Bod Omylu tady nejsou omylem

Bod Omylu. Tak se jmenuje mladá slovenská kapela, která na sebe upozornila mimo jiné i vystoupením na vyhlášeném mezinárodním polském Woodstocku a již dvěma studiovými nahrávkami. Bod omylu to ale v hudebním kontextu rozhodně není. Chlapci mají dobře zvládnutou produkci i marketing a před sebou možná více než jistou budoucnost.

wood

Album FENIX z roku 2016 může nabídnout nejen výborný zvuk a propracované originální pasáže v každé skladbě, ale také texty v rodné slovenštině, které mě na hudbě kapely zaujaly asi nejvíce. Zpěvák Lukáš Turiak se k textům v jeho rodném jazyce vyjádřil jako ke složité věci, která když se ale povede, dokáže být chytlavá a hodnotná stran výpovědi i estetiky. Dalším z důvodů je např. ten, že nezainteresovaný posluchač se s textem, kterému napoprvé rozumí, dokáže lépe ztotožnit a přijmout jej. A protože kapel, které zpívají ve svém rodném slovanském jazyce, není nikdy dost, rozhodla jsem se podívat na jejich album nejen hudebně, ale z velké části také jako na soubor rýmů, které mají navíc i hodnotný obsah.

e

Zvonivá kytara je prvkem, který otevírá celé album a postupný nástup a gradace v refrénu eponymní skladby Fenix zní chytlavě a optimisticky – povedené zahájení, které zaujme produkcí a zvukem. Některé pasáže jsou obohaceny o kvalitní synťáky a zvuky jiných neidentifikovatelných „krabiček“, ale právě tyto pestrobarevné aranže baví a nechávají posluchače napjatého.

„Symbolika sedmičky je pro nás v tomto případě specifická, protože jako kapela fungujeme právě sedm let a můžeme říct, že za ten čas se dost věcí změnilo. Bohužel, ne vždy mám pocit, že k dobrému. Motivy více skladeb se nesou právě v duchu nespokojenosti s tím, jak to v naší společnosti aktuálně vypadá, a strachu z toho, co nás čeká v budoucnosti.“

yeah

Právě aktuálních společenských problémů se dotýká také hned druhá skladba, kterou kapela považuje za nejemotivnější na albu. Hodinový hotel má evokovat jakési útočiště všech dětí, které vyrůstají bez rodičů, tedy pomyslné útočiště, které vlastně pro ně neexistuje. Skladba je navíc opět chytlavá a hudebně dobře zpracovaná, což je dobrou kombinací i pro text – posluchač totiž vždy lépe vnímá text, když jej baví i melodie.

Citových a osobních záležitostí se textově dotýkají dvě následující věci – Celé tie roky a Cítim. První zmíněnou zpěvák Lukáš Turiak označil za jedinou romantickou na desce a přestože se může téma textu o nepochopitelnosti (a neuchopitelnosti) ženy zdát jako klišé, nutno uznat, že album bez tématu o vztazích by bylo v případě z větší části zadaných chlapců tak trochu podivnou záležitostí, protože láska se vždy tak nějak odrazí zkrátka ve všem.

Odpočinkem po divočejších kouscích může být pro posluchače skladba Nesmelý, která pohodově, ale naléhavě volá neznámého chlapce a ptá se jej, zda už té nesmělosti nebylo poněkud moc. Věřím tomu, že s podáním a hudebním vystižením tohoto problému by nejedna nesmělá osoba alespoň na chvíli odhodila stud a… směle se vydala k poslechu druhé poloviny desky, kterou dělí atmosférická vsuvka Prúd vedomia.

krst

V této druhé polovině se energicky vydáme Cestou ku hviezdam, přičemž nám doprovod budou dělat mnohem tvrdší riffy než na začátku a vůbec celkově zdatné aranže. Energicky začíná taktéž skladba Spíš?, kdy počáteční stadionový zvuk kytary vystřídá aktuálně tematický text.

