Rock&Pop 05/17

RAP-titulka-05-2017-madonnaNepřesvědčovat – ukázat, to je marketingová strategie v zahranič.

Média, a to nejen ta hudební, jsou denně zahlcována spoustou informací z různých marketingových nebo PR oddělení a agentur v podobě tiskových zpráv. I k nám denně přijde desítka těch „nejexkluzivnějších“ informací o tom, kde se koná ta nejlepší akce z nejlepších, nezapomenutelný a ojedinělý koncert, kdy vychází to nejzásadnější album nebo kde a kdy si mám pustit ten nejkrásnější videoklip. Pisatelé se předhánějí v superlativech a křiklavých titulcích podobajících se těm v bulvárních plátcích jen proto, aby se jejich zprávě dostalo pozornosti a trochu šance rozšířit ji mezi další mediální výkřiky už tak informacemi přeplněného světa.

Přiznám se, že to dělám stejně. Okoukala jsem od svých kolegů postup, jak se pokusit zaujmout i tím nejméně zajímavým obsahem. Podle zpráv, které chodí do Rock & Popu, máme nejspíš všichni stejnou školu. Přestože se na světlo dostanou stejně jen ty zajímavé svým obsahem, kudrlinky kolem sdělení si neodpustí nikdo. Společnosti, v tomto případě pořadatelé či kapely, do své propagace investují nemalé peníze, zpravidla v úměře čím méně zajímavé sdělení mám, tím více se ho snažím protlačit.

O to překvapivější pro mě byla zkušenost a spolupráce s frankfurtským veletrhem Musikmesse, kam byla redakce Rock & Pop pozvána. Největší hudební veletrh v Evropě je pomyslnou Mekkou každého vášnivého muzikanta, zvukaře, osvětlovače, majitele klubu, diskoték, venkovní scény nebo alespoň aparátu. O věhlasu největší prodejní výstavy je informován celý svět, a to aniž by najatá a drahá PR agentura sepisovala superlativy do tiskových zpráv. Novináři je totiž vytvářejí sami, dobrovolně a zcela zdarma, neboť jsou o kvalitách akce přesvědčeni na vlastní oči.

Ve Frankfurtu se totiž razí jiný styl propagace a PR, než se snažit návštěvníky uchlácholit hezkými slovy a reklamou – dělají to prostě dobře a nebojí se to světu říct. Pozvat a ukázat (případně dokonce proplatit náklady na dopravu a ubytování) – nepřesvědčovat, to je marketingová strategie v zahraničí. Platí to v linii od největšího veletrhu až po nejmenší zapadlou hospůdku, bez poutačů, a přesto narvanou k prasknutí.

nvestice do zažitých zkušeností a pozitivních dojmů s nimi spojených prostě funguje daleko lépe a levněji než lichotivá propagace. Nevýhodou je, že stejně dobře a rychle se mohou rozšířit i zážitky negativní, a to už žádná tisková zpráva nezachrání. Možná právě z nejistoty z přímé konfrontace to pořád ještě děláme tak trochu postaru. ina ve tmě život nijak nezměnila, dá se říct, že mě nevidomý naučil, jak se lépe koukat. Jde mi to ale jen ve tmě. Jakmile rozsvítím, stávám se zase tou slepou ovcí jako všichni ostatní.


RAP-titulka-05-2017-jandaRockeři i popíkáři,
ráda bych vás osobně pozvala na narozeninovou oslavu našeho časopisu.

20. května oslavíme v Nymburce 27. narozeniny. Jelikož slavíme spolu s rockovou hudební televizí Slušnej Kanál, pojmenovali jsme náš narozeninový mejdan Slušnej Fest. Skvělý hudební program jistě najdete na internetu nebo na stránkách našeho časopisu. Pro mě a naši redakci bude tento festival oslavou teprve druhých, o nic méně důležitých narozenin.

V květnu to budou právě dva roky, co jsem dostala torzo Rock & Popu do svých rukou a svázaná uplynulými událostmi se začala shánět po redakci. Téměř neznámá, v novinařině nezkušená redaktorka s hromadou elánu, nápadů a ideálů. Realita byla tvrdá, nenávistné články z jiných redakcí, nedůvěra médií a partnerů, anonymy i dopisy některých čtenářů mi vzaly nejen elán a iluze, ale i víru v lepší zítřky. Ony však přišly, a to především díky vám.

A teď je ten pravý čas to s vámi oslavit!

