Rock&Pop 02/19

Karma

Měla jsem v lednu to potěšení zúčastnit se dvou koncertů v Jižní Americe. Zatímco silvestrovskou noc jsem trávila v malém klubu v chilské části Patagonie s tamní dívčí bezejmennou kapelou a rodinami jejích členek, 10. ledna jsem se účastnila velkého festivalu v argentinském Buenos Aires u Centrálního kulturního centra Recoleta, kde se nachází i pobočka Hard Rock Cafe. Nevím, zda to bylo uvolněnou atmosférou klubu, skvělou náladou Chilanů, nebo jenom pozlátkem silvestrovské noci, ale holky byly famózní. S největší pravděpodobností hrály covery místních hitů, ale svou energií mě dokázaly nadchnout po první písničce.

Shodou okolností i je jsem v lednu potkala v Buenos Aires. Bohužel na festivalu v parku před kulturním centrem nevystupovaly. Argentinská smetánka si potrpí především na taneční hudbu, takže na čtyřech pódiích se rozléhalo dunění DJs, díky nimž jsem zjistila, že reggae jde smíchat opravdu úplně se vším. Já jsem se šla původně podívat na jazzovou kapelu ¡Oído Obsoleto trae su Jazz, což by mělo být něco jako Banjo Band Ivana Mládka bez Ivana Mládka, ale jelikož se koncert konal v sále Hard Rock Cafe, zvolila jsem si pódium v parku, neboť na trávě s tisíci fanoušky to byla přece jen zajímavější zkušenost. Co mě čeká, jsem netušila, ale vzhledem k tomu, že občas kolem mě proletělo hejno lidí v kostýmech vran, doufala jsem, že konečně nějaký pořádný nářez.

V deset večer, po velmi dlouhém čekání, kdy podle internetových stránek měla celá akce vlastně končit, nastoupil na pódium místní Don Juan, přesněji Juan Ingaramo. Po odvzdychání dvou, ještě z playbacku zahraných písniček, kdy celý dav vzdychal s ním, jsem si vzala taxíka a odebrala se pryč. Překvapivě jsem se při úprku setkala s pohrdavými pohledy návštěvníků akce, dokonce jsem dostala pěkně barvitě a španělsky (takže jsem rozuměla zhruba desetinu) vynadáno i od taxikáře. Urazila jsem tak nejen argentinskou národní hrdost, které jsou obyvatelé Buenos Aires plní, ale navíc si taxikář nemohl poslechnout celé vystoupení svých star. Možná proto mě pak protáhl oklikami téměř celým městem a pouštěl mi CD, hádejte s kým… Karma je ale mocná čarodějka a policejní hlídka, kterých je v Buenos Aires snad více než obyvatel samotných, mu zatnula tipec, neboť se evidentně vozil bez platné licence. Ani mi nevadí, že jsem musela zbytek dojít pěšky, mám totiž nahrané video ze silvestrovského vystoupení a holky mi tak pěkně hrály na cestu.


Není to tak dlouho, co jsem si pouštěla video, ve kterém prognostik vysvětloval, proč Rada pro televizní a rozhlasové vysílání váhá s odebráním licence na televizní vysílání Jaromíru Soukupovi. Bohužel si už nepamatuji jeho jméno a video nejsem schopna dohledat. Pouštěla jsem ho svým přátelům a ti se smáli absurditě toho sdělení tak, že jsem se styděla, že tomu sama věřím. Obsahem videa byl v podstatě rozbor pořadů na TV Barrandov, jejich hlavní sdělení a především do očí bijící neobjektivnost.

Hlavním tématem byl pořad Moje zprávy, které formátu zpráv v žádném případě neodpovídají. Vzhledem k tomu, že každá televize musí mít pořad, jenž funguje jako zpravodajská relace, už to je důvodem celou super TV Soukup zrušit. To, že televize permanentně prodělává a ani stopadesátý pořad Jaromíra Soukupa ji nezachrání, je věc další. Důvodem, proč TV Barrandov ještě existuje, je domněnka, že o její zrušení usiluje sám Jaromír Soukup. Vysílání ho stojí spousty peněz, jeho pořady mu žerou hodně času, a co si budeme povídat, za těch pár let vybudoval kult vlastní osobnosti, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Reklamu na svou osobu tak odvedl dokonale, ukázal své politické postoje a zaháčkoval se u některých politických představitelů, jimž veřejně lezl do zadku. Proč tedy neukončit vysílání ve výsledku tohoto mučedníka Radou pro televizní a rozhlasové vysílání, proti které přece tak usilovně bojoval? Do vstupu do politiky by mu už nic nebránilo, takovou kampaň si nezaplatil ani Horáček.