„Tato píseň je o frustraci z nálad, které převládají na sociálních sítích. O nenávisti a zaslepenosti, která se na člověka často valí z každé strany. A přitom by možná stačilo jen otevřít oči, probrat se z letargie a pochopit, že strůjcem svého štěstí jsme si každý sám.“

K závěru se blížíme optimistickou a taneční skladbou Naskoč! a nostalgicky znějící My verzus my. Oceňuji práci s back-vokály a chorály, které zazněly ve více skladbách, o to více je ale tento prvek na albu celistvý. Ve finále si pak společně řekneme Zbohom, které v počátku hudebně navazuje na Prúd vedomia, textově se pak dotýká pocitů strachu, které potkávají všechny z nás a obklopují naši mysl, když je zahlcená negativními věcmi kolem.

Album FENIX bych však i přes všechna ne zrovna veselá témata a odkazy na společenské problémy za negativní neoznačila. Naopak – deska je pozitivní tím, jak si s touto tematikou barvitě hraje a tam, kde se jedná o skutečný problém, vynahrazuje tento deficit zvukomalbou nejrůznějších instrumentů. To vše je navíc obohacené melodickou slovenštinou a pro některé sice možná poplatnými chytlavými riffy, které však, jak už jsem zmínila, dokážou přiblížit texty i těm, co by chtěli pohrdat.

Kapela Ajdontker: Jsme nad věcí

Dodo z Ajdontker je mým vrstevníkem a zároveň kamarádem a je znám především z kapely Ajdontker, které mám možnost sledovat takřka od začátku jejich kariéry až dosud, kdy vedlejší stage na festivalech vystřídaly stage hlavní a také samostatné koncerty nebo předskakování před českými hudebními esy. Na to, že je bubeník Ajdonkter ročník devadesát tři, překvapily mě jeho rozumné a promyšleně střídmé odpovědi, které svědčí o faktu, který zazní i v rozhovoru – Ajdontker je kapelou, která na sobě od začátku své existence pracuje. O to více je to pak překvapivé, když muzikanti prozradí věk, ve kterém začínali.

Adk2

Je tomu šest let od aktivního začátku existence kapely, máte před vydáním debutového CD pocit nějakého bilancování?

Bilancování určitě ano v tom smyslu, že si uvědomujeme, že šest let vydržet jako kapela není úplná samozřejmost a určitě bych spočítal na prstech jedné ruky kapely, které začínaly ve stejně době jako my a které stále aktivně hrají. A po šesti letech už tedy uzrála doba na to, že konečně vydáváme plnohodnotné cédéčko, a tak by se dalo říct, že za těmi šesti lety můžeme udělat nějakou pomyslnou čáru. Myslím si, že teď už jdeme opravdu s kůží na trh, vydáváme něco, na co můžeme být hrdí, aneb jak říká Márdi z Vypsané Fixy na konci každého koncertu:  „Nic lepšího neumíme.“

Máš pocit, že ty nic lepšího neumíš?

Nikdy jsem u ničeho takto dlouho ve svém životě nevydržel a vím, že na to můžu být fakt hrdý. Skvělé je i vědomí toho, že to, co vytváříme, baví i další lidi. A hlavně to pořád baví nás.

Takže bys řekl, že je to zároveň začátek něčeho nového…

Řekl bych, že ano. Říkám si, že teď už by nás lidi měli začít brát opravdu vážně. Minimálně my to teď už vážně definitivně bereme.

Jak bude znít CD? Můžeme se těšit na všechny hity, které hrajete živě nebo se dočkáme i nějakého překvapení?

Původně jsme měli vydávat jen EP, kde mělo být 5 úplně nových písniček. Dokonce v nás je stále názor, že vydávat CD v dnešní době se opravdu moc nevyplácí, lidé více reagují na singly s klipy a na poslech celého CD si většinou nenajdou čas. Jenže nakonec asi 6 dní před nástupem do studia a nahráváním bubnů došlo při cestě na koncert do Polska k dost spontánnímu rozhodnutí, že nakonec uděláme CD, kde bude dvakrát tolik písniček. Jsou tam tedy 3 písničky, které ještě lidé vůbec slyšet nemohli, další 4 už pár týdnů hrajeme na koncertech a zbývající tři hrajeme už několik let. „Ona s ní“ zhruba 2 roky, ale ještě nebyla nikdy zveřejněna s pořádnou nahrávkou, no a písničky „Vůně vzpomínky“ a „Vírem na dno“ už byly na našem prvním, resp. druhém EP, ale rozhodli jsme se je přehrát, protože je stále máme rádi a stále je hrajeme, ale na těch prvních dvou EP rozhodně nedosáhly kvalitní nahrávky, kterou by si zasloužily.