Rock&Pop 04/17

Slepý mi poradil, jak se lépe koukat!

Nejspíš se mnozí shodneme, že slepota je pravděpodobně to nejhorší postižení smyslů. Zrakem vnímáme až 90 procent všech okolních vjemů a stačí, když se zhasne, a většina z nás je totálně v řiti. Aniž bych měla jakékoli nutkání si „slepotu“ vyzkoušet, pozvala mě kamarádka na Neviditelnou výstavu. Pravděpodobně jste o putovním projektu slyšeli a ano, je to přesně ta výstava, kde není absolutně nic vidět. Řekla jsem si, že hodinu si hrát na slepou dokážu a alespoň na vlastní kůži poznám, co nevidomí prožívají každý den. Celým prostorem, který má připomínat běžné prostředí nás všech – byt, rušná ulice, les, chata a nakonec i bar, provádí slepý průvodce. V tu chvíli jste na tom úplně stejně, neboť vás provází absolutní tmou a místa identifikujete jen podle toho, do čeho zrovna narazíte.

Čekala jsem všechno – že nabourám, spadnu nebo zabloudím a najde mě další skupina s jiným průvodcem. To vše se samozřejmě málem stalo, ale co jsem rozhodně nepředpokládala, bylo, jak moc mě hodina ve světě, kde se zastavil čas, zasáhne. Již ve třetí místnosti se mě zmocnila úzkost a bezmocnost s chutí okamžitě se na to vykašlat. Nicméně náš nevidomý průvodce mezi námi chodil s takovou grácií, jistotou a svým vtipem i pomocnou rukou zachraňoval celou skupinu od jistých karambolů, že jsem se odhodlala jít dál. Jeho jméno jsem už zapomněla, ale nikdy nezapomenu jeho hlas, protože po pár minutách ve tmě mé další smysly zbystřily o několik set procent. Vnímáte vůně, ruchy, závan větru, materiály i tvary, fyzickou krásu člověka hodnotíte podle hlasu, smíchu nebo jen doteku ruky. Vidět se rázem stává druhotnou potřebou. Průvodce nebyl žádný chudák hodný lítosti, byl to charismatický vtipný a sexy chlap, o tom jsem přesvědčena, aniž bych ho viděla. Kdo v té místnosti byl k politování slepý, jsme byli především my, a to už dávno předtím, než jsme se na Neviditelné výstavě ocitli.

Jsme tak slepí vůči sobě i svému okolí, nevnímáme a hlavně nepoužíváme většinu schopností, kterými nás příroda obdařila. Ochuzujeme se o skutečný svět kolem nás a nedokážeme se zastavit. A ačkoli mi samozřejmě hodina ve tmě život nijak nezměnila, dá se říct, že mě nevidomý naučil, jak se lépe koukat. Jde mi to ale jen ve tmě. Jakmile rozsvítím, stávám se zase tou slepou ovcí jako všichni ostatní.


Jaro už je tu, a ačkoli se s ním ještě ve vzduchu občas popere zima, cítím, že ta už nemá moc sil.

První sluneční paprsky ve mně probouzejí touhu po zevlení na zahrádkách u restaurací, po kanceláři na trávníku, oknech dokořán a řvoucím ptactvu a především po open airech, jež jsou nevyčerpatelnou studnicí zábavy, zážitků a především témat na článek. Festivalová backstage totiž nabízí spoustu možností, jak poznat svého oblíbence jinak než ve světlech na pódiu. A věřte tomu, že to občas stojí za to. Fanouškům a fanynkám některých kapel bych přímo předepisovala návštěvu zákulisních večírků nebo exkurzi do šaten umělců.

Zvažuji, zda vám během letošní festivalové sezony nepořídíme fotoreport šaten navštívených jednotlivými skupinami. Ať vidíte, koho někteří toužíte mít doma. Pozlátko, záře reflektorů a „charisma“ se rázem mění ve smetiště s hromadou jídla, pití, odpadků i zvratků, ať už na stolech nebo pod nimi. To vše vznikne samozřejmě z toho, co si kapela ke svému vystoupení naporoučela, což je dalším zajímavým tématem. Pečlivě navážených deset deka kuřecí šunky se najednou válí vedle šunky vepřové, to vše prošlápnuté banánem z ovocné mísy a zalité nějakým dobrým, pokud možno drahým alkoholem, celé stříknuté kapkou Actimelu a ozdobené vajglem s čokoládou. Dost podobně to vypadá i na těch večírcích, ale to už by bylo pro zcela jiný magazín.