Vtip to byl do té doby, než se tak opravdu stalo. Netrvalo ani čtrnáct dní a vzniklo politické hnutí List Jaromíra Soukupa. Dokonce je údajně na jeho jméno registrovaná doména www.soukupnahrad.cz. TV Barrandov tak pravděpodobně brzy přijde o svou hlavní celebritu, ale my ostatní zdaleka ještě ne. V koutku duše doufám, že to celé je sehraná scénka Kazmy, který po svém výletě po Asii někde vyskočí z dortu a začne se smát. Budu tentokrát první, kdo mu zatleská.

Rock&Pop 01/19

V době, kdy vychází lednové číslo, už budu na nejjižnějším cípu Ameriky pozorovat velryby a tučňáky. Tedy doufám… Předtím mě čekají desítky hodin v letadle, z čehož mám noční můry už od koupě letenek. V podstatě mě děsí celý tento výlet, strach z létání je jen jedna z věcí, kterou musím překonat, abych tuhle dovolenou přežila. Záměrně neříkám užila, protože různých fobií mám opravdu mnoho na to, abych se mohla tvářit jako dobrodruh.

Pro odjezd na konec světa jsem se rozhodla před půl rokem, v době menší osobní krize. Zatnula jsem zuby, nakoupila letenky a těšila se na dobrodružství za účelem vymazání paměti. Čas všechno vyřešil za mě, krize už mě nesužuje a lobotomii snad také nepotřebuji. O to víc si uvědomuji, co jsem si na sebe ušila. Mým novoročním předsevzetím tudíž je už takové unáhlené kraviny nedělat. Jiné předsevzetí nemám, nikdy se mi je stejně nepodařilo dodržet a předpokládám, že to máte stejně i vy. Zřejmě se tedy ani impulsivního jednání do budoucna nevyvaruji a čeká mě ještě pěkná dávka prekérních situací, které sama sobě připravím. A možná je to dobře, člověk se s každou překonanou překážkou stává silnějším a zkušenějším. Navíc nebýt některých zkratkovitých a rychlých rozhodnutí žiji úplně jiný život, a to vlastně nechci.

V lednovém vydání Rock&Pop máme dvě takové impulsivní dámy – Zaz a Pink. Dvě na první pohled odlišné bytosti z dvou různých kontinentů spojuje jen to, že jejich životy jsou jako neřízená střela, přesto mířící pevně na cíl. Koneckonců i ony se z každé své depky potřebují vypsat. Na rozdíl ode mě umí však obě velmi dobře zpívat a berou za své životní příběhy velmi slušné honoráře.

Do nového roku vám tedy přeji co nejméně faulů, a když už se vám takový povede, nechť vás nasměruje správnou cestou a stane se příběhem se šťastným koncem.

PF 2019 za celou redakci Rock&Pop!


Právě jsem dostala rozhořčený e-mail od našeho bývalého redaktora, který mě dosud vesměs podporoval a chválil. Jeho zdravou naštvanost způsobila Hana Zagorová na titulní straně, aneb podle jeho slov Jakešova holka, signatářka anticharty a kolaborantka diktatury a komunismu. Bohužel mu asi uniklo, že Zagorová především vydala kritiky opěvované album, a to je to, oč v časopisu Rock&Pop jde… o hudbu. Ačkoli já sama si při každé možné příležitosti rýpnu do současné politické scény, své názory a postoje striktně ohraničuju úvodníkem, osobním prostorem. Redaktorům Rock&Popu selektovat hudebníky podle jakýchkoli kritérií nepřísluší. Rock&Pop je o současných i historických faktech, bez ohledu na to, zda se nám muzikant líbí, nebo ne. Jediným měřítkem je pro nás to, zda něco dokázal na hudební scéně. Máme totiž tu obrovskou výhodu, že nás dosud nevlastní žádný politik ani žádná politická strana, a tak se můžeme věnovat tomu, co je nám vlastní.

Pokud bychom se tvářili, že Hana Zagorová neexistuje, mohli bychom tak zapomenout na spousty a spousty dalších pro někoho kontroverzních a nevhodných muzikantů. Jarek Nohavica, o kterém jsme také uvažovali s titulní stranou, by si se svým udavačstvím ani neškrtl, a co teprve Daniel Landa se svou rasistickou minulostí nebo Aleš Brichta a další (zdaleka nejen Ortel) se svým současným „nacionálním“ cítěním. Jako matka bych pak mohla namítnout, že vůbec tím nejhorším příkladem jsou rockové hvězdy, jež celý život fetují, chlastají a ještě jsou slavní a mají hodně peněz. Jak mám svému dítěti vysvětlit, že drogy jsou špatné, když dám vzápětí na titulku Micka Jaggera, který má v pětasedmdesáti víc energie než průměrný chlap v padesáti, a ještě k tomu přidáme titulek, jakej je to fakt hustej týpek?