Koho jste si vybrali jako producenta, kdo dělal mastering a komu jste svěřili vizuální stránku jako booklet apod.?

Šli jsme do již poměrně osvědčené spolupráce s lidmi, kterým věříme a kteří nás už dobře znají. Míchání a mastering již dělá Vašek Dreiseitl ze studia Bombjack, kde jsme již nahráli písničky jako Dva světy, Cena útěchy či Ledy ví. Bubny jsme nahrávali v Plesné, kde vzniklo třetí EP Dotřetice, no a kytary a zpěv jsme nahrávali s naším nejmilejším dlouholetým kamarádem Łukaszem Feberem, mj. basákem kapely Nebe, v jeho studiu, s nímž to bylo jedno z nejpohodovějších nahrávání, co jsme kdy zažili.

O vizuální stránku se postarala Gabriela Plačková, se kterou jsme navázali spolupráci vlastně jen online, protože se nám velmi líbilo její portfolio. Nechtěli jsme na bookletu naše fotografie, ale právě spíš nějaký hezký obrázek, který se k té desce bude vztahovat. Poté, co si lidé poslechnou písničku Smutné tváře, na kterou již máme natočený klip a kouknou se na hlavní stranu bookletu, vše by jim mělo dojít J Ten obrázek již je téměř hotovo, takže už teď máme minimálně jistotu alespoň toho, že CD „Nad věcí“ bude krásné zvenku, snad bude stejně krásné i „vevnitř“.

kotelna

Jak kapela za šest let spolu vyspěla, co jste si uvědomili hudebně i po životní stránce?

Když jsme začínali, mně bylo 17, Kejt 18 a Hrncovi 20. Teď jsme o 6 let starší, takže by bylo asi hodně smutné, kdybychom nedospěli po hudební i té osobní stránce, kdy jsme si zcela jistě uvědomili to, že kapela není vše a jsou v životě důležitější věci. Zároveň ale také určitě došlo k uvědomění si, že na sebe musíme být hodní, přátelští a udržovat upřímnou komunikaci a všechny problémy nebo aspoň jejich zárodky řešit pokud možno co nejdřív, ať z toho nevznikne něco většího. Zároveň také už moc dobře víme, že musíme makat a že nic nedostaneme zadarmo a že pokud něco chceme, musíme si to zařídit sami, protože zatím si stále vše zařizujeme sami, kdy nám samozřejmě občas pomůžou naší kamarádi nebo rodiče, kteří nám stále trpělivě půjčují auto, abychom se mohli dopravovat na koncerty.

A čeho se naopak po šesti letech vyvarujete?

Netlačit nijak extrémně na pilu. Také že kapela opravdu není všechno a důležité je být hlavně v pohodě, co se týče práce, školy a tak dále. To je pořád tak nějak bohužel/bohudík u nás na prvním místě. A taky je třeba vyvarovat se chybám, které jsme doposud udělali. Třeba to bylo to, že jsme měli naplánováno spoustu koncertů a do toho jsme si pak naplánovali ještě studio. Z toho tedy vyplynulo ponaučení, že když chceme tvořit na zkušebně a poté ve studiu nahrávat, musíme na to mít čas a klid, a tudíž omezit koncertování. Proto tedy na podzim těch koncertů bylo opravdu málo.

Máte mezi sebou krásnou ženu – jaké je udržovat čistě kolegiální vztahy? Jste v tomto směru profesionálové?

Myslím, že bychom měli být velmi opatrní s používáním slova profesionál v souvislosti s kapelou Ajdontker. Každopádně se k tomu aspoň snad snažíme přiblížit v tom smyslu, že se ke Kejt ani moc nechováme jako k holce, jednak proto, že to sama ani asi nechce a za druhé pro to, že to je zkrátka rovnocenný člen kapely a je úplně jedno, jestli to je krásná blondýna nebo kluk. Samozřejmě ale jsme pořád gentlemani a podržíme ji dveře, pomáháme ji s jejím aparátem a neprdíme před ní.

