The Tap Tap – Noha na kolejích

Po třech studiových deskách a čtyřech živácích z Opery je venku další studiovka orchestru The Tap Tap. Název alba dává tušit, jaké téma hraje roli pověstné červené nitě táhnoucí se přes všechny drážky. Díky přístupu všech z The Tap Tap jsou tak zaplněny dobrou muzikou a sebeironickými texty, kterými vzkazují Osudu: „Trhni si nohou!“ a svému okolí (cituji): „… sakra, my jsme lidi, ber nás jako jiný…“ Muzika je pak, ostatně jak je u orchestru zvykem, skvěle proaranžovaná, šlapající, poslouchatelná, živá, prostě fajn. Stylově nevyhraněná. Místy víc pop, někdy reggae, jindy trošičku latino. A sluší textům. Opravdovej ploužák-doják tedy nečekejte. Není k němu důvod. Občas zavětřím, to když mi nějaká pasáž připadá známá. Ale co, všechno už bylo složeno a také se třeba pletu. Radost z poslechu to rozhodně nezkazí. V bookletu najdete všechno, co potřebujete vědět, včetně soupisu hostů a fotek tělesa. A můj tip pro rádia všech cílových skupin? Těžká volba. Tak třeba Simulanti nebo titulní Noha na kolejích. Ale potěší úplně všechny. Pokud tedy zrovna neřešíte černocha v letáku.

Vladimír Motýlek Savec

Flattus – Selfie

Pražská crossoverová kapela Flattus je na scéně dlouho, vlastně od konce devadesátých let. Byť současný zpěvák Jirka Hašek přišel do sestavy až v roce 2005 a teprve tehdy se začala rýsovat její stávající hudební tvář, letitost jí nikdo neumaže. V ní hledejme příčinu toho, proč je skupina aktuálně na české hudební scéně trochu přehlížená, byť by to tak objektivně být nemělo. Nové album Selfie vychází po dvou minialbech a předešlém dlouhohrajícím počinu Za stěnou z roku 2007 a je důstojné. Flattus se na něm prezentují možná méně prvoplánově agresivně než na uvedených minulých nahrávkách, rockovou kapelou ale zůstali. Přijali jen více melodičnosti a jejich sound tak nějak více dýchá. Patrná je využitá profesní zkušenost tvůrců hudby i aranžérů, dobrá producentská práce i to, že muzikanti mají smysl pro melodii. Vznikla deska, která je tažná, dostatečně svěží, emotivní, v textech společenská a niterně osobní a v neposlední řadě naprosto konkurenceschopná v návalu dalších, jež produkují stávající české klubové skupiny.

Jaroslav Špulák (Právo)

Lakuna – _lakuna

Zpěvačka a hráčka na akordeon Petra Hynčíková má přezdívku Kuna, její kapela se nazvala Lakuna, což je jednak hezká slovní hříčka a pak slovo znamenající kromě jiného mezeru či štěrbinu. Vedle frontmanky se ve skupině sešli kapelník, kytarista a banjista Tomáš Suchý (Ponožky pana Semtamťuka), bubeník Martin Rychta (kapely Václava Koubka, Vlasty Třešňáka, Pod Černý vrch, Čechomor), houslistka Jitka Malczyk a baskytarista Milan Voráček.
Chcete-li mermomocí nějaké přirovnání, pak připomínají Traband v jeho nejroztančenější podobě. Sama skupina svůj styl nazývá šarmant šansonem, ale na debutové desce najdete nejen jej. Šansonem je zhudebněná báseň americké autorky Emily Dickinson Emily 928 podmalovaná houslemi. A banjo Tomáše Suchého v ní zní jak ruská balalajka. Spíše do popu míří Po tmě s veršem „… chvějem se, když nad námi na střeše někdo zasténá, to rvou se starý známí, vítr a anténa…“ a s kytarovým sólem. Housle si zasólují v klasickém klezmeru Kočička, podobně v písni Řeka ve mně, banjo dominuje další zhudebněné básni Perspektiva Františka Gellnera. Kromě základní sestavy se na albu podílelo i několik hostů. Největší otisk zanechal saxofonista Jan Štolba, který vtiskl podmanivou náladu především skladbě Lásko má, ale třeba i úvodní Anděli. Šrám je téměř rocková balada a za závěrečný kuplet V objetí by se nemusely stydět ani tvůrci hudby k seriálu Hříšní lidé města pražského. Hezky zacelená štěrbina tuzemské hudební nabídky.

Zdeněk Hejduk

Už jsme doma – Parník 1985

Pojďme se zase jednou vypravit do zaprášených hudebních archivů a vylovit z nich nějakou tu nahrávku, která může aspirovat na sběratelskou raritu. Tak schválně. Kdo z fanoušků alternativně punkové veličiny, kapely Už jsme doma, pamatuje její začátky? Čerstvé EP přináší nahrávky z jejího úplně prvního veřejného vystoupení v roce 1985, dozdobené stylovým obalem z dílny Martina Velíška a vzpomínkami na akci, jak je v paměti udrželi Míra Wanek (tou dobou ještě nebyl členem Už jsme doma, ale na témže místě hrál s kapelou FPB) a Alex Švamberk. Už jsme doma na albu vyznívají spíše jako alternativně improvizační hudební těleso. Někomu vyvstanou na mysli odkazy na domácí underground, jinému zase třeba na Captaina Beefhearta. Každopádně onu zneklidňující energii, překřikující se hlasy, mohutné nástupy saxofonu a neortodoxní vyznění skladeb prostě nelze nezaznamenat. Je to povedený sběratelský materiál, ale i další kousek do mozaiky poznání, jakou cestu za těch více než třicet let kapela urazila, kam se posunula. A z jiného úhlu pohledu třeba zajímavá informace o tom, co se u nás tou dobou hrálo v lákavě temnějších hvozdech mimo zářivým sluncem nasvícenou krajinu oficiální pop music.

Milan Slezák

Root – Kärgeräs – Return From Oblivion

Desáté album českých temných legend Root přináší pokračování příběhu lidu Kärgeräs, jenž byl na jejich páté desce zdecimován a uvrhnut do zapomnění. Deset skladeb vypráví o návratu ze zmíněného zapomnění (nebo lépe Zapomnění?). Big Boss tentokrát zpívá výhradně anglicky, ale díky jeho srozumitelné výslovnosti a stylovému a dobře vybavenému digipacku, včetně českých překladů, nikomu nic neunikne. Nálada jednotlivých písniček se mění. S tím se střídá i tempo, a tak po několikátém poslechu na cédéčku nezabloudíte a příběh je doveden ke gradaci i hudebně. Třeba i kapelou avizovanou instrumentálkou. Očekávanou, ale nakonec stejně překvapivou tečkou je jednoslovná odpověď na neustále opakovanou otázku „Do you think is it the end?“, jež je zároveň úplnou tečkou příběhu a alba. Kapela stále hraje muziku, která jí sedí. Tahle deska mi ale připadá moc hodná. Myslím tím celkové vyznění, protože jinak je na ní všechno, co jí patří. Přidávám trochu volume. Je to lepší, ale některé starší nahrávky hrály dobře i tišeji. Napadá mě jediná věc: že by bylo přeprodukováno? A jaká je ta odpověď? Neuděláte chybu, když si tohle album pořídíte. To pak seznáte sami.

Vladimír Motýlek Savec

iRock&Pop