Tedy, nezapomínejme na to, že tohle je čistě hudební časopis a BEZ CENZURY. Nepraktikujme sami to, proti čemu bojujeme!

Loco Loco vydávají videoklip Slova lžou

Pražská kapela Loco Loco je na hudební scéně 7 let, za pár týdnů vydají své třetí album s názvem „Lekce hudby – 3. věta“. Nyní však vyšli ven s novým videoklipem na 5 let starou skladbu, proč?

Kapela má na kontě mnoho klipů. Mezi nejúspěšnější se řadí Kdo je víc s kapelou Dog Eat Dog, videoklip Chci to všechno, Nezapomeň, Tak počítej nebo živák Monstra spolu s kapelou Dymytry. Krok vytvořit videoklip na tak letitou skladbu jako je Slova lžou vznikl sice spontánně, ale přemýšlelo se o natáčení vlastně po celou dobu. Ve skladbě zazpívá i Žántí z kapely Matahari či RockOpery. Skladba Slova lžou prošla úpravou zvuku a znovu se nahráli bicí, aby zvuk lépe vyhovoval dnešním standartům, míchalo a nahrávalo se v nymburském Holly Records.

Scénáře a samotné produkce na videoklipu se skvěle ujal Mateyf Iks @papa.pech. Natáčelo se v Praze na Císařském ostrově na Benjamin & Franklin Houseboatu ve velice příjemném prostředí. V klipu hrají Radek Adámek, mimochodem finalista Muže roku 2018, který je středem pozornosti své přítelkyně, kterou ztvárnila Lucy Lee a milenky Ivety Bendlové. Obě dámy mají již zkušenosti s natáčením videoklipů Papa Pech Production.

A odpověď na to proč Locoti vytvořili videoklip na 5 let starou skladbu je jednoduchý: „Skladba je tak skvělá, že si prostě zaslouží vlastní obraz!“

Na jaře 2019 budete moci Loco Loco vidět na turné s kapelou Harlej.

Loco Loco www.locoloco.cz
Papa Pech Production www.papapech.cz

Janek Ledecký vyprodal další vánoční turné

Vánoční turné Janka Ledeckého se přehouplo do druhé poloviny. O sváteční program v jeho režii je takový zájem, že naprostá většina zastávek je vyprodána, na některé nebyly vstupenky jen pár dní po spuštění předprodeje. Padly i oba pražské termíny, a Divadlo Hybernia tak bude 20. i 21. prosince plné.

„Je to malý zázrak a já si to moc užívám,“ říká Ledecký o letošní šňůře. Zpěvák na turné přehrává za doprovodu kapely a M. Nostitz Quartetu své největší hity, coververze oblíbených skladeb a samozřejmě celou fenomenální desku Sliby se maj plnit o Vánocícz roku 1996. „Nečekal jsem, že si deska vynutí každoroční turné, ale stala se během těch dvaadvaceti let takovou výbavou většiny českých domácností stejně jako stromek a ryba. Takže to vypadá, že se klidně můžeme bavit o vánočním turné 2025,“ směje se.

Ty návštěvníky, které baví Ledeckého skladby v akustickém aranžmá, jež na vánočních koncertech rovněž zaznívají, nebo si nestihli zajistit lístek včas, jistě potěší nedávno avizované Akustické turné. Přestože má tato osobnost české hudební scény v diskografii záznam z unplugged koncertu v podobě živého alba Jenom tak z roku 1994, jež dostalo zlatou desku a zlatou videokazetu od Warner Home video za nejprodávanější hudební video roku, akustická koncertní šňůra jako taková bude jeho premiérou.

„Eric Clapton založil svým geniálním MTV Unplugged novou disciplínu. Uvědomil jsem si, že na Spotify si nejčastěji vyhledávám akustické koncerty. Sítem akustického hraní projdou totiž vždycky jenom ty nejsilnější písničky. A těm se dostanete až na dřeň. Keith Richards tvrdí, že rozdíl mezi hraním na akustickou a elektrickou kytaru je jako mezi jízdou na kole a na motorce. Dodávám – je potřeba to střídat. A já už to nevystřídal zatraceně dlouho,” vysvětluje, proč se fanouškům rozhodl nadělit další dárek v podobě série jarních koncertů, na nichž dostane prostor i tvorba skupiny Žentour.