Processed with VSCO with f2 preset

Je známé, že mezi sebou máte striktně rozdělené role – všichni zaujímají dokonale svůj hudební post, ale ty navíc splňuješ roli manažera a Hrnec roli skladatele. Stalo se vám, že se jeden někdy míchal do práce druhého? A pokud ano, jak to dopadlo?

Určitě se to stalo. Když třeba Hrnec přijde s nějakou písničkou, tak je samozřejmě už z devadesáti pěti procent hotová, ale pak na zkušebně ještě dojde k nějaké fázi, že já řeknu, kde by to chtělo ubrat nebo přidat třeba dynamiku atd. Takže určitě my mluvíme Hrncovi do práce, když se nám něco nezdá, když máme pocit, že by to mohlo být lepší. Hrnec je vůči tomu vždy otevřený. No a mně do toho samozřejmě pak kecají nejvíce, do organizačních a manažerských věcí, to když se jim něco nelíbí, když se jim toho zdá moc nebo naopak málo. V tomto ohledu je neskutečná výhoda, že jsme jen tři. Nikdy nedojde k remíze. Dochází vždy k přehlasování. Párkrát se ale třeba stalo i to, že když jsem se i tak ten svůj názor snažil uchovat a podložil jej dobrými argumenty, dokázal jsem je přesvědčit. To stejné pak Hrnec. Všechno opravdu záleží jen a jen na rozumné komunikaci.

Loni jste touto dobou měli spoustu koncertů. Přišla nějaká krize v důsledku častých společných cest a určitě také z toho plynoucí únavy?

Přišla. V roce 2015 jsme měli 79 koncertů a ke konci roku jsme hráli opravdu každý víkend, zhruba pět z těch asi 20 koncertů, které jsme v listopadu a prosince 215 odehráli, jsme taky sami pořádali, jelikož byly výroční (pět let kapely a také dvoustý koncert), do toho jsme měli práce, školu a do toho všeho jsme ještě v prosinci nahrávali singl „Ledy ví“, měli další zkoušky kvůli akustickým koncertům ještě i výjimečně s druhým kytaristou, kamarádem Čoprem, a bylo toho zkrátka strašně moc.

Od toho byly poté dvě menší pauzy v první polovině roku 2016, kdy jsme si od sebe odpočinuli, já s Kejt jsme zvládli státnice, stihli jsme odehrát sérii 4 skvělých koncertů jako předkapela Horkýže Slíže a od léta už je opět vše v pořádku a máme se opět rádi. Ty pauzy ale byly opravdu potřeba.

V únoru v Havířově pokřtíte album – na co se v rámci křtu můžeme těšit a co posluchačům určitě můžete slíbit?

Můžou se těšit samozřejmě na nové písničky, budeme mít dva hosty, se kterým zahrajeme písničky, které běžně nehrajeme a myslím, že už snad můžeme prozradit i našeho kmotra CD. Nebude jim nikdo jiný než Kuko, zpěvák a basák z kapely Horkýže Slíže, se kterým bychom také měli zahrát pár písniček. A jako hostující kapely se můžou lidé těšit na Ňuňu z Brna a Munroe z Opavy.

A jaké jsou plány na dalších šest let vaší existence?

Bude to znít jako klasické klišé, ale hlavně spolu vydržet. To asi bude základní kámen toho všeho.

Je to to nejtěžší, jo?

Bude to nejdůležitější. Myslím, že my tři společně máme něco výjimečného, co zas tolik kapel na naši úrovni asi nemá a když vydržíme, věřím, že budeme stále růst a zlepšovat se a vydávat stále lepší a lepší písničky. Hned několik se jich na tohle CD nevešlo, a proto se o naši budoucnost stran hudební stránky vůbec nebojím. Takže opravdu hlavně vydržet, makat a nebýt debil.

