě vím, na jaký jejich koncert půjdu někdy příště. Jak řekl Milan Cais na konci: „Srdce je to nejdůležitější,“ a já si myslím, že tento předvánoční zážitek tedy měl skutečně srdečnou atmosféru a to i s veškerou absencí kýčovitých přání.

IMG_5132n

iRock&Pop