Rock&Pop 03/17

Na cestách

Jak jsem napsala, tak udělala. S úderem jarních prázdnin jsem si sbalila kufr i děcko a vyrazila na krátký roadtrip. Týden volna ani rozpočet mi sice nedovolily dohnat muzikanty v Indii, na Srí Lance nebo ve Vietnamu, ale i tak mi menší průzkum severní Itálie udělal dobře na duši i v hlavě.

Na svých cestách autem sice občas poslouchám svá oblíbená cédéčka a nové, především tuzemské desky, ale prim hraje místní rádio, a to doslova. Až letos jsem si ale uvědomila a ze svých předchozích cest do jiných států zpětně potvrdila, jak divná nátura Češi jsou a jak omezenou a rozdílnou mediální politiku vůči ostatním státům vedeme. Projíždíte Německem či Rakouskem a z rádia se na vás line němčina ze všech stran, pravda, sice v hitech podobných těm z osmdesátkových Ein Kessel Buntes, nicméně domácí tvorba. V Itálii na vás z rádia nahrnou hromadu italských diskotékových hitů, které si pak české turistky z Rimini pobrukují ještě dlouho po návratu domů, stejně tak ve Francii uslyšíte písně převážně ve francouzštině. Dokonce i v Tunisu, Egyptě či mimo turistická centra se na vás ze všech stran linou tamní populární, i když pro nás téměř neposlouchatelné hity. Vrátíte-li se a přejedete hranice České republiky, s největší pravděpodobností z rádia uslyšíte Rihannu, Robbieho Williamse nebo při troše štěstí na rockových stanicích Rammstein.

Prostor pro české kapely na českých rádiích je značně omezený a nikdo vlastně přesně neví, podle jakého klíče jsou interpreti a jejich písně do éteru nasazováni. Popíráme vlastní vkus i kulturu, neexistuje totiž přímá úměra ani vůči návštěvnosti koncertů, ani oblíbenosti kapely, dokonce vyhraje-li skupina několikanásobně hitparádu daného rádia, ještě to neznamená, že má šanci se do běžné rotace dostat. Občas naopak rádia z vlastních pohnutek vyběhnou s tuzemskou kapelou, o které nikdo nevěděl, že vůbec existuje, většinou dost příšernou a především velmi podobnou jejich předchozímu objevu (často je podezírám, že pouze mění názvy kapel), ve snaze přesvědčit národ, že právě tohle je směr, který teď frčí a bude se poslouchat. A ono to jde, posloucháme jednou, podruhé, potřetí, a když už tu s**čku slyšíme podvacáté, začne se nám líbit. Koneckonců je to jedna z mála písní česky a víme, o čem asi tak je.


2 v 1 a mnohem víc

Ačkoli to ještě mnoho interpretů neví, jsem téměř přesvědčena o tom, že letní sezony se mnoho kapel nedožije. Přestože se jejich jména dosud objevují v řadě programů festivalů i městských slavností, dá se předpokládat, že řada muzikantů z nich bude brzy namísto na pódiu rozseta po léčebnách všeho druhu a bude nabírat energii po strhující jarní šňůře. Dá se tak usuzovat ze složení jarních turné mnoha skupin, jež se nesou ve znamení přátelství s příslibem velmi bujarého mejdanu. Konečně se začaly spojovat party, které k sobě mají blízko především lidsky, ne tak žánrově, a vytrácí se role předkapely a tahouna. Fanoušci kapel se v sálech spojují v jednu velkou „multikulturní“ masu a vytvářejí prostředí pro nezapomenutelné zážitky. Energie spřátelených skupin by se, oproti klasickým koncertům stylu předkapela – kapela, dala dávkovat do pytlů, a to nejen na pódiu. Tu pak ve velkém mohou předávat návštěvníkům akce. Nejenže je na takovýchto koncertech větší legrace, nekonečný prostor pro improvizaci a vznikají společné projekty, tu dětskou radost z hudby samotné si odnáší nejen publikum, ale buďte si jisti, že i muzikant. Takovým vražedným spojením, které byste si neměli nechat ujít, jsou třeba Imodium a Rybičky 48, UDG a Ovoce, Dymytry a Loco Loco, SPS. a Visací Zámek nebo Prago Union, Cocotte Minute a Hentai Corporation.