Munroe – Z čistého nebe

Syrovost, která čiší z každé skladby a na propagační fotce dva pánové zakrývající si obličej, jako by chtěli zůstat nepoznaní. To vše zahaleno do černobílého vizuálu. Ne, to není jeden z dalších marných pokusů o těžkou alternativu, ale jsou to Munroe, kteří to myslí se všemi těmito rekvizitami snad i vážně.

MUNROE (2)

A to je polehčující okolnost, protože kapel, které se zahalují do hávu, který poté shazují a rázem mění za jiný, tu už bylo až moc. Na Munroe vidím oproti tomu jednu výhodu – vzhledem k pestré škále uměleckých projektů obou muzikantů je jasné, že si prostřednictvím Munroe nepotřebují nic dokazovat a tudíž zní tato hudba nenuceně a autenticky.

Tento projekt, který je právě na konci své startovací éry, mají na svědomí Jan Kunze a Vladimír Jaške, na aranžích, produkci a konečném masteringu se pak podíleli další lidé včetně Kaye Buriánka známého ze skupiny Sunshine. K tomu všemu je nutno zmínit také videoklipy, které zapadají do celého tohoto konceptu a hudebníci je vymýšlejí a tvoří sami. Aktuálně si můžeme poslechnout sedm skladeb z EP Z čistého nebe, přičemž všechny mají svůj příběh a ačkoliv se může na první poslech zdát, že jsou některé texty podobně tematicky laděné, po několikátém musím uznat, že v pořadí za sebou mají určitou kontinuitu.

forest

Hned první eponymní skladba je pomyslným rozjezdem pro celé EP, má oproti zbytku věcí poměrně romantický (ale přesto charakteristický) text a otevírá jakýsi příběh, co začíná ránou z čistého nebe a končí holkou s diplomem, díky které z tebe nezbyde nic. Mezitím se ale podíváme ještě na večírek, který mapuje typické opojné noci a rána s otravnou kocovinou, v rámci skladeb Loupežník a Panenka Voodoo zabrnkáme na akustičtější strunu a EP graduje posledními třemi skladbami – Paní se zbraní, Tvá matka chtěla anděla a již zmíněná GangstaGirl, které jakoby byly spojeny jednou tematickou nití.

10325554_584435628321308_3096318703087880208_n

Pokud si poslechnete texty Munroe, je docela možné, že se občas v nějakém najdete. Těžko totiž hledat mladou ženu, po které by její matka nechtěla ztělesnění anděla nebo večírek, kde by se za dobrého rozpoložení nekončilo až k ránu. Právě proto si ale myslím, že texty, ačkoliv se jejich tématika může zdát naprosto fádní, jsou na Munroe právě tím tahákem, který navíc za expresivní komorní atmosféry, co tvoří pánové na koncertech, působí také tak trochu opojně. Černobílá dekadence a syrovost je tedy naprosto na místě.

10365974_584435764987961_6970149720220089582_n

Těžko říct, na jakou cílovou skupinu hudba Munroe vlastně útočí. Po delším přemýšlení jsem došla k názoru, že dokáže oslovit jak muže, tak ženy a vlastně jakoukoliv věkovou kategorii, které tedy samozřejmě nevadí, že texty i hudba jdou hluboko, a sice v rámci vkusu, ale až na dřeň. Sama jsem velice zvědavá, kam se vývoj Munroe požene dál a jakým způsobem budou oba hudebníci pokračovat v této tvorbě, co je na tuzemské scéně více specifická než typická. Již nyní mají ale Munroe poměrně slušně našlápnuto na další z ojedinělých českých projektů, na které byste měli nutně zajít, pokud znáte všechny věci, které bolí, nebo se naopak schováváte před ženskými zbraněmi.

Tata Bojs v Olomouci elektro akusticky

Ve čtvrtek 8.12.2016 se v proslulém olomouckém klubu Jazz Tibet konal koncert ještě proslulejší české kapely Tata Bojs, která aktuálně patří mezi špičku na tuzemské alternativně rockové scéně. Skupina pocházející z Prahy představila průřez svou tvorbou v elektro akustické podobě a nabídla kvalitní dvouhodinový program, kdy šli všichni muzikanti až na dřeň i přes omezenou míru zvukových efektů, o to intimnější a autentičtější však zážitek z koncertu byl.