Rock&Pop 12/18

Už dlouho přemýšlím, že změním fotku u úvodníku. Je alespoň deset let stará a rozhodně tak už dávno nevypadám. Není to proto, že bych se chtěla prezentovat jako věčná mladice, ale zkrátka se nerada fotím, a je to pochopitelně i proto, že už nikdy nevyloudím lepší fotky, než když mi těch dvacet opravdu bylo.

Zatímco muži věkem zrají a nabírají charisma, pro ženy není stárnutí nic příjemného. Procházejí drahými procedurami, koupou se v omlazujících prostředcích a make-upech, jen aby udržely svůj vzhled ideálně před hranicí třicítky. Nejde to však, a jejich charismatický starší manžel je pravděpodobně nakonec vymění za dvacetiletý originál. To proto, že i muži se se stárnutím potřebují vyrovnat a dělají to prostě po svém. Zatímco ženy dřou přímo na své skořápce, pánové se zamaskují hezkými věcmi, které by je mohly omladit a zkrášlit. Ať už jde o rychlá auta, moderní oblečení, cool sporty nebo mladší milenku či přítelkyni.

Nizozemec Emile Ratelband svou touhu vypadat mladě dotáhl až k žalobě úředníků za to, že mu nechtěli omladit doklady. Cítil se svěže, a tak trval na tom, aby mu oficiálně ubrali dvacet let života. Údajně mu věk 69 let znemožňuje sbalit fešnou společnici na seznamce a dělat další věci, jež jsou pro padesátníky standardní. Doufala jsem, že datum narození a smrti jsou jedny z jasných a neměnných konstant života, o kterých mě nikdy nenapadlo polemizovat. Ale koukám, že ani tady už žádnou jistotu nenajdu.

Jen mě napadá, jakou řetězovou reakci by mohl vyvolat rozsudek ve prospěch Emila Ratelbanda, tedy že úředníci pokořili čas a skutečně mu změnili datum narození, jen tak vymazali dvacet let života. Každý by už pomocí žaloby měl právo zkusit změnit úplně všechno. Já bych zkusila bojovat za více červánků na obloze, tak mi držte pěsti.


Měla jsem tu čest pracovat v jednom bulvárním deníku, a tak vím i o praktikách kdejakých celebrit, jak se do tisku dostat. Ne vždy je totiž na vině hyenismus novinářů, spousta hvězd a hvězdiček na sebe upozorňuje sama. A to až tak, že zavolá do redakce, oznámí, kde se budou producírovat nazí a případně s kým, ať tam někdo dorazí udělat pár fotek, samozřejmě za pár korun na přilepšenou. Pak se tak jakože na oko s deníkem hádají, co že jim leze do soukromí. To i samotnému tisku dodá na popularitě, obě strany jsou spokojené a život jde dál.

Největším expertem byl Jirka Pomeje, ještě z dob, kdy se těšil ze společnosti Ivety Bartošové, volal i několikrát denně. Od dob, kdy působím v serióznějších vodách, jsem na tyto směšné PR způsoby zapomněla a bulváru si nevšímám. Aniž by mě o tom napadlo přemýšlet, domnívala jsem se, že v době Facebooku a Instagramu již není třeba někam volat, někoho prosit a uměle na sebe upozorňovat. Ostatně správným sdílením svých fotek dosáhne svého téměř každý, bez ohledu na to, zda je celebrita. Pletla jsem se.

Dnes se mi dostala do e-mailové schránky tisková zpráva o tom, že má Dara Rolins nejspíš nového přítele. Jedná se pochopitelně o placenou zprávu PR agentury, pravděpodobně na podporu jedné značky telefonů, na niž Dara s Martinem Šonkou natočili reklamu. Je mi celkem jedno, zda Dara s Martinem opravdu budují vztah, nebo je to marketingový trik, jak prodat telefony, které nikdo nechce. Podání rádoby exkluzivní informace ze soukromí opuštěné Dary v laciném provedení je zase jen byznys a sázka na lidskou hloupost. Ačkoli vím, že Dara je v podstatě reklama sama a je na svém Instagramu schopna propagovat i tkaničky od bot, tohle bych od ní nečekala, a možná právě proto mě to tak rozčílilo.

V době totálního mediálního chaosu, kdy jsou lidé tak pohodlní a odkazují se právě jen na názory z médií, jsou rázem všichni úplně mimo. Novinařina ztrácí prestiž a vážnost, a to přiznejme si zcela právem, neboť většinu obsahu vytváří a diktuje vražedná trojkombinace politika, PR agentury a lidská hloupost. Zdánlivě jde o maličkost, ale tato zpráva je jen jednou rybkou v moři, která se ve vašich novinách objeví a vy ji budete vnímat jako důvěryhodnou.

iRock&Pop