Kehlani – Sweet Sexy Savage

Příběh Kehlani vedoucí k vydání její druhé desky Sweet Sexy Savage oplývá mnoha zajímavými zvraty. V soutěži America’s Got Talent se se svou kapelou umístila na čtvrtém místě, porota jí ale řekla, že má talent a kapelu nepotřebuje. Ta se rozpadla a stejně tak i život Kehlani – na půl roku se stala bezdomovkyní, jež přespávala po gaučích, které potkala. Poté na čas vstala z popela a dala se dohromady s rapovou skupinou. Její hudební směřování se jí však nelíbilo, a tak se vrátila k životu na ulici, kde se dala na krádeže. Po vybílení půlky rodného Oaklandu vydala na SoundCloudu album Antisummerluv a její kariéra se odpíchla až k loňské (bohužel neproměněné) nominaci na Grammy. Kehlani to ale zkouší znovu se Sweet Sexy Savage.

Při hodnocení mainstreamových desek nastává často problém, že album vlastně vůbec není výtvorem prezentovaného autora. Ten si ke spolupráci totiž obvykle přizve armádu producentů, textařů a skladatelů, kteří celou práci odvedou za něj, a on často jen za svůj zpěv slízne smetanu. Ne tak docela Kehlani. Ta je hlavním tvůrcem všech skladeb jak po hudební, tak textové stránce. Jedinou výjimkou je počáteční „skladba“ Intro, již napsala Reyna Biddy. Jedná se o chytře i hloupě zvolený otvírák – skoro až básnické pojetí „říkanky“ navozuje dojem, že se před námi postupně rozvine nečekaná geniální zpověď jedné ženy. Avšak není to tak. Zbytek alba je, co se textů týče, sice často více než obstojný (i když slovní zásoba nevyráží dech, ani vás nepřepadá chuť si nějaké verše vyrýt do zdi), ale Biddy a její Intro nasadily příliš vysokou laťku, kterou zbytek desky i přes samotnou výpovědní hodnotu života „thug girl“ nemá šanci dohnat.

A teď k hudbě. Na Sweet Sexy Savage spolupracovala skupina složená z jedněch z mainstreamově   nejrenomovanějších skladatelů a producentů, kteří měli zabránit tomu, aby album vyznělo nudně jednotně. To často při spolupráci pouze s jedním producentem visí nad umělcem jako Damoklův meč. Suma sumárum, deska už svým žánrovým zařazením neaspiruje na hudební či textařskou událost, avšak jak Kehlani plánovala, album je místy sexy, místy divoké i sladké. I přes plánovanou a relativně dosaženou hudební variabilitu, jednu neoddiskutovatelnou chybu deska má. Devatenáct písní je prostě moc.

Dominika Mňuková

Aaron Keylock – Cut Against The Grain

Tahle hudba má opravdové koule a ne nadarmo se o osmnáctiletém klučinovi z Oxfordu, který ji má na svědomí, píše v britském tisku jako o zázračném dítěti blues. Albový debut Cut Against The Grain superlativy jen potvrzuje. Aaron Keylock už nebude mít brzy nejspíš zapotřebí někomu předskakovat, jak to dělal od svých čtrnácti, protože se mu podařilo položit víc než slušné základy vlastní kariéře. Jen vytrvat. Cesta k úspěchu bývá totiž trnitá a dlouhá.

Aaron dokázal na desce zúročit všechny dlouhé koncertní štace a přetavit je v jedenáct skladeb, z nichž je už na první poslech zřejmé, že se nechal inspirovat kytarovými hrdiny ze sedmdesátých let. Ba co víc, dokázal zvukové nahrávce navléknout i slušivý retro kabát, který je v kombinaci s mladistvým elánem kapely šik a umí oslnit každého, kdo si potrpí na kvalitu. Když k tomu ještě připočteme jemný glamrockový nádech, lze z nahrávky přečíst, kteří hrdinové zanechali v Aaronově srdci nejhlubší otisk. A právě to je na albu nejvzrušivější, že se na něm setkávají dva generační světy, jež si dokonale rozumějí. Blues rock ve své emotivní rozervanosti souzní s nablýskanými refrény glam rocku natolik silně a přirozeně, že se snadno zaryjí do paměti a už nepustí. Teď jen doufejme, že mladému Keylockovi nedojdou nápady a že nás potěší i příště.