IMG_4860n

Kapela svůj program otevřela skladbou Filmařská a to v poněkud uvolněnějším tempu, hned po úvodu se však každý z hudebníků zcela jistě chopil své role a především Milan Cais i v rámci poněkud malého pódiového prostoru dokázal později svižně přebíhat mezi bicími a mikrofonem v popředí. Již na začátku se ukázalo, že i elektro akustická podoba bez velké přemíry nejrůznějších krabiček a aranží vůbec nevadí a kapela dokáže zaujmout především fluidem a charismatem, kterými všichni členové nepopiratelně disponují.

IMG_4872n         IMG_4909n

V uvolněnějším tempu se pokračovalo dál i ve skladbě Elišce a Vozejček, které se svým tempem pro začátek koncertu pro rozehřátí publika dokonale hodily. Tuto pohodovou hudební polohu pak vystřídala poloha atmosféričtější a to ve skladbě Eko Echo, kde název skutečně koresponduje s jevištním provedením, jelikož ozvěny, o které se pánové svými instrumenty postarali, vytvořily v kombinaci se světly a celkovým zvukem opojnou atmosféru. Rychlejší tempo se pak začalo odvíjet hitem Šťastnější a Jednotka času. Všechny věci byly pro koncept koncertu upraveny do jiné podoby, ale díky nejrůznějším pódiovým kreacím a vsuvkám se daly všechny označit za originální a také skvěle sehrané. K publiku nejčastěji promlouval zpěvák a bubeník Milan Cais a baskytarista Mardoša, tyto vstupy byly vtipné a svižné jako na každém jiném koncertě Tata Bojs.

IMG_4955n

Z aktuálního alba A/B jsme hned po sobě mohli slyšet dva výrazné hity Sonda a Radioamatér, které na sebe tématem textů navazovaly a které bych vyzvedla nejen za jejich sílu, ale opět za provedení, kde nechybělo vůbec nic, ačkoliv byly vždy prvky nemožné pro tento koncert nahrazeny něčím jiným. Výborně zahraná pak byla také skladba Opakování a opět další zástupce z alba A/B – Antikvariát se skutečně akustickým začátkem a postupnou gradací, na které si Tata Bojs během svých vystoupení poměrně zakládají.

IMG_5037n         IMG_5092n

V průběhu koncertu zazněly ještě další výraznější věci jako Skovka, Běžec, S ní nebo Světová, koncert ale vrcholil opravdu až k jeho konci, kdy zazněla skladba Attention aux hommes! s neuvěřitelně povedeným dialogem uprostřed mezi Mardošou a Milanem Caisem. Ačkoliv je zřejmé, že hudebníci mají letitým vystupováním zkušenosti se vším, silně oceňuji improvizační schopnosti všech členů kapely. Koncert byl napoprvé tematicky uzavřen skladbou Pěšáci, místo hudebníky předpokládaným přídavkem si však publikum vyžádalo hit Kamarádky, který byl opět jednou velkou improvizační vlnou, ale ve výsledku geniálním podáním Mardoši a jeho záměrně (?) popleteného textu. Skutečně už koncert končil skladbou Růžovka a závěrečným rozloučením s kapelou formou focení publika a bezprostředním tancem všech členů (především Mardoši, který tento prvek uplatňuje během celého vystoupení).

IMG_5119n

Tata Bojs jsou jednou z kapel, které nestačí vidět jednou. Díky sympatické náladě na jejich koncertech posluchači připadá, že všechny problémy jsou alespoň na chvíli pryč a vystoupení tedy mají až katarzní charakter. Předvánoční koncert v Jazz Tibetu považuji za jeden z nejlepších, které jsem s Tata Bojs zažila a troufám si říct, že komornější klubová atmosféra na mě zapůsobila více než např. na velké letní otevřené scéně, tudíž zcela jistě vím, na jaký jejich koncert půjdu někdy příště. Jak řekl Milan Cais na konci: „Srdce je to nejdůležitější,“ a já si myslím, že tento předvánoční zážitek tedy měl skutečně srdečnou atmosféru a to i s veškerou absencí kýčovitých přání.