A tak doufám, že se stejně jako já těšíte nejen na léto, ale i na nová témata!

Rock&Pop 03/17

Na cestách

Jak jsem napsala, tak udělala. S úderem jarních prázdnin jsem si sbalila kufr i děcko a vyrazila na krátký roadtrip. Týden volna ani rozpočet mi sice nedovolily dohnat muzikanty v Indii, na Srí Lance nebo ve Vietnamu, ale i tak mi menší průzkum severní Itálie udělal dobře na duši i v hlavě.

Na svých cestách autem sice občas poslouchám svá oblíbená cédéčka a nové, především tuzemské desky, ale prim hraje místní rádio, a to doslova. Až letos jsem si ale uvědomila a ze svých předchozích cest do jiných států zpětně potvrdila, jak divná nátura Češi jsou a jak omezenou a rozdílnou mediální politiku vůči ostatním státům vedeme. Projíždíte Německem či Rakouskem a z rádia se na vás line němčina ze všech stran, pravda, sice v hitech podobných těm z osmdesátkových Ein Kessel Buntes, nicméně domácí tvorba. V Itálii na vás z rádia nahrnou hromadu italských diskotékových hitů, které si pak české turistky z Rimini pobrukují ještě dlouho po návratu domů, stejně tak ve Francii uslyšíte písně převážně ve francouzštině. Dokonce i v Tunisu, Egyptě či mimo turistická centra se na vás ze všech stran linou tamní populární, i když pro nás téměř neposlouchatelné hity. Vrátíte-li se a přejedete hranice České republiky, s největší pravděpodobností z rádia uslyšíte Rihannu, Robbieho Williamse nebo při troše štěstí na rockových stanicích Rammstein.

Prostor pro české kapely na českých rádiích je značně omezený a nikdo vlastně přesně neví, podle jakého klíče jsou interpreti a jejich písně do éteru nasazováni. Popíráme vlastní vkus i kulturu, neexistuje totiž přímá úměra ani vůči návštěvnosti koncertů, ani oblíbenosti kapely, dokonce vyhraje-li skupina několikanásobně hitparádu daného rádia, ještě to neznamená, že má šanci se do běžné rotace dostat. Občas naopak rádia z vlastních pohnutek vyběhnou s tuzemskou kapelou, o které nikdo nevěděl, že vůbec existuje, většinou dost příšernou a především velmi podobnou jejich předchozímu objevu (často je podezírám, že pouze mění názvy kapel), ve snaze přesvědčit národ, že právě tohle je směr, který teď frčí a bude se poslouchat. A ono to jde, posloucháme jednou, podruhé, potřetí, a když už tu s**čku slyšíme podvacáté, začne se nám líbit. Koneckonců je to jedna z mála písní česky a víme, o čem asi tak je.


2 v 1 a mnohem víc

Ačkoli to ještě mnoho interpretů neví, jsem téměř přesvědčena o tom, že letní sezony se mnoho kapel nedožije. Přestože se jejich jména dosud objevují v řadě programů festivalů i městských slavností, dá se předpokládat, že řada muzikantů z nich bude brzy namísto na pódiu rozseta po léčebnách všeho druhu a bude nabírat energii po strhující jarní šňůře. Dá se tak usuzovat ze složení jarních turné mnoha skupin, jež se nesou ve znamení přátelství s příslibem velmi bujarého mejdanu. Konečně se začaly spojovat party, které k sobě mají blízko především lidsky, ne tak žánrově, a vytrácí se role předkapely a tahouna. Fanoušci kapel se v sálech spojují v jednu velkou „multikulturní“ masu a vytvářejí prostředí pro nezapomenutelné zážitky. Energie spřátelených skupin by se, oproti klasickým koncertům stylu předkapela – kapela, dala dávkovat do pytlů, a to nejen na pódiu. Tu pak ve velkém mohou předávat návštěvníkům akce. Nejenže je na takovýchto koncertech větší legrace, nekonečný prostor pro improvizaci a vznikají společné projekty, tu dětskou radost z hudby samotné si odnáší nejen publikum, ale buďte si jisti, že i muzikant. Takovým vražedným spojením, které byste si neměli nechat ujít, jsou třeba Imodium a Rybičky 48, UDG a Ovoce, Dymytry a Loco Loco, SPS. a Visací Zámek nebo Prago Union, Cocotte Minute a Hentai Corporation.

Kehlani – Sweet Sexy Savage

Příběh Kehlani vedoucí k vydání její druhé desky Sweet Sexy Savage oplývá mnoha zajímavými zvraty. V soutěži America’s Got Talent se se svou kapelou umístila na čtvrtém místě, porota jí ale řekla, že má talent a kapelu nepotřebuje. Ta se rozpadla a stejně tak i život Kehlani – na půl roku se stala bezdomovkyní, jež přespávala po gaučích, které potkala. Poté na čas vstala z popela a dala se dohromady s rapovou skupinou. Její hudební směřování se jí však nelíbilo, a tak se vrátila k životu na ulici, kde se dala na krádeže. Po vybílení půlky rodného Oaklandu vydala na SoundCloudu album Antisummerluv a její kariéra se odpíchla až k loňské (bohužel neproměněné) nominaci na Grammy. Kehlani to ale zkouší znovu se Sweet Sexy Savage.

Při hodnocení mainstreamových desek nastává často problém, že album vlastně vůbec není výtvorem prezentovaného autora. Ten si ke spolupráci totiž obvykle přizve armádu producentů, textařů a skladatelů, kteří celou práci odvedou za něj, a on často jen za svůj zpěv slízne smetanu. Ne tak docela Kehlani. Ta je hlavním tvůrcem všech skladeb jak po hudební, tak textové stránce. Jedinou výjimkou je počáteční „skladba“ Intro, již napsala Reyna Biddy. Jedná se o chytře i hloupě zvolený otvírák – skoro až básnické pojetí „říkanky“ navozuje dojem, že se před námi postupně rozvine nečekaná geniální zpověď jedné ženy. Avšak není to tak. Zbytek alba je, co se textů týče, sice často více než obstojný (i když slovní zásoba nevyráží dech, ani vás nepřepadá chuť si nějaké verše vyrýt do zdi), ale Biddy a její Intro nasadily příliš vysokou laťku, kterou zbytek desky i přes samotnou výpovědní hodnotu života „thug girl“ nemá šanci dohnat.

A teď k hudbě. Na Sweet Sexy Savage spolupracovala skupina složená z jedněch z mainstreamově   nejrenomovanějších skladatelů a producentů, kteří měli zabránit tomu, aby album vyznělo nudně jednotně. To často při spolupráci pouze s jedním producentem visí nad umělcem jako Damoklův meč. Suma sumárum, deska už svým žánrovým zařazením neaspiruje na hudební či textařskou událost, avšak jak Kehlani plánovala, album je místy sexy, místy divoké i sladké. I přes plánovanou a relativně dosaženou hudební variabilitu, jednu neoddiskutovatelnou chybu deska má. Devatenáct písní je prostě moc.

Dominika Mňuková

Aaron Keylock – Cut Against The Grain

Tahle hudba má opravdové koule a ne nadarmo se o osmnáctiletém klučinovi z Oxfordu, který ji má na svědomí, píše v britském tisku jako o zázračném dítěti blues. Albový debut Cut Against The Grain superlativy jen potvrzuje. Aaron Keylock už nebude mít brzy nejspíš zapotřebí někomu předskakovat, jak to dělal od svých čtrnácti, protože se mu podařilo položit víc než slušné základy vlastní kariéře. Jen vytrvat. Cesta k úspěchu bývá totiž trnitá a dlouhá.

Aaron dokázal na desce zúročit všechny dlouhé koncertní štace a přetavit je v jedenáct skladeb, z nichž je už na první poslech zřejmé, že se nechal inspirovat kytarovými hrdiny ze sedmdesátých let. Ba co víc, dokázal zvukové nahrávce navléknout i slušivý retro kabát, který je v kombinaci s mladistvým elánem kapely šik a umí oslnit každého, kdo si potrpí na kvalitu. Když k tomu ještě připočteme jemný glamrockový nádech, lze z nahrávky přečíst, kteří hrdinové zanechali v Aaronově srdci nejhlubší otisk. A právě to je na albu nejvzrušivější, že se na něm setkávají dva generační světy, jež si dokonale rozumějí. Blues rock ve své emotivní rozervanosti souzní s nablýskanými refrény glam rocku natolik silně a přirozeně, že se snadno zaryjí do paměti a už nepustí. Teď jen doufejme, že mladému Keylockovi nedojdou nápady a že nás potěší i příště.

Roman News Zahrádka

iRock&Pop