Roman News Zahrádka

Rick Wakeman – Piano Portraits

Britský rockový klávesista, hudební skladatel a písničkář Rick Wakeman, jenž si udělal jméno v řadách legendární artrockové party Yes, nahrál další sólové album. Jestli dobře počítám, je už 103. v pořadí! Taková potence je neuvěřitelná. Zvláště když se podílel i na řadě dalších hudebních projektů a deskách bývalé domovské kapely.

Podnětem k nahrání alba Piano Portraits bylo kladné přijetí jeho loňského živého rozhlasového vystoupení na BBC na téma „Život na Marsu“, jehož smyslem bylo po smrti zpěváka Davida Bowieho vydat singl na podporu boje proti rakovině. Wakeman obdržel poté nabídky od několika hudebních vydavatelství, aby namísto singlu vyprodukoval plnohodnotné album klavírních úprav podle vlastního výběru. Zhostil se tohoto úkolu prostřednictvím milovaného nástroje po svém. Soustředil se na výběr kompozic a písní, které miluje už od svých studentských let, a nakonec jich nahrál čtyřiadvacet, aby vzápětí snížil finální výběr na patnáct skladeb. Jen pro zajímavost. Mezi vyřazenými byla například Bohemian Rhapsody od skupiny Queen, s jejímž provedením nebyl spokojen.

Důležitější však je, že se uznávaný klávesista nechal na úvod inspirovat zlatou klasikou minulého století – předělávkou písně Help od Beatles tak, jak ji v osmašedesátém nahráli Deep Purple, když do jejího závěru zakomponovali neméně slavnou Lucy In The Sky With Diamonds od téže skupiny. Hned po ní následují další pecky jako Stairway To Heaven od Led Zeppelin nebo Life On Mars od Davida Bowieho. Nechybí ani opravdová klasika, kterou Rick Wakeman zabalil do křehké krásy svého piana a předkládá nám ji na malířské paletě v barvách, jak je cítí jen on sám.

Roman News Zahrádka

Iva Bittová & Čikori – At Home

Tichá, krásná, poetická. Takto ve zkratce by se dala charakterizovat nová deska znovuobnovených Čikori s Ivou Bittovou za mikrofonem. Dvojjazyčné album At Home je výsledkem dvouleté spolupráce na dálku, neboť Iva je už nějaký čas doma za velkou louží v New Yorku. Kapelu Čikori tvoří Vladimír Václavek (kytary), Jaromír Honzák (kontrabas) a Oskar Török (trumpeta). Jako hostující muzikanti se do nahrávání desky zapojili Antonín Fajt (klavír), Hamid Drake (bicí) a někteří další. Nakonec se točilo ve Zlíně a masterovalo v newyorském působišti Bittové pod dohledem respektovaného producenta Davea Cooka (například Laurie Anderson, David Bowie, Alanis Morissette nebo Radiohead). Z alba přitom sálá neskutečný klid a ve srovnání s některými dřívějšími počiny zpěvačky je civilnější svou jednoduchou písňovou formou.

Celé to rozjíždí úvodní minimalistická Noc, pro kterou je příznačný neustále se opakující mantrický motiv, k němuž se v druhé polovině přidává Ivin hlas, aby v křehké ozvěně strun vykouzlil čarokrásnou noční magii. Ještě o něco křehčí a zranitelnější je následující At Home s nádherně vygradovaným sólem na trumpetu v kombinaci se zaříkáváním čarodějky, do jejíž role se Bittová převtělila. Na této vlně se jede dál, přesto i tady dochází na některé experimenty (A Paper Cone, Tichý pláč, Želé), které chvílemi poskakují jak čertíci v krabičce a lze v nich vystopovat prvky rocku, jazzu nebo charakteristické frázování zpěvačky. Jsou ale v menšině a v konceptu alba neruší. Nahrávka proto krásně rezonuje a otevírá prostor k poetickému krásnu, jež musí polít živou vodou každou vyprahlou duši.

Roman News Zahrádka

iRock&Pop