IMG_5132n

Mendoš – To jsem já

Jste rodilý Ostravák? A máte srdcový vztah ke svému rodnému razovitemu kraji? Právě pro vás se tedy stane jistě srdcovou záležitostí i debutové CD ostravského písničkáře Zdeňka Furmančíka alias Mendoše, který se svou prvotinou počkal a dlouho na ní pracoval, o to jistěji ale výsledek stojí na svých vlastních svérázných nohách.

 tau 11_2

Na albu písničkář spolupracoval s hudebníkem a producentem Evženem Hofmannem, který se kromě stálé pozice kytaristy kapely Kryštof ujal, jak už je výše psáno, producentského křesla a v jeho studiu Taurus Records nyní nahrává hudbu od folku přes pop-rock až po hard-rock. Je tedy jasné, že deska se nese nejvíce v duchu první jmenované škatulky, avšak s řízným rockovým přiostřením.

Hned první záležitost s názvem To mi nevadí má už od začátku pozitivní drive a až country kytarové riffy, jako úvodní skladba rozhodně funguje díky textu, který tak trochu představuje Mendošův přístup k hudbě a životu celkově. V podobném duchu se vlastně nese i další věc – To nejsem já. Typicky ostravský Mendošův přízvuk ale ještě více graduje a kytara se již zdá být rockovější. Následující Šedý vlas s lehce bluegrassovou aranží je zase lidově autentická a přitom neztrácí na vkusném hudebním i textovém pojetí.

 eh_2

Pokud se má mluvit o opravdu nejrázovitějším provedení, rozhodně v tomto vede čtvrtá skladba – Nejhezčí baby. Mendošovy texty celkově pojednávají o životě na Ostravsku a zdejší nátuře, nutno však uznat, že přestože člověk uvažuje o nadsázce, zasvěcený ihned pochopí, že texty jsou skutečně autentické. V typicky rockovější baladě a melodicky nejharmoničtější skladbě na desce – Dům, co někdo zapomněl, Mendošovi s vokály pomohla jeho dcera Lenka a tato kombinace je příjemným zpestřením, stejně tak kytarové echo v mezihrách v pozadí a taktéž závěrečná gradace všech použitých prvků.

Nejatmosféričtějším kouskem je zase skladba Ostravo, Ostravo, která jakoby zachycovala zdejší podnebí a těžký smogový vzduch, který se nad ránem nese nad Vítkovicemi. Vokály v refrénu mrazí a zdejší člověk má potom husí kůži i z textu, co popisuje těžký, ale pro všechny tak známý všední život v Ostravě. Ve skladbě První leden Mendoš vsadil na netypický klavírní podklad, který se k tomuto lyričtějšímu pojetí velice hodí a později můžeme opět zaslechnout i čistý vokál dcery Lenky.

tau 10_2

Nová Karolina – tento fenomén jistě zasáhl každého, koho se ostravský život jen trochu týká. Stejnojmenná skladba vtipnou hantýrkou popisuje přednosti i strasti tohoto nákupního centra a Ostravákovo srdíčko opět zaplesá nad tématem, který je mu tak blízký. Předposlední věc Kolotoč má příhodně houpavý rytmus, opět trochu country a bluegrass nádech a lidově melancholický text.

Závěrem desky zaslechneme naposledy krásné, i když trochu smutné Muzikantské nebe, které jsme mohli zpozorovat jako Mendošův singl již dříve. Poslední tečka, která, i když je tesknivá, na závěr se dokonale tematicky hodí. A rozhodně také hudebně nepropracovanější věc na celém albu.

Mendošovo album To jsem já sice čerpá z ryze regionálních motivů, jistě však dokáže zaujmout i posluchače neostravského, nezasvěceného a takového, který možná zprvu bude brát texty jako slušnou recesi, avšak když se zaposlouchá hlouběji, najde spoustu skrytých hudebních vrstev a překvapení, které se pod povrchem objevují. Zemitý Mendošův charakter ve spojení s na povrch nedbalým písničkářstvím, avšak ve skutečnosti s mnohem větším přesahem, je originální počin, který si rozhodně zaslouží pozornost nejednoho posluchače kvalitní folk-rockové scény.

iRock